Češi o Češích

V galerii nářků V projevu k Parlamentu České republiky se Václav Havel v roce 1997 zamyslel nad stavem české společnosti. Vedle nesporných úspěchů má prý i svou druhou tvář, a to tvář s velmi pochmurným výrazem: „Zdá se mi, že je naší povinností zabývat se především touto druhou tváří, zkoumat, proč je dnes tak zachmuřená, a přemýšlet o tom, jak ji co nejdřív aspoň trochu rozjasnit.“ Zmínil se také o nutnosti „vyhlásit nemilosrdný boj českému provincionalismu, izolacionismu a egoismu, všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, své tradiční krátkozrakosti, jakož i všem typům českého šovinismu“. Jak bychom měli podle jeho receptu bojovat, prezident tehdy neosvětlil, ale jeho výroky vzbuzují i závažnější otázky. Kde máme konkrétně hledat onu pochmurnou část své tváře? Jak se liší český provincialismus či šovinismus od jejich jinde na světě běžných forem nebo v čem jsou Češi speciálně lišáčtí a krátkozrací? Prezidentovy výroky k řadě konkrétních politických problémů se mísily s výroky o jakýchsi povahových rysech českého národa, což není v české veřejné mluvě ojedinělé. V roce 2015 si zanaříkal i Petr Pithart. Mluvil o tom, že „marasmus šedé ekonomiky po roce 1989 přešel do marasmu transformace, a proto mohl již tak snadno později Václav Klaus a dnes i Miloš Zeman měnit orientaci celé země“:

„Ano, tady člověk váhá, co je osobní patologie dvou narcisů, kteří se zhlížejí v tom, kdo má největší moc, a co na druhé straně patrně způsobuje i zjevný odklon části veřejného mínění od západních hodnot. […] lidé i politici jsou naštvaní na to, když nás z Bruselu pořád upozorňují, že něco děláme málo, pozdě nebo špatně. Že nestíháme a ke všemu ještě rozkrádáme peníze západních daňových poplatníků formou zašvindlovaných dotací. Zažíváme únavu ze Západu. […] I na konci první republiky jsme ztratili víru v to, co hladce nefungovalo podle našich představ. My máme celkově malou výdrž, to už tvrdil sociolog první republiky Emanuel Chalupný a považoval to za základní rys české národní povahy.“

Vágnost těchto asociací je pozoruhodná, ale k úvahám o tom, jak stávající problémy řešit, moc neinspirují: Co dělat, když už jsme tací? Označení dvou prezidentů jako patologických narcisů jistě nepřispívá ke kultivaci veřejné mluvy, ale není ani zřejmé, v čem spočívala údajná změna části veřejného mínění. Čí nálady se jak změnily? Jak souvisí naštvanost kterých lidí a politiků se „západními hodnotami“? Analogie z konce první republiky je nemístná, jelikož se tehdy Češi nacházeli ve zcela jiné situaci než dnes, ale navíc i víme, že všichni Češi tehdy víru v rozbitý stát neztratili. Odkaz na Emanuela Chalupného a jeho představy o jakémsi „základním rysu“ české národní povahy je smutným příkladem putování charakterologických stereotypů od generace po generaci.

Petr Pithart, autor: Michal Reiter

Známý komentátor současného dění Jiří Pehe také není se svým národem spokojen, ale domnívá se, že Češi jsou národem traumatizovaným:

„Mnohé z patologických jevů v současném chování českého národního společenství, jako jsou neúcta k zákonům, politika pojímaná coby permanentní válečný stav či neschopnost vyrovnat se pravdivě s minulostí, souvisejí nejen s nedostatkem demokratických zkušeností, což je společné všem mladým demokraciím, ale také s traumatizovaným stavem národní mysli.“

K uzdravení poradil, abychom se s údajným traumatem pustili do boje, protože prý „neuspějeme, pokud nesvedeme úspěšný souboj s hegemonií falešného vědomí, které jako mlha zabraňuje české společnosti najít správný směr ve svobodných poměrech“. Nepozorný čtenář by mohl propadnout dojmu, že Pehe dospěl ke svému závěru vlastním studiem duševního rozpoložení českého národa. Avšak jeho diagnóza se nápadně podobá soudu spisovatelky Radky Denemarkové:

„Česká společnost je nemocná. A co je horší, odmítá se léčit. Žijeme ve zfalšovaných dějinách dvacátého a desetiny jednadvacátého století. Dokud se klubko nerozmotá, nebudeme svobodní. Žijeme v tragické zemi, kde lidé chtějí zapomenout a současné umění jim v tom pomáhá. Kdo žil v socialistické zemi, v okupačním režimu jako vazal Ruska, jako by neuměl žít v jiném světě.“

Jak se zfalšované dějiny liší od jakýchsi správných dějin, není zřejmé, ale autorka vzbuzuje dojem, že pravdu, které bychom se měli ke své záchraně upsat, zná. Takový postoj sdílí s mnohými autory, kteří rádi povšechně mluví o mýtech nebo legendách či falšování nebo přepisování dějin, jako by pravda byla známá a aniž by si uvědomovali, že sami nabízejí pouze jiné obrazy minulosti než jiní. O samozřejmé rozmanitosti pohledů na minulost z různých perspektiv se takoví autoři obvykle nevyjadřují. O tom, jak s hledáním historické pravdy zápolí různé jiné národy, se vůbec moc nemluví, ale za vzor jakéhosi záhodného vyrovnávání s minulostí se často dává Německo.

Radka Denemarková, foto: David Konečný

K těm, kteří se domnívají, že Češi své dějiny neznají, protože si nepřiznávají selhávání svého národa, patří i Pavel Kohout, a také jeho vzorem jsou „německy mluvící obyvatelé středoevropské podkovy, jež na mapě připomíná tlamu velryby polykající českou rybku“:

„Lze si vzít příklad, jak své dějiny vygruntovali, takže nestaví budoucnost na mýtech a lžích, jako dosud my – viz kolaborace s nacisty, divoký odsun Němců, selhání demokratů v únoru 1948, selhání politiků reformy v srpnu 1968, všelidová podpora normalizátorů, polozdařilý převrat v listopadu 1989 i ta privatizační divočina a rozpad Československa.“

Někteří autoři by s revizí údajně pochybených českých obrazů minulosti rádi šli ještě dále zpátky a kritizují jako Jiří Pehe údajné mýty o první republice:

„Jenže pravdivé vypořádání s minulostí se zatím nekonalo. Konají se převážně orgie mýtů. V nich je například první republika líčena o to více jako ráj demokracie, oč méně se hovoří o podílu českých politiků i médií té doby na převaze partokracie nad skutečnou demokracií, na patronizujícím zacházení se Slováky nebo na neschopnosti učinit z ‚české‘ demokracie domov i pro etnické Němce.“

Jiní nabízejí ještě závažnější diagnózy. Publicista Jan Urban také rád lamentuje v obdobných tónech, ale příčinu českých prohřešků nenachází pouze v oblasti údajně pochybeného historického vědomí, nýbrž v národu jako takovém. Češi se prý „ještě jako nehotový národ rozhodli pro vytvoření národního státu“, a v tom údajně vězí zakopaný pes dodnes přetrvávajících problémů. Jejich kolébku máme hledat v době obrozenecké. Tehdy se stali Češi jakýmsi „novonárodem“, který se neumí vyrovnávat s minulostí. „Heroická dezinterpretace minulosti se stala jediným tématem i argumentem národního obrození,“ domnívá se Jan Urban a konstruuje málo slibný obraz svého národa:

„Sebevědomý a duchovně silný národ by traumata a selhání, jako byly Mnichov, druhá republika, odsun německy mluvícího obyvatelstva nebo komunismus, dokázal po čase diskuzí dovést k potřebným rituálům přiznání selhání i zločinů či k omluvě za spáchané zločiny. Novonárod, vznikající rozdáváním majetku a společenských pozic poslušným a loajálním, toho schopen není.“

O Češích se z tohoto výroku moc nedozvíme, ale jasné je, že Jan Urban je svým národem beznadějně frustrován: „Potřebujeme kotvu, která by se ale v bahně mýtů a lží o vlastních motivech a historii stejně nemohla ani zachytit.“ Často narážíme na pokusy nezatracovat celý národ, nýbrž z něj pouze vyčleňovat některé údajně pochybené příslušníky. Literární historik Martin C. Putna je schopen spojit vstřícnost a kritiku, třeba vůči Václavu Havlovi, kterého si váží, aniž by ho ikonizoval. O minulosti se vyjadřuje diferencovaněji a o Češích mnohdy vstřícněji než mnozí jiní nad svým národem lamentující autoři. Odkazuje třeba na Čechy jako zemi, kde prý „v husitské, bratrské a masarykovské tradici docela dost dbají na to, aby náboženství bylo spojeno s etikou. Aby když někdo hlásá nějaké náboženské ideje, tomu odpovídaly i jeho skutky. O tom jest celý Hus a celý Masaryk.“ Ale také Martin C. Putna má rád pojem čecháčkovství.

Martin C. Putna, foto: Wikimedia Commons

V glose k filmu Alfréda Radoka Daleká cesta, z roku 1948, o židovských osudech za války vyjádřil svou spokojenost mimo jiné proto, že film tematizoval různé postoje vůči obětem v jejich okolí. Usoudil však, že ne všichni Češi se tehdy chovali jako Češi: „Jsou to přece Čecháčkové, kteří píší po zdech ‚Židi ven‘ a kteří už se třesou na židovský majetek. Češi se snaží pro Kaufmanny aspoň něco nejmenšího udělat. V tom je rozdíl mezi Čechy a Čecháček.“ Zde nám autor sdělil, že Češi, kteří se nechovají podle jeho vkusu, jsou v jeho očích tak leda Čechy druhé jakosti. Stejného myšlenkového vzorce, seskupujícího lidi podle subjektivních kritérií, užívá Putna běžně, například když navrhl kádrování těch, kteří kdysi podepsali Chartu 77; ne všichni signatáři jsou signatáři. Dnes prý mezi nimi „jsou i tací, kteří se v posledních letech dali do jiného díla“, konstatoval s rozhořčením v roce 2017: „Ať si však již nepíší ‚signatář Charty‘. Svůj tehdejší podpis totiž svým dnešním jednáním odvolali.“ Za Putnovým obrazem jakéhosi kvalitativně dvojakého národa se neskrývá vhodná alternativa k obrazům zatracujícím celý národ. Jde o tradici společenské exkluze některých příslušníků z národa, neslavně proslavenou mimo jiné v německém prostředí 19. a 20. století vylučováním stereotypizovaných skupin pod sloganem Volksveräter (zrádci národa). Tradice spočívá na fikci o národech jako homogenních entitách, ale hierarchizující jejich příslušníky a delegitimující respekt vůči názorové a postojové pluralitě. I Martin C. Putna si vybírá Čechy podle vlastních preferencí. Karel Schwarzenberg je prý Čech a Václav Klaus naopak Čecháček. Autora trápí také otázka, jak prý se mohlo již „dvakrát stát, že na Hradě usedl totální Antihavel, představitel přesně toho omezeneckého nacionálního čecháčkovství, které Havla děsilo“. Čecháčků musí být v Putnových očích každopádně hodně, protože jeden Klausův výrok, který „báječně šimrá ‚čecháčkovské‘ předsudky“, prý zajišťuje, aby „popularita pana prezidenta o pár bodů stoupla“. Na dotaz novinářky, co autor soudí o historických kořenech „jistého fenoménu čecháčkovství“, ve kterém „jsme my specifičtí proti jiným národům“, Putna konstatoval, že je „tam asi hodně ta smutná zkušenost pobělohorská“, a odvolal se na „analýzu, kterou udělal Jan Patočka“, a jeho výrok „o velkém češství a malém češství“. Patočka prý „říká, že Karel IV. a husité a Jednota bratrská neřešili osudy národa, ale osudy křesťanstva a řešili osudy Evropy. Od té velké porážky, ztráty velké části české inteligence a šlechty, která z větší části odešla do zahraničí a oslabila vztah k národu, je to malé češství, které se stará samo o sebe.“ To je prý to, „co Havel, Diviš, Černý a další nazývali tím čecháčkovstvím“.   Vychází v nakladatelství Academia.