Rakvičky

Nechal je zatím v plechové boudě na parkovišti. Na podnikovém parkovišti. On ale použil slovo závodní. Přišlo jí to legrační. Jak jinou představu slovo závodní vyvolává. Tohle byl prostě obdélníkový dvůr, dost velký, obehnaný pletivem, kterým zvenčí prorůstaly hlohy a zevnitř kopřivy. Mezi betonovými panely místy vyrážela tráva s trsy odkvetlých pampelišek. Stálo tu pár náklaďáků, modrých nebo šedých. I ty modré už ale byly spíš šedé. Kromě těch asi pěti kompletních ještě několik dalších, v různém stadiu rozkladu. Tak jí to alespoň připadalo. Možná byly přece jen určeny k opravě, těžko říct. Některým chyběla kola nebo jenom gumy. V koutě se naopak vršila halda bezprizorných pneumatik. V jedné dokonale vykostěné kabině rostl šípkový keř. Větve vykukovaly z vymlácených oken. Bylo to docela fotogenické, zvlášť teď, v nachovém světle zapadajícího slunce. Vzduch, po horkém dni ještě teplý, byl cítit olejem a hlavně benzínem. Přesně ten pach, co se jí z něj v autě dělávalo špatně. Venku se to ale dalo vydržet. I loužičky oleje, měňavky duhových barev, byly svým způsobem fotogenické. Co tak jít na chvíli do továrny? Vylepšit si kádrovej profil. Bylo by to tak zlý? Třeba by to trochu pomohlo.

Řekl, že obhlídne situaci a hned se vrátí. Barák stál pár kroků přes dvůr. Šedivej, hranatej, dvoupatrovej. S rovnou střechou. Chabej popis, ale co dodat? Zato by mohla sepsat celou studii s názvem Šedá je barva naše aneb Socialistické město. Taky by se to mohlo jmenovat: Kam zmizely barvy. To ne, to zní jako jedna z těch debilních moderních pohádek. Socialistickejch pohádek. Ukázalo by se, že si je zkrkal zlej továrník, jen pro sebe. Ale dva mladí, chudí, chytří a v mezích slušnosti zamilovaní by mu nakonec vypálili rybník. Továrník by puknul vzteky a svět by byl zase krásný a barevný jako v první den, kdy ho evoluce stvořila.

„Je tam Rozumková,“ oznámil Petr, „tu nezabavím. Nevadí, neboj, nic se neděje. Uděláme to jinak. Jedna varianta byla pokecat s vrátnou a protáhnout vás kolem. Asi by to šlo, ale nebudeme riskovat. Zajdeme za barák, ukážu vám, kam si máte stoupnout. Já projdu normálně vrátnicí, otevřu vám okno v přízemí u Bóži, ten je v pohodě, už jsem s ním domluvenej, a pomůžeme vám vlézt dovnitř. Je to nizoučko. A pak půjdeme ke mně do prvního patra. To už nikoho nebude zajímat.“

Přesně tak to proběhlo. Parapet nebyl víc než metr nad zemí. Od Bóži, příjemného tlusťocha, se dozvěděli, že Miluna, ta kunda jedna blonďatá, měla včera vole svatbu. Zřejmě ho to trochu rozrušilo. Jinak byl zdvořilost sama. Tentokrát žádnej problém nenastal. Až na to, že na tý Petrově cimře byla jen jedna široká postel. Nebo snad rozkládací gauč. A na ten se hned skácela Péťa. Odkutálela se ke zdi. Už nechtěla jíst. Ani umejt se jít nechtěla, což bylo vzhledem ke společným umývárnám možná lepší. S ženskýma se tu moc nepočítalo.

„Tak pudem, ne? Co tady, zajdem na pivo. Jenom na chvilku, musíme brzy vstávat.“

Chtěla říct, že ne, ale měl pravdu. Co tady. V půl devátý neusne, už vůbec ne na jednom zasmrádlým kavalci společně s Péťou. Když bude dvě tři hodiny sedět na židli u umakartovýho stolku a koukat, jak sestra spí, než se tam k ní natlačí, čemu to pomůže?

„Za chvíli jsme zpátky. Za hodinku, nejvejš za dvě,“ řekla jí.

Ta jen něco nesrozumitelně zabručela. Nejspíš souhlas, aspoň tak si to Róza vyložila. Přece jen ale vyhrabala sešit a na vytrženej list papíru napsala: „Šli jsme s Petrem na pivo, za chvíli přijdeme.“ Opřela ho o flašku, co stála na stole a do který předtím strčili tu růži. Tak, aby to Petra měla před očima, kdyby se náhodou vzbudila a byla zmatená, kde to vlastně je a co se děje.

„A Rozumková?“ zeptala se už na chodbě.

To připitomělý jméno jí naskočilo s takovou samozřejmostí, že si ho nejspíš bude pamatovat až do smrti. Ujistil ji, že teď už to nebude žádnej problém. Jen jestli se může trochu sehnout, zbytek zařídí. To samozřejmě mohla. V určeném okamžiku se kolem kukaně prosmykla tak rychle, až jí přišlo líto, že si víc neužila Petrova tlachání. Děti, Dietl, dieta… Byl dobrej. Už se na něj nezlobila, začalo ji to bavit.

Šli pořád rovně, podél hangáru, několika hal a staré fabriky s rozpadajícím se cihlovým komínem. Z proluky zarostlé mladými břízami na ně vystartoval pes. Lekla se ho, na okamžik chytila Petra za rukáv. Ale čokl se zas pokojně vrátil mezi stromy, jako by se býval chtěl jen trochu pobavit. A Petr se jí smál. Až na pár cikánských výrostků, posedávajících na chodníku před nevysokými činžovními domy, jaké se za první republiky stavěly v dělnických čtvrtích, byla večerní ulice téměř liduprázdná. V hospodě U Váhy to naopak vypadalo, jako by si tu dala sraz polovina města. Neviděli ani jedno volné místo. Nakonec ale měli štěstí. Od stolu v koutě zadní místnosti se zrovna zvedaly dvě dívky. Ta vyšší, v černém, s nepřirozeně černočernými vlasy se slovy:

„A hele, doktůrek! No to mě poser. Že bysme ještě daly panáka?“

„Dej si, co chceš, já jdu. Vstávám v pět,“ řekla naštěstí ta druhá.

Róza jí za to odpustila fialové tričko bez rukávů s několika síťovanými trojúhelníky v barvě lila, tón v tónu, jak si škodolibě pomyslela, hnusnou džínovou minisukni i celkový dojem přespříliš naditého taliánu.

„No jo, já taky. Tak počkej.“

Černá to vzdala, jen se na Petra ještě usmála. Když se prodírala za fialovou, přečetla si Róza na těch útlých zádech, že temnota je její světlo. Stálo to tam pochopitelně anglicky.

Vydává nakladatelství Druhé město.