Mýtus o Marsu a Venuši

Mýty a jejich důležitost Mluví muži a ženy stejnou řečí? Je mezi nimi možná skutečná komunikace? Tyto otázky nejsou nijak nové, na počátku devadesátých let minulého století se však o ně zvedla nová vlna zájmu. Bylo napsáno nesčetné množství self-help a populárně psychologických knih, jež popisují muže a ženy jako bytosti, které jsou si navzájem cizí, a konverzaci mezi nimi jako katalog vzájemných nedorozumění. Nejúspěšnější zastánci této teze, autoři jako Deborah Tannenová a John Gray, se ocitli v čele žebříčku bestsellerů na obou stranách Atlantiku. Rady, jak překlenout komunikační propast mezi pohlavími, se rozrostly v kvetoucí multimediální průmysl. Oficiální webová stránka Johna Graye například propaguje nejen jeho knihy na téma „Mars a Venuše“, ale také semináře, rezidenční pobyty se školením, telefonní linku pomoci a seznamovací službu. Čtenáři, kteří dávají přednost něčemu vyhraněnějšímu, si mohou zvolit žánr populárně-vědních titulů, například Brain Sex, Sex on the Brain, The Essential Difference či Proč muži nežehlí. V této literatuře je propast mezi muži a ženami vysvětlována jako produkt přírody, nikoli výchovy a prostředí. Obě pohlaví komunikují odlišně (a ženy to dělají lépe) díky způsobu, jakým je fyzicky zapojen jejich mozek. Ženský mozek vyniká ve verbálních úkolech, zatímco mužský mozek je lépe uzpůsoben k úkolům vizuálně-prostorovým a matematickým. Ženy rády mluví, muži dávají před slovy přednost jednání. Autoři této linie se rádi prezentují jako jacísi moderní Galileové, kteří odvážně čelí hněvu lobby prosazující politickou korektnost, protože se odvažují zpochybňovat feministickou ortodoxii, která popírá, že muži a ženy jsou od přírody hluboce odlišní. Simon Baron-Cohen, autor knihy The Essential Difference (Základní rozdíl), v jejím úvodu vysvětluje, že vydání knihy odložil o několik let, protože „téma bylo prostě příliš politicky citlivé“. Steven Pinker si ve své knize The Blank Slate (Nepopsaný list), která pojednává o lidské přirozenosti, v kapitole věnované rozdílům mezi muži a ženami gratuluje k tomu, že měl odvahu říci něco, co se dlouho „ve slušné společnosti nesmělo nahlas vyslovit“. Oba autoři zdůrazňují, že si nepřihřívají žádnou politickou polívčičku, že pouze zkoumají, k čemu vedou důkazy, a pokoušejí se politicky korektní dogma nahradit vědeckými fakty.

Snad bychom se však měli na chvilku zastavit, dříve než jim zatleskáme, a položit si otázku: Od kdy se o rozdílech mezi muži a ženami nemluví? Jistě ne od raných devadesátých let minulého století, kdy se to, co do té doby bylo stabilním praménkem knih, začalo rozrůstat v dravý proud. Autor, který dnes prohlašuje, že mezipohlavní rozdíly jsou přirozené, „neříká nic, co se nesmí vyslovit“, nýbrž konstatuje něco samozřejmého. Obzvlášť nekontroverzní je tvrzení, že muži a ženy odlišně komunikují, uvážíme-li otřepané fráze typu „muži nikdy nenaslouchají“ či „ženy dokážou snadněji mluvit o svých citech“, na něž se odkazuje všude – od časopisů pro ženy až po humorné pohlednice. Reklama britského Telecomu nás před několika lety informovala, že muži při telefonování rádi stojí, zatímco ženy si raději sednou. I kdyby šlo o prokázaný fakt (o tom ovšem pochybuji), zřejmá reakce by asi zněla: „No a co?“ Zdá se však, že jsme dnes ochotni vážně se zabývat i těmi nejméně hodnověrnými a nejtriviálnějšími tvrzeními. Představa, že muži a ženy „mluví různým jazykem“, se stala dogmatem a nepřistupuje se k ní jako k hypotéze, která musí být prozkoumána, nebo jako k tvrzení, jež je třeba posoudit, nýbrž jako k neotřesitelnému článku víry. V této knize ji chci zpochybnit a dokázat, že naše víra v ni je mylná. Podobně jako vědci, o nichž jsem se zmínila, jsem přesvědčena, že je třeba sledovat důkazy a směr, kterým vedou. V tomto případě však důkazy nevedou k takovým závěrům, jak se většina lidí domnívá. Prozkoumáme-li výsledky, k nimž se dospělo po více než třiceti letech výzkumů věnovaných jazyku, komunikaci a pohlavím, zjistíme, že příběh, který z nich vychází, je odlišný a komplikovanější. A tento příběh zde budu vyprávět. Mám k tomu dva důvody. Prvním je ten, že je to příběh zajímavý a zaslouží si, aby se mu dostalo širší pozornosti. Druhý důvod je však bezprostředněji politický. Tuto knihu jsem nazvala Mýtus o Marsu a Venuši, přičemž slovo „mýtus“ užívám v dvojím smyslu. Představa, že muži a ženy se zásadně liší v tom, jakým způsobem užívají jazyk ke komunikaci, je mýtus v běžném smyslu: je to velmi rozšířené, ale nepravdivé přesvědčení. Je to však také mýtus ve smyslu příběhu, který si lidé vyprávějí, aby si vysvětlili, kdo jsou, odkud pocházejí a proč žijí tak, jak žijí. Ať jsou taková vyprávění v jakémkoli historickém nebo vědeckém smyslu „pravdivá“, či nikoli, mají své důsledky pro reálný svět. Utvářejí naše přesvědčení a ovlivňují naše jednání. Mýtus o Marsu a Venuši není žádnou výjimkou z tohoto pravidla. Přesvědčení, že je „špatná komunikace mezi mužem a ženou“ značně rozšířený problém, například ve stále větší míře ovlivňuje způsob, jakým přistupujeme ke zločinům znásilnění a sexuálního napadení. Právníci, kteří vedou obhajobu, mohou nyní argumentovat, že jelikož obě pohlaví komunikují odlišným způsobem, mohl se muž, a to ne vlastní vinou, upřímně domnívat, že žena se sexem souhlasí, zatímco žena podle svých slov nic takového v úmyslu neměla. Je-li takový argument přijat, může být obžalovaný zproštěn viny nebo potrestán méně přísně se zdůvodněním, že nejednal proti přání ženy záměrně, pouze mu nesprávně porozuměl. Idea „špatné komunikace“ hraje ústřední roli také v mnoha programech sexuální výchovy, které jsou určeny k tomu, aby snížily riziko znásilnění. Ženám se říká, že jelikož muži dávají přednost přímějšímu stylu komunikace, jediným druhem odmítnutí, jemuž bezpečně porozumějí, je rozhodné „ne“. Lingvistický výzkum však ukazuje, jak uvidíme v páté kapitole, že toto přesvědčení není opodstatněné a že řídit se radou, již dává, může ženy ve skutečnosti vystavit většímu riziku násilí. Jinou oblastí, kde mohou mít mýty o jazyku a o pohlavích škodlivé dopady, je povolání. Manažerovi jednoho call centra v severovýchodní Anglii byl před několika lety položen dotaz, proč mezi operátory, jež zaměstnává, tvoří tak velké procento ženy. Neucházejí se snad muži o práci v jeho centru? Manažer odpověděl, že na všechna volná místa, která měl, se hlásili uchazeči obou pohlaví, protože v dané oblasti vládne vysoká míra nezaměstnanosti. Nato však přišel s vysvětlením: „Hledáme lidi, kteří si dokážou s lidmi popovídat, navázat kontakt a vytvořit vztah. A zjišťujeme, že ženy to dokážou lépe… ženám tyhle věci jdou přirozeně.“ A po krátké chvíli připustil: „Mám-li být upřímný, myslím si, že někdy vybíráme ženy proto, že jsou to ženy, spíše než proto, že předvedly při pohovoru něco speciálního.“ Růst call center je v ekonomicky vyspělých společnostech součástí širšího trendu. V současnosti je více pracovních příležitostí v oblasti služeb než ve výrobním sektoru, přičemž u pracovních míst ve službách, zejména zahrnují-li přímý kontakt se zákazníky, se ve větší míře oceňují jazykové a komunikační dovednosti. Mnoho zaměstnavatelů sdílí přesvědčení manažera onoho call centra, že ženy jsou od přírody pro práce tohoto druhu kvalifikovány lépe než muži, a jedním z důsledků je pak určitá forma diskriminace. Muži, kteří se ucházejí o místo, musí dokázat, že mají potřebné dovednosti, zatímco u žen se prostě předpokládá, že je mají. V dnešní ekonomice, orientované ve stále větší míře na služby, to pro muže nemusí být dobrá zpráva. Značně rozšířené přesvědčení, že ženy mají lepší verbální dovednosti, však nepoškozuje pouze muže. Dalším autorem, který je přesvědčen, že ženy a muži jsou od přírody uzpůsobeni k odlišným druhům práce, je Simon Baron-Cohen. Ve své knize Základní rozdíl předkládá následující „vědecké“ rady týkající se povolání:

Lidé s ženským mozkem bývají vynikající poradci, učitelé na základních školách, ošetřovatelé, pečovatelé, terapeuti, sociální pracovníci, mediátoři, skupinoví facilitátoři či řadoví zaměstnanci… Lidé s mužským mozkem se mohou stát vynikajícími vědci, inženýry, mechaniky, techniky, hudebníky, architekty, elektrotechniky, instalatéry, systematiky, katalogizátory, bankéři, výrobci nástrojů, programátory, či dokonce právníky.

Rozdíl mezi těmito dvěma seznamy je odrazem toho, co Baron-Cohen pokládá za „základní rozdíl“ mezi mužským a ženským mozkem. Povolání odpovídající ženskému mozku využívají schopnost empatie a komunikace, zatímco v povoláních pro mužský mozek se uplatňuje schopnost analyzovat komplexní systémy. Baron-Cohen obezřetně hovoří o „lidech s ženským/mužským mozkem“, a ne o „mužích a ženách“. Zdůrazňuje, že existují muži s ženskými mozky, ženy s mužskými mozky a jednotlivci obou pohlaví s „vyváženými“ mozky. Jako na hlavní mozkové typy však odkazuje na „mužský“ a „ženský“ mozek, protože u mužů převládá tendence k mužskému mozku a u žen tendence k mozku ženskému. A v mnoha bodech se jasně ukazuje, že Baron-Cohen přes veškerou snahu nesměšovat gender s typem mozku právě tohle dělá. Uvedený výňatek je dobrým příkladem. Baron-Cohen klasifikuje na jedné straně ošetřovatelskou péči, založenou na empatii, jako práci pro ženský mozek (nemůže-li ovšem pečující a empatická ošetřující síla přesně odměřovat potřebné dávky a provádět systematická klinická pozorování, riskuje, že způsobí vážný zdravotní problém) a na druhé straně právo jako činnost, která odpovídá mužskému mozku a je spojena se systémovou analýzou (i když právník, ať jakkoli zběhlý v zákoně, se moc daleko nedostane, postrádá-li schopnost komunikace a nedokáže-li číst v lidech). Tyto kategorizace se nezakládají na nezaujaté analýze požadavků, jež si tato dvě povolání kladou. Jsou založena na každodenním pozorování, jež je přístupné prostému rozumu, totiž že většinu ošetřovatelů tvoří ženy a většinu právníků muži. Jestliže si oba seznamy přečteme jako celek, jen stěží nám nepadne do oka další „základní rozdíl“: mužská povolání jsou rozmanitější, kreativnější a lépe odměňovaná než jejich ženské protějšky. Jako bych se s Baron-Cohenovými seznamy povolání zase vracela do svých školních let před třiceti pěti lety, kdy testy způsobilosti, jež jsme museli vyplnit před pohovorem s poradcem pro volbu povolání, byly vytištěny na růžovém a na modrém papíru. Tehdy jsme tomu ale říkali sexismus, ne věda. Překlad Otakar Vochoč   Vydává nakladatelství Filosofia.