Nový čas

8. října 1927, Thyregod V posledních dnech se tu v domě uklízelo tolik, až mě napadlo, jestli nemůžu objevit něco, co jsem si kdysi schovala. Jenže co? A před kým? Stejně jsem vyšla nahoru do patra a ve skříni v komoře, na dně staré bedny na náboje jsem objevila tenhle deník. Vůbec si na něj nevzpomínám. Na říjen je zvláštní počasí. Teploměr ukazuje dvanáct stupňů a nepohne se ani vánek, je vlhko. Slyším vlak. V té bedně jsem objevila i petrolejku s mosaznou nohou. Na tu si vzpomínám, udělala mi radost. Byla černá jak uhel. Vyleštila jsem ji a postavila do okna na zahradu. Původně měla stát v okně do ulice, ale rozmyslela jsem si to. Takové maličko tajemné světlo. Tajemný přítel. Alespoň něco tajemného. Je rozsvícená. Už je večer.   9. října Podivný klid. Nechápu to. Možná nějak souvisí s lampou v pokoji, má kulaté mléčné stínidlo, půlměsíc v napřažené neviditelné ruce. Zase slyším vlak až z Kokborgu, desetiminutové dunění a dlouhý dojezd ke stanici, pískot, bouchání dveří. Celý den bylo teplo a vlhko. I teď ve tmě je vzduch mokře šedivý. Ale neprší. Zastavilo se tu hodně lidí. Z návštěv mám radost, i z toho, když odejdou. Nosí mi sladké, aby mi nepřidělávali práci, a jakmile se doslechli, že jsem Line dala volno, nabídli se, že navaří i kávu. Paní řezníková Schnedlerová donesla celý vařený jazyk, a když jsem se šla navečer projít, na prahu leželo dvanáct vajec. Dívám se na ruku a přísně jí poroučím, ať se hledí zvednout a uchopit hrnek, dokud je čaj ještě teplý. Ale nechce se jí, neposlouchá. Uklízela jsem v pokojíku pro hosty, protože chci spát tam. Z těch dvou postelí v ložnici na mě jde chlad. Mají vysoká mahagonová čela a mně na mysli pokaždé vytane onen indický obyčej, podle kterého vdovu údajně upálí spolu se zemřelým manželem. V pokojíku jsem rozsvítila. Abych ho zútulnila. Vůbec ho nepoužíváme. Okenní závěs je jen tenký pruh látky. Na parapetu se válejí tlusté zaprášené mouchy, které se tam s bzukotem ploužily, dokud pomalu nepochcípaly. A když si člověk říká, že je s nimi amen, chcípnou znova. Smetla jsem je na noviny a hodila na brikety. Potom jsem umyla okna, vyvětrala a vydrhla podlahu. Kobereček jsem vynesla do vlhké zahrady a pověsila ho nad keř. Je tam čisto, čerstvě vyvětráno, ale stejně se mi nahoru nechce. Je to cizí pokoj. Ostrá vůně mýdla. Spíš si tu jen chvíli posedím.   10. října Ta podivná tíha, ten zvláštní klid, přichází večer, domy se uzavřou v sobě a všichni uléhají ke spánku. Večery mě začaly blažit, těším se na ně. Stačí opravdu málo. Že jsem sama a snese se tma. A já zapálím lampu. A dívám se na ni. Na den nemyslím. Jenže to není pravda. I když jsem ztuhlý tuk, stejně někde hluboko ve mně tepe proud krve. Oproti tomu den je jeden velký jekot. Přes den v domě nevydržím. Halím se do velkých plédů, chlad mi zalézá do rukávů. Ruce mám úplně modré! Šla jsem na nádraží a nastoupila do vlaku. Přednosta Haldbo mi pomohl do schůdků a prohlásil: „Nezbývá než doufat, doufáme a modlíme se k Bohu.“ Doprovodil mě až k sedadlu, pak zapískal k odjezdu. Lidská vřelost mne sytí, ale zároveň mne unavuje. Proč to nestačí? Mám víc než většina ostatních. Můj dům je na kopci. Je veliký a červený, i střechu má z červených tašek, a lemovaný je bílým štukovým reliéfem. Před osmi lety ho postavil zednický mistr Iversen. Mezi domem a nádražím se rozkládá Vestergårdova louka, tráva je posetá kravinci a krtinami. Teď jsou ovšem krávy uvnitř. A tady pod kopcem začíná město, první je švec Johannes, pak mlékárna, družstevní krám, Hansenův velký červený koloniál a trochu menší obchod kupce Rosenstanda. Měšťanská ulice je čím dál delší. Když jsem se sem před dvaceti lety přistěhovala, nebylo tu takřka nic. Je vůbec myslitelné, aby město rostlo donekonečna? Tuhle otázku si kladou členové Měšťanského a řemeslnického spolku. Jak to tu bude vypadat za padesát let? Za sto? Vlak do Give mi jel v 11.32 a cesta utekla jako voda, za tři čtvrtě hodiny jsem byla v nemocnici. „Není vzhůru,“ oznámila mi sestra. „Ale posaďte se. Jistě máte hlad. Něco vám donesu.“ „Díky,“ řekla jsem, „jedla jsem, než jsem šla z domova.“ Podívala se na mě a prohlásila: „Jídlo je důležité, na to nezapomínejte.“ Sedla jsem si na židli u postele a položila ruku na tu jeho, ležela na peřině. Byla ledová. Krásné klenuté nehty měl zažloutlé, konečky prstů lesklé. Teď by mu otisky prstů nesňali, rysy mu ustupují. I oči mu zapadly a potáhla je víčka. Ústa i tváře měl vpadlé. Všechen laskavý tuk byl ten tam. Ne že by jím předtím oplýval, to ani náhodou. Zastrčila jsem mu ruku pod peřinu. Za chvíli jsem ji zase vytáhla, abych ji zahřála, vzala jsem ji do svých, i ty moje byly ledové. Omotala jsem kolem našich rukou šál. Je hodně hodin. Před chvílí jsem vyšla na práh našeho domu. Pouliční lampy už nesvítí, zhasnutá je i lampa na štítu nádražní budovy. Vlastně by se mohlo zdát, že tu nejsou žádné ulice, žádné domy, žádní lidé, žádní psi. Ani zoraná pole, kurníky, kůlny. Mohlo by se zdát, že vřesoviště je zpátky. Nebo že jsme tu nikdy nebyli.   11. října Když jsem včera večer stála na prahu a měla pocit, že jsem se ocitla málem v nekonečnu, bylo ticho. Ale dvě hodiny nato mě probudilo bouchání okna, během dne vítr ještě zesílil. Přednosta Haldbo mi šel naproti s rukou na čepici, aby mu neuletěla. Tou dobou chvíli před polednem to vypadalo, jako by se horizont dělil na dvě půlky, vodorovně. Dole žhnoucí žlutá, nahoře tma. „Co kdyby tu frontu prostě odvál?“ hulákal přes vítr, popadl mě za lokty a pomohl mi do kupé. Na chodbě jsem vrazila do slečny Svendsenové. „Ó, jaká škoda, že jste tu nebyla před hodinou,“ oznámila. „Byl vzhůru celé ráno. Šprýmoval se mnou.“ Jak konkrétně, už si nevzpomněla. Hlavně asi, jak potutelně ji žádal o psací náčiní. Pero pak chvíli nedal z ruky. „Ale teď je unavený,“ dodala. Dovedla mě do pokoje a změřila mu tep, uhladila peřinu. „Jistě máte hlad,“ řekla. „Nemám vám něco nachystat?“ Posadila jsem se na židli. „Ano, díky.“ Za okamžik se vrátila a nesla mi šálek čaje a krajíc chleba se sýrem. Usedla jsem na židli. Vzala jsem ho za ledovou ruku a po chvíli byla ledová i ta moje. Když jsem ji po dlouhé době pustila, všimla jsem si, jak se ukazovák na peřině pokrčil a znovu se narovnal. Udělal to několikrát. „Jsi tam?“ zeptala jsem se. Neodpověděl. Zamrzelo mě, že jsem tu ruku pustila moc brzo a že prstem pohnul na peřině, a ne v mé dlani. Šla jsem za slečnou Svendsenovou a požádala ji o dopisní papír. Napadlo mě, že když si může psát on, napíšu něco i já. Nechám mu tu dopis. Co jsem mu napsala? Trvalo mi to dlouho. A moc toho nebylo. Dopsala jsem to až kolem čtvrté. Požádala jsem o obálku, zalepený dopis jsem opřela o lampičku a poprosila slečnu Svendsenovou, ať mu ho dá, až se probudí. Vlak jsem stihla jen tak tak. Rozpršelo se. Vítr se opíral do vagonů, jakmile jsem v mokrých svršcích vešla do kupé, okénko se zarosilo. Mezi Give a Thyregodem jsem seděla sama. Remízky na polích jako by se choulily. Doma v pokoji mě do nosu praštil studený odér doutníku, bedna na rašelinu zela prázdnotou. Line měla ještě pořád volno. Řekla jsem jí, ať si nedělá starost, že pro ni pak vzkážu. Odjela k matce do Uhe. Ze sklepa jsem dovlekla brikety a chvatně zatopila. Rašelinu teď bereme z mokřiny ve Vorslunde; není v ní tolik písku jako v té naší. K večeři ovesná kaše. Na gramofon jsem položila Winterreise a okamžitě jsem ji zase vrátila do obalu. Cítím se dobře, jen když je úplné ticho. Jako bych tím udržovala rovnováhu. Lampa stojí v okně. Takže co jsem napsala? Tolik jsem to promýšlela, že si vybavuji jen námahu při hledání slov. Má-li člověk jedinou možnost říct, co opravdu chce – co si vybere? Ať už řekne cokoli, stejně dobře může říct pravý opak. Stejným právem. Pak jsem si uvědomila, že vítr utichl. Vyšla jsem na práh. Pouliční lampy už zhasly, ta na stanici jakbysmet. Žádní psi. Žádné vrány. Ticho, víc než ticho. Město je vyčerpané, zbičované větrem. Překlad Helena Březinová   Vydává nakladatelství Paseka.