Slavný pěšák jednoho vojska

Jiří Kajínek byl opět odsouzen. Tentokrát vedením literárního festivalu a knižního veletrhu Svět knihy — jeho ředitel Radovan Auer si nepřeje, aby se odsouzený recidivista například setkal s nezletilými. Kajínek se tak musí v rámci prestižní akce zařadit zpátky mezi obyčejný lid, jemuž při svých jízdách regionem vládne.

Kajínek měl na Světě knihy původně podepisovat reedici svých memoárů Můj život bez mříží. Akci pořádalo nakladatelství Naše vojsko, které Kajínkovu biografii (včetně podpisu) prodává na svých stránkách

Vpravo v bok!

Toto armádní nakladatelství vzniklo v roce 1945 a koncepčně jej vyztužilo čtyřicet let socialismu. Možná i kvůli tomu se Naše vojsko po opuštění chráněné rezervace na Ministerstvu obrany a privatizaci v roce 1996 pár let bezradně plácalo mezi několika majiteli a insolvencí.

Bezradnosti učinil přítrž až v roce 2000 nový vlastník Emerich Drtina, který zjevně pochopil, že i v nakladatelském byznysu může fungovat to, co v mediálním a politickém podnikání: stará struktura v blyštivém, „politicky nekorektním“ a občas tak trochu gestapácky koženém kabátku.

V mašinerii military encyklopedií, příruček armádních pušek toho či onoho vojska, ale i knížek pro děti nebo bylinkových kuchařek se začala objevovat autentická nacistická propaganda, prozaické pokusy českých neonacistů a v posledním roce také příznačně bludařská kniha o islámu nebo paranoidní publikace Koupení novináři od německého konspirátora a sympatizanta Pegidy Uda Ulfkottea.

Asi největší rozruch vyvolalo Drtinovo ediční rozhodnutí vydat v roce 2015 Mein Kampf — s předmluvou od pofiderního, ne zcela svobodného Českého svazu bojovníků za svobodu — a loňská edice hrnečků, triček a popelníčků s portréty zásadních osobností dějin: Adolfem Hitlerem, Karlem Gottem, Karlem H. Frankem, Milošem Zemanem či Reinhardem Heidrichem. (Bílou) kávu si lze připravit i do Kafky, Goebbelse nebo Ládi Kerndla. Z jednoho z hrnků pak nemrká stydlivý kukuč nikoho jiného než odsouzeného vraha Jiřího Kájínka.

Jsme při tom

Ve stejné době, kdy zhruba před necelým rokem liberální a progresivní část médií kritizovala nacistickou, do kuchyňské linky cynicky schovanou propagandu — lidi si to kupují z recese, tvrdil Drtina Respektu —, první dáma Ivana Zemanová oddaně mazala z Pražského hradu do rýnovické věznice, aby zloději, násilníkovi, a nakonec dvojnásobnému vrahovi Jiřímu Kajínkovi sdělila radostnou zprávu. Její manžel mu udělí prezidentskou milost.

Na Kajínka čekal na konci května 2017 před věznicí dav nevěřících novinářů a nadšených fanoušků, který jej svým způsobem pronásleduje doteď na autogramiádách, besedách nebo i při policejní kontrole. Kajínkův osud trochu připomíná postavu Chance z románu Jerzyho Kosińského i jeho filmové adaptace Byl jsem přitom: je vlastně jedno, jaký je jeho příběh, podstatné je, co v něm vidí ostatní — a to „něco“ Chance vyneslo až na vrchol americké společnosti.

V české verzi bohužel nahradila nervózního zahradníka s jiskrou Petera Sellerse zabijácká hrouda v zeleném nátělníku, jehož si nevšiml laskavý mogul, nýbrž český podnikatel s morální integritou definovanou kuponovou privatizací (a libůstkou pro blyštivé SS věcičky). To rozhodně neznamená nějakou omluvu pro Jiřího Kajínka — pořád to je odsouzený vrah. Byl ale legálně omilostněn a pokud neporuší sedmiletou podmínku, pak i legálně osvobozen.

Náš Barrandov

Skandální na všech autogramiádách a besedách, ať už proběhlých nebo zrušených není přítomnost usměvavého vraha nebo poměrně velká návštěvnost. Když je cirkus, tak se jde. Opravdu problematický je byznys, který se kolem Kajínka vyrojil — Naše vojsko chtělo za lístek na pražskou besedu s Kajínkem tři sta korun, „Jirka“ se nedávno promenoval v TV Barrandov a o „dokumentárním“ cyklu na TV Prima je lepší nevědět — a který se zaklíná legitimitou instituce („Jsme nakladatelství“, „Je to dokument, diváci musí znát pravdu“) i zájmu lidu.

Podzimní autogramiádu Jiřího Kajínka v obchodě Knihy Dobrovský kritizovala kromě médií i velká část veřejnosti. Ředitel Světa knihy Radovan Auer není jediným, kdo autogramiádu i s hitlerovskými hrníčky vykázal ze svého rajonu — podobně postupovala i řada zastupitelů v některých městech, když zjistili, že se u nich v kulturáku nebo městském kině má vykecávat vrah a prodávat nátělníky. Kajínek už prostě je předpřipravené kontroverzní téma.

To nakonec nejlépe chápe sám Emerich Drtina. „Požadavky úplně nepřijmu, neboť si myslím, že jako každý návštěvník má (Kajínek) právo se zúčastnit,“ řekl Lidovým novinám po domluvě s Auerem. Celou domluvu přitom rámoval jako diskriminaci, jelikož si za svých sto dvacet tisíc korun nemůže na stánku dělat, co se mu zlíbí.

A tak tu je díky Kajínkovi další mučedník nekorektní pravdy, kterého veřejný kontext jen svazuje. Naštěstí má svůj stomilionový podnik, v němž může servírovat lidem pravdu o bestiálních muslimech, podplacených novinářích a popelníček s Putinem. Jiřího Kajínka tak v tomto kontextu nelze chápat jako lidový exces, nýbrž coby součást fungující podnikatelské a nakladatelské strategie.

Zdá se, že i knihy mají svého Jaromíra Soukupa.