1999
1
„Něco není v pořádku.“
V tom jsme se shodli. Lukas to sice myslel jinak než já. Ale byl chytrý a řekl to tak obecně, že jsem s ním mohl souhlasit i já. Takže něco nebylo v pořádku. Já myslel se světem. On ovšem myslel, že se mnou.
Kohout kokrhal. Byla to taková ptákovina, když se kohoutem pohnulo, vydával drnčivé zvuky. Andreas držel plastové zvíře v ruce a pořád ho nechával kokrhat. Možná to byl projev bezradného vtipkování, perzifláž spouštěče mé paranoie. Tohle je signál, znamení, kokrhání, ano. Je to pro tebe. A nic to není. Je to fór. Probuď se.
Měl jsem za sebou první noc bludů. Už teď jsem se na to skoro nepamatoval. Určitě jsem navzdory vyplašenosti spal. Určitě jsem se uklidňoval pivem, což lékaři skutečně označují jako automedikaci. Tak rychle se mění klasifikace. Co bylo před nedávnem lúzrovským chlastáním, je dnes automedikace nemocného.
Kamarádi seděli bezradně kolem mě, ráno, u kuchyňského stolu. S něčím takovým se ještě nesetkali. Kdysi se mluvilo o jedné studentce práv, které den před zkouškou ruplo v hlavě a v telefonu se vydávala za svou babičku. To samozřejmě vzbudilo můj zájem, na takové historky jsem citlivý. Teď jsem se měl sám stát objektem takové historky. A přátelé tady seděli a nevěděli, co říct. Dívali se na mě, pokradmu až zmateně.
Knut se v návalu citů jako jediný pokusil tu pohromu, tu bezradnost prorazit. „Ale to všechno přece vůbec není pravda,“ vykřikl do ticha ve tváři celý rudý. Dobrý, téměř velkolepý pokus, jaký se vyskytne málokdy. Žádný doktor by takovou větu nevypustil z úst, právě naopak, v rozhovoru s pacientem lékař nic nepopírá, jen opakovaně poznamenává: „A všichni vás znají?“ – „Ano, všichni mě znají.“ – „Odkdy?“ – „Od... já nevím.“ – „Aha.“ – „Aha.“ – „A slyšíte hlasy?“ – „Cože?“ – „Hlasy? Slyšíte?“ – „Ano, váš. Úplně zřetelně.“ – „To nemyslím. Slyšíte jiné hlasy?“
Když odpovíte ano, automaticky to znamená, že jste schizofrenní, když řeknete ne, tak zatím nic, všechny možnosti jsou dál otevřené, metoda
multiple choice, která nikdy nezpochybní odpověď nemocného, všechno se odkývá. Takové metody se jistě dlouhodobě osvědčují a většině paranoiků jejich přesvědčení stejně nevyvrátíte. Někdy si však říkám, jestli by zvolání povolané instance, prosté popření bludných představ jen tak en passant, jakoby mimochodem, přece jen nepomohlo. „To, co si myslíte, není ovšem pravda, ale…“
Knut se o to skutečně pokusil. Nebo to z něj spíš nekontrolovaně vypadlo, protože Knut je někdy horká hlava a svým zrzavým vlasům dělá čest.
„Ale to všechno přece není vůbec pravda!“
Ještě si pamatuju, jak jsem na něj zíral, jak se otevřela skulina a v ní se objevila skutečnost, normální svět z předvčerejška, víceméně pevný řád, který jsem znal. Ještě si pamatuju, že jsem mu na pár vteřin prostě uvěřil, dokázal uvěřit, zatímco ostatní zaraženě mlčeli. Možná moje myšlenky nebyly prostě skutečné, tvořily je hlavně pocity. Možná byly mylné. Proměňovaly se každou minutu, neměly žádný neuralgický bod, žádnou kotvu, žádný tvar. Ale co je pak pravda? A co přesně myslel tím „všechno“? Něco se přece stalo, jinak bychom tady neseděli. A okamžik možného vyjasnění zmizel a já se už zase motal v chaosu zmatených domněnek. Jen v duchu, nahlas ani slovo.
Umlčel mě strach. Nejenže byly moje myšlenky moc divoké a nové na to, abych je dokázal vyjádřit, ale taky jsem nemohl hrůzou a zděšením otevřít pusu. Byl jsem ještě otřesený, vyřízený z předchozího dne. Paniku jsem měl v kostech a nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole, kde uvnitř a kde venku. Jen jsem na kamarády nechápavě koukal, potom jsem zase sklopil oči a přilepil je ke stolu. V laku se matně zrcadlila šedivá obloha. V hlavě jsem měl vroucí břečku. Jsou to přece staří přátelé, znám jejich tváře i povahy, ale přece bylo všechno jinak, byla mezi námi cizota, hranice nevyslovitelného. Opět zakokrhání. Byl jsem sám jako nikdy.
The day the whole world went away. Představte si to jako zrychlenou pubertu, rázem přehodnotíte všechny názory a hodnoty, otevřete oči a jste oslnění, ztratili jste nevinnost, a to ne v průběhu let, ale během jednoho dne, během několika hodin, téměř mrknutím oka. Celý svět má náhle jinou strukturu, než jste dosud předpokládali. Jeho principy a zákony jste dosud neprohlédli, ale jsou bolestně citelné až do konečků zjitřených nervů. Novic vrávorá, lamentuje, běsní a mlčí. Nic nechápe a oněmí. Potom začne řvát, ze vzdoru a ze strachu. Nic není jako dřív, všechno je neznámé, člověk sám je cizím tělesem v cizím tělese světa. Vědomí ztratilo jakoukoliv oporu.
„Lidi se chovají tak divně,“ zamumlal jsem.
„Jasně že se chovají divně. Protože se divně chováš
ty!“
Ano? Zase ten kratičký okamžik možného obratu, záblesk normality, nahození ztraceného lidského rozumu. To je pravda, chovám se zmateně a divně, hnal jsem se městem a oslovoval cizí lidi. Bizarní. Co se to děje? Ale vzápětí si pomyslím: Oni nejsou cizí. Znají mě. Odkdy?
Když nic nepomáhalo, zase mě dostal Lukas: „Něco není v pořádku.“ Na to jsem kývl, s tím jsem mohl souhlasit. Něco není v pořádku, a to zásadně, až do základu, až do samé podstaty všeho. Tahle podstata všeho musí do nemocnice, ne já, jak navrhují přátelé. Přemluvili mě, abych aspoň vyšel z bytu.
2
Šel jsem ulicemi jako zhulenej. Zdálo se mi, že když se nesoustředím, beton mi povoluje pod nohama. Ale jakmile jsem si ten pocit uvědomil, okamžitě zmizel. Všechno se zdálo uměle osvětlené, fasády domů tu stály jako filmové kulisy. Atmosféra byla nabitá a vyostřená, z dálky doléhalo hučení, neslyšitelné, ale fyzicky pronikavé, spíš tlak než zvuk. Dokonce i vzduch jako by měl povrch. Ještě včera nebyly mezi mnou a světem žádné hranice, bylo to totální rozpuštění ve víru znamení – teď jsem byl úplně izolovaný ode všeho kolem sebe. Bylo mi zatěžko orientovat se v ulicích, přitom jsem se tady moc dobře vyznal. Ale už neexistovalo nic skutečného.
V jedné turecké hospodě, jmenovala se Německý dům, jsme si dali čočkovou polévku a kofty. Moje první jídlo po několika dnech. Skoro jsem nemohl jíst, protože jsem měl pocit, že mě ostatní pozorují, bál jsem se jejich pohledů. Když dovnitř vešel filmový štáb s kamerou, aby z přítomných vymáčkl reakce na zemětřesení, které předchozí den postihlo Turecko, málem jsem zase všechno vyzvracel. Kameru jsem samozřejmě hned vztáhl k sobě, i když vůbec nebyla otočená mým směrem. Pro mě to bylo znamení, že mě na příkaz nejvyšších míst chtějí připravit na mou novou roli. Knut se nad absurditou situace rozesmál, protože si okamžitě všiml, jak filmaři podnítili mou paranoii.
Vyletěly ze mě první monology. Připojil se k nám jeden Andreasův a Lukasův kolega a rohovinové obroučky jeho brýlí a prohnaná samolibost, která z něj čišela, ve mně probudily agresi. Našel jsem nového nepřítele, přitom nic hrozného nedělal. Mluvil jen o nějaké hostitelské rodině, která mu na žaludeční potíže dala banán. Pomohl mu. Takže jsem předtím musel vykládat, jak často jsem v posledních dnech zvracel, a historka s banánem byla jistě myšlená jako rada. Ačkoliv tenhle „banán“ bylo jedno z prvních slov, které jsem dokázal nebrat metaforicky, jeho výklad jsem napadl, vypustil pár elegantních komentářů a navrch nazval Turky, co kolem mě jedli, pasáky börku. Andreas vyprskl „ty blbče!“ a já se zachechtal. Ale připadalo mi, jako bych smích jen hrál, jako bych dosud každé zasmání jen hrál, celý život. Potom jsem se zase držel zpátky, aby ten s brýlemi viděl, že ho ignoruju, zároveň jsem pohledem držel v šachu filmový štáb, abych si mohl uspořádat myšlenky, které mě pálily. Zemětřesení, jehož zničující následky byly vidět v malé televizi, jsem považoval za zinscenované. Chvíli mi zase bylo do pláče, potom se mě zmocnil nepřiměřeně hlasitý smích, netypický, mně bytostně cizí, protože se mi fór toho týpka s brýlemi, který mi byl najednou sympatický, zdál k popukání. Zase jsem se cítil jako zhulenej, jen ostřeji, s konturami, přeexponovaně, bez jakékoliv tuposti, kterou hulení jinak přináší. Moje oči viděly všechno, a přece nic.
Večer jsem byl v bytě zase sám a třikrát čtyřikrát jsem zvracel. Znamení, kterých jsem byl plný jako jedu, musela ven. Ale nepomohlo to. Zůstala ve mně. Všechno zůstalo uvnitř.
Překlad Jana Zoubková
Vydává nakladatelství Odeon.
