Autor už dávno není mrtev, zato kritik nám umírá

K dnešnímu dni vyšlo nejméně osmnáct recenzí a literárních kritik ke knize Davida Zábranského Za Alpami (Větrné mlýny 2017). A to nepočítáme různé diskusní pořady, televizní a rozhlasové rozhovory, literární sloupky atd., které se knize a její recepci tak či onak věnují. Přinejmenším v horizontu posledních let se jedná o takový malý literární rekord. Zdá se, že poměrně široká řada autorů a autorek pohybujících se v kulturní sféře má potřebu se vyjádřit ať už ke knize, k jejímu autorovi, či k hodnotám, které z různých úhlů pohledu autor a/nebo kniha reprezentuje – případně potřebu vyjádřit se k tomu, co už jiní o autorovi a/nebo knize napsali. Pro českou literaturu není úplně standardní situace, aby na sebe jediný titul strhával tolik pozornosti, navíc neustále přiživované kategorickými soudy a ostrými prohlášeními na všelijaká politická a společenská témata současnosti i minulosti.

Trochu to připomíná logiku virálního videa: Už jste četli, jaké je ten Zábranský xenofobní čuně? Jan Čulík o něm dokonce napsal, že je ta jeho knížka fašistická! A Eva Klíčová ho v Salonu taky pěkně rozsekala. Na druhou stranu na iDnesu to dostalo 85 % – no a Petra Hůlová si myslí, že ty kritiky míří úplně vedle. Jeden ostrý výpad střídá druhý. Reakce se přou, o čem to vlastně celé je a jak to autor s tím rasismem a uprchlíky ve skutečnosti myslel. Jsou xenofobní jeho postavy? Nebo on sám? Nebo obojí? Máme co do činění s velkým generačním románem „popisujícím realitu takovou, jaká ve skutečnosti je“? Nebo jde „přinejlepším o umně zakomponované výpisky z Wikipedie a sociálních sítí“? Je to sice taková intelektuální onanie a hra na kunderovštinu – ale na druhou stranu: co když je to záměr? Co když se Zábranský pokouší skrze pokleslý styl i obsah reprezentovat určitý společenský fenomén, před nímž jinak zavíráme oči, a „podněcuje nás tím k hlubokému zamyšlení“ (Přemysl Krejčík, Tvar 2018/5). To by pak přece nebyla chyba v autorovi, ale ve čtenáři, který to nepochopil?! A je to vůbec ještě román, nebo jenom „časopisecký článek“ či „non-fiction“, navíc postavený na mizerné znalosti a schematické prezentaci reálií? Tolik otázek a ještě více odpovědí. Čím víc se do nich zamotáváme, tím víc cítíme potřebu to celé nějak rozlousknout. Komentujeme, sdílíme, lajkujeme, hejtujeme...

Vítejte v literatuře jednadvacátého století. Pojďme se podívat, co proběhlá a stále probíhající diskuse ukazuje o českém literárním provozu a o chápání některých klíčových pojmů jako jsou „autor“, „dílo“ a „čtenář“.

Sám seš mrtvej, literární kritiku

Ať už se jedná o názory z přátelského nebo nepřátelského pólu, většina reakcí se shodne na tom, že román je „kontroverzní“ či „provokativní“, nebo alespoň se o to snažící. Kontroverzní může být v pozitivním smyslu jako „bořič společenských tabu“, příslovečný eye-opener, který nás sice při čtení rozhodí, ale právě to je na něm to hodnotné. Nebo může být kontroverzní z utilitárních důvodů (dle principu virálního videa) – aby se víc četl a dobře prodával, aby budil patřičnou pozornost (sociálních a jiných) médií. Mediální kampaň, tvrdí kritici, probíhá už delší dobu na Parlamentních listech a v novinových a časopiseckých sloupcích, do kterých Zábranský přispívá svými peprnými prozemanovskými glosami. Autor je ale přece dávno mrtev! ozývá se z druhé strany. „Předpokládat, že postavy autorovy názory přímo ‚zrcadlí‘,“ píše ve svém sloupku Petra Hůlová, je pouze „zrcadlo kritického analfabetismu“.

V tomto bodě je třeba vyvést část české literární kritiky z bludného kruhu, který tu po sobě zanechal fetiš jednoho známého francouzského sémiotika. Kdyby Roland Barthes tušil, co se s jeho výrokem, že „autor je mrtev“, stane víc jak padesát let po jeho konstatování v eseji La mort de l'auteur (Smrt autora, 1967), rozhodně by se zamyslel přinejmenším nad možností přidat k němu pro české publikum vysvětlující komentář. Možná je to způsobeno tím, že se s českými překlady Barthese roztrhl pytel teprve v posledních dvou dekádách, každopádně se zdá, že ani kritici, ani Zábranský, který se „smrtí autora“ ohání v sebeobraně, neberou v potaz fakt, že slavná teze, jež vloni oslavila padesátileté výročí, se nedá stále dokola papouškovat jako písmo svaté bez ohledu na kulturně-společenské podmínky, do nichž původně vstoupila.

Co je to autor?

Barthesovo sesazení autora z trůnu je záměrně vyhrocenou reakcí na trend fetišizace a psychologizace autorství tradiční literární kritikou. Kdo se zabývá intelektuální historií, tak ví, že největší kontroverzi vzbudí takové teze, které si šikovně vystavějí „slaměného panáka“ antitezí, do kterého se můžou pohodlně strefovat. Na Barthese ovšem poměrně záhy reagoval Michel Foucault se svým textem Qu'est-ce qu'un auteur? (Co je to autor?, 1969), kde radikální odvržení autora zmírnil a autora pojal jako jeden z řady činitelů, které se do aktu čtení zapojují. Od sedmdesátých let dál se pod vlivem poststrukturalismu literární text začíná interpretovat jako komplexní balík významů, v jehož interpretaci hrají nezanedbatelnou roli jak autor, tak čtenář – a především svět, který je obklopuje.

Autor není v žádném případě mrtev, pouze je vsazen do kontextu složitých kulturně-společenských vazeb, k nimž se vztahuje, ať už se to jemu i čtenáři líbí, nebo ne. Tvrdit, že knihu je třeba číst ve stavu jakéhosi čistého vědomí, které se oprostí od všeho okolo, je nesmysl. Veškeré komentáře, rozhovory, doslovy, předmluvy a kritické stati se stávají součástí jednoho velkého intepretačního setu, který společně v interakci se čtenáři rozehrává hru o výslednou podobu významu literárního díla.

Teď když víme, že autor či autorka stále žije, můžeme se otevřeně postavit k tomu, jaký je náš vztah k němu či k ní ve společenském kontextu a jakým způsobem zasahuje do celkového významu díla. Například do čtení knížky Nejlepší kandidát (Druhé město 2017) ještě před tím, než vůbec začneme číst, pravděpodobně zasáhne informace vyčtená z e-shopu nebo z přebalu knihy, že autor je sociolog a píše glosy a komentáře do novin. Tím spíš, pokud jeho komentáře známe a už na ně máme vytvořený nějaký názor – tento se chtě nechtě vztáhne i ke knize a bude ovlivňovat v první řadě to, jestli si ji vůbec koupíme, ve druhé řadě to, jaká budou očekávání, s nimiž ke čtení přistupujeme. Protože nejsme naivkové, ani nás nenapadne ztotožňovat názory autorem vyjádřené v novinovém sloupku s jeho literární fikcí. Přece jen budeme ale očekávat určité tendence a směřování: například že v knize nebude zastávat bigotní šovinismus, když se doteď profiloval jako liberální demokrat. Nebo pokud narazíme na posměšné poznámky o Brně, kterými se v to Nejlepším kandidátovi jen hemží, patrně si je budeme vykládat trochu jiným způsobem, pokud jsme obeznámeni s autorovým působením v satirickopolitickém hnutí Žít Brno nebo jeho spoluúčastí na parodickém průvodci To je Brno (TIC Brno 2017). Tohle všechno se do čtenářské zkušenosti a do výsledného významu nevyhnutelně promítne.

V případě Davida Zábranského se lze jen těžko ubránit vsazování „fiktivního“ děje jeho románu do širšího kontextu politických rozhovorů a sloupků, které existují mimo román – leda by se čtenář od působení těchto médií zcela odstřihl, a pak zůstává otázka, zda by se o knize vůbec dozvěděl. Jak si ale poradit s tím, že recepci díla ovlivňuje poměrně nesourodý oblak významů existujících mimo dílo, aniž dílo zredukujeme na pouhý jejich odraz?

„Líbí se mi“. Ale proč?!

Sociologie literatury přišla už před více než sto lety s řešením pomocí klasického konceptu ideologie. V pozadí významu každého díla je nějaká ideologie, jejímž jazykem dílo promlouvá, k níž se vztahuje, kterou reprodukuje. Ideologii je zde třeba chápat jako široké pole kulturních hodnot a společenských konvencí, v němž komunikace mezi autory, čtenáři a díly probíhá. Neexistuje neideologické dílo. Olbrachtova Anna proletářka je stejně tak ideologická jako například prózy Milana Kundery: obojí prostřednictvím estetické funkce jazyka odráží určité hodnoty svého historického kontextu a autorsky je transformuje do nějakého sdělení. I prvoplánově apolitická díla jsou ideologická. Například už jen tím, že v nich status quo není nijak problematizován, a tím je automaticky přijat jako přirozeně platný. A totéž platí pro literární recenze.

V praxi si autor může dělat (psát), co se mu zamane. Může převrátit svoje hodnotová měřítka naruby nebo prostřednictvím „hry se čtenářem“ využít předem vytvořená očekávání ve svůj prospěch. Může nechat postavy promlouvat protikladně a nekonzistentně, vyvolávat záměrně kontroverzi nebo se tvářit veskrze apoliticky. Autor však nikdy nemůže vytvořit výsledný význam díla.

Právě to se ukazuje jako hlavní motiv diskuse, která se rozproudila po vydání románu Za Alpami. Diskusi bychom mohli pracovně nazvat „spor o ideologii“, jehož jádrem je otázka Proti kterým hodnotám bychom měli knihu kriticky posuzovat? Nejde v něm ani tak o knihu, jako o způsob vidění světa. Podobně jako to už popsal Karel Piorecký v sérii studií Kritika kritérií (Tvar 2016/2, 4, 8), i v tomto případě je problém většiny recenzujících v nejasném nebo zcela chybějícím vymezení hodnot – tedy ve vlastním otevřeném ideologickém zakotvení. Neschopnost vlastní reflexivity se v případě Zábranského knihy obnažuje právě proto, do jaké míry je její kontext přetížen významy a odkazy. Můžeme sledovat často velice ostrá vyjádření, jejichž zdrojem jako by byla potřeba se kategoricky vymezit vůči hodnotám, jež zastává autor, kniha, jiné recenze nebo i sociální skupiny, na něž je tak či onak odkazováno.

Zatímco při hodnocení většiny současných českých románů se spokojíme s tichým přijetím dominantního estetického kánonu, tady to najednou nestačí. Absence jazyka pro definování kritérií tlačí recenzenty a recenzentky k hledání vlastních pozic skrze zástupné argumenty: Myslel to autor takhle nebo jinak? Vykrádá Kunderu nebo Houellebecqa? Mluví jedna postava více xenofobně než druhá postava tolerantně? Recenze se stávají hodnotovými manifesty. Možná je ten správný čas, aby se každý jeden literární kritik a kritička před samotným psaním příští recenze pokusili „zrecenzovat“ svůj vlastní vztah ke knize, jejímu autorovi a společenskému kontextu, který je obklopuje. A pak teprve hodnotit.