Švejkovská duše jako monstrum
Kniha polského akademika o hrůze v české literatuře začíná Švejkem a stále živým švejkovským mýtem o české duši a člověku, který překonává nesnáze a nepříznivé okolnosti „švejkováním“ a je schopen vždy utéct k jakési domáckosti (čehož přímým důsledkem jsou prohlášení například Zdeňka Trošky o laskavém českém humoru). Pajak ukazuje, že toto čtení Švejka vychází z tradice biedermeieru.
V něm jsou idealismus a velká gesta svázány pragmatismem a směřovány k malým, dosažitelným cílům. Jakkoli je pak střední Evropa neklidná a zranitelná, biedermeierovský člověk získává iluzi kontroly nad svým životem, především v rovině rodiny a práce v systému. Jenže podobný přístup ke světu s sebou nese také hrůzu, že pečlivě budovaný řád je v ohrožení, že někde již dříme cosi podvratného, nekontrolovatelného, démonického… Ne nadarmo, píše Pajak, se právě ve střední Evropě zrodila psychoanalýza. A ne nadarmo je tak linie hororových témat, motivů a nakonec i neoddiskutovatelných „černých románů“ v české literatuře překvapivě bohatá a odolná.
Hrůza v české literatuře nabízí nejen zevrubnou analýzu této linie, rozdělené do pěti epoch, ale především hrůzy obecně — jejích zdrojů, podob a vývoje. Pajak exceluje, když dokáže logicky spojovat prameny a klíčová díla napříč vědními obory: neodkazuje se pouze na filozofy a literární historiky, ale například i na Milana Kunderu či Stephena Kinga nebo na díla francouzských historiků takzvané školy Annales, známá v českém prostředí — a to na teoretické a metodologické práce, i na konkrétní studie o dějinách smrti či strachu. Milovníci hororu zde velmi často narazí na akurátně vyjádřené poučky, na jejichž základě instinktivně píší jejich oblíbenci (například Lovecraft se dá chápat na pozadí Schopenhauerovy myšlenky, že hrůzu pociťujeme ve chvíli, kdy vůle naruší podmínky individuace — tedy prostor, čas, příčinnost).
Následuje stručná historie hororu a jeho terminologie (včetně rozdílu v národním chápání pojmů — kupříkladu románu noir) a vývoj různých klíčových bodů nového žánru. Například otázka přirozeného a sociálního zla, démonizace a zároveň oslavování přírody, monstra coby příznaku krize… To vše později Pajak plynule propojí s analýzou konkrétních děl české provenience. Tedy hned, jak se probere knížkami lidového čtení, jarmarečními písněmi a krvavými morytáty, v nichž spatřuje původní kanály, kterými se do našeho prostředí dostávaly prvky gotického románu, rozvíjeného jinak především v protestantských zemích. To vychází z tamějšího pojetí prvotního hříchu, jehož následky dopadají na všechny, i zdánlivě nevinné, a kde se rodí koncept prokletých míst a kleteb tak typických pro anglickou duchařskou školu.
Souhrn jednotlivých rozborů děl, v nichž Pajak spatřuje prvky nebo vliv hororu, vyvolává nakonec pocit, že hrůza v mnoha svých podobách byla naprosto klíčovou složkou české literatury. Nejsilnější je tento dojem tam, kde se Pajakovi daří propojit literaturu s historickou zkušeností a sociálním pozadím (biedermeier, světové války, totalitární znásilnění jazyka a tak dále). Charakteristiky jakési intelektuální kuriozity naopak kniha nabývá tehdy, když je řeč o dílech příliš vzdálených dnešní čtenářské zkušenosti, případně bohužel pozapomenutých, jakými jsou například „mágské“ romány Jiřího Karáska ze Lvovic.
Vytěžení tématu až do období „krvavých antiutopií“, k nimž autor řadí například i Fuksovu Vévodkyni a kuchařku (se zajímavým pojetím konceptu smrti habsburské kultury napojené na hrůzu ze smrti a z jejích „živých“ podob, analyzovanou v úvodu), je příkladné. Ovšem to samé se už nedá říct o části poslední, věnované soudobé literatuře, kde se Pajak omezí v podstatě na rozbor některých děl Miloše Urbana. Pravda, od začátku deklaruje, že se snažil hrůzu a její proměny stopovat v dílech hodnotnějších, netriviálních, ale přesto právě zde domácí čtenář dokáže rozpoznat určitou odtrženost Pajaka od primárního zdroje — například motiv kata a sociálního zla, jenž prochází jeho analýzami do Máchy po Kohouta, by si jistě zasloužil zmínku o Rekvalifikačním kurzu Ondřeje Neffa (kterého jinak cituje coby jednoho z prvních domácích zájemců o teorii hororu), fuksovská linie by pak snesla rozšíření o Poláčkův román Spěšný vlak Ch.24.12. Podobně poznámky o skutečné brakové literatuře by se jistě vyhnuly nepřesným zmínkám, z nichž vychází ve srovnání Jiřího Kulhánka a Jenny Nowak jako populárnější druhá jmenovaná (a u prvního se pak nepřesně mluví o povrchním polidštění upíra — vzhledem k tomu, že Kulhánek vycházel především z tradice akčních, nikoli hororových příběhů, a prostě potřeboval hrdiny odolnější, je přesnější spíše opačné čtení jeho práce, tedy jako „poupírštění hrdiny“). To jsou však pouze malé vady na jinak výborně — metodologicky i stylisticky — vystavěné práci, v níž se v samotném závěru nakonec opět vrátí i Švejk, tentokrát v překvapivě dobře přiléhavém pojetí originálního středoevropského monstra — bytosti radikálně, do extrému přizpůsobené normě.
Patrycjusz Pajak: Hrůza v české literatuře, přeložila Michala Benešová, Academia, Praha 2017