Poražení

Na velikonoční neděli 1917 započal jistou cestou vlakem „vítězný pochod“ bolševismu. Dne 9. dubna pozdě odpoledne nastoupili ruský bolševik Vladimir Iljič Uljanov, jeho žena a kolegyně Naděžda Krupská a třicet jeho nejbližších spolupracovníků do vlaku na hlavním nádraží v Curychu a vyrazili do Německa.

Úředníci v Berlíně, kteří tuto tajnou cestu z neutrálního Švýcarska přes německé území schválili a kteří zajistili logistiku jejího pokračování do Ruska, vkládali do muže, o němž do té doby mimo Socialistickou internacionálu slyšel jen málokdo, muže, jenž psal pod pseudonymem „Lenin“ novinové články do okrajových, extrémně levicových publikací, vycházejících ve velmi malých nákladech, velké naděje. Lenin, vybaven značnými finančními prostředky, měl převzít vedení nad nevelkým bolševickým hnutím ve své domovině, radikalizovat únorovou revoluci, jež začátkem roku svrhla carský režim, a ukončit válku Ruska s centrálními mocnostmi.

Od samého počátku války na konci července 1914 pracovalo německé ministerstvo zahraničí na tajných plánech na destabilizaci vnitřních poměrů Spojenců a snažilo se podporovat revoluční hnutí různých politických zabarvení: irské republikány pokoušející se zpřetrhat vazby s Londýnem, džihádisty v britských a francouzských impériích a ruské revolucionáře, kteří se spikli proti carskému autokratickému režimu v Petrohradu. Ačkoli Němce politické ambice žádného z těchto hnutí vlastně nezajímaly, Berlín je viděl jako strategické partnery ve své snaze oslabit Spojence zevnitř. K velkému zklamání stratégů v německém hlavním městě se však zdálo, že se jejich úsilí míjí účinkem. Přibližně 3 000 muslimských válečných zajatců byly v roce 1914 nejdříve internovány ve zvláštním „Halbmondlager“ (tzv. Táboře půlměsíce) v Zossenu poblíž německého hlavního města a poté z propagandistických důvodů poslány na fronty do Mezopotámie a Persie. Těm se však nikdy nepodařilo zmobilizovat žádné větší množství džihádistů. Na jaře 1916 se musel Berlín vyrovnat s dalším nezdarem, když se Velikonočnímu povstání v Irsku, Němci podporovanému, nepodařilo rozpoutat celonárodní revoluci. V dubnu navíc došlo k zatčení Rogera Casementa (jenž strávil první dva roky války v Německu, kde se snažil založit „Irskou brigádu“ z válečných zajatců) na pobřeží v hrabství Kerry krátce poté, co opustil německou ponorku. Casement byl pak v srpnu popraven za velezradu.

Po carově pádu v únoru 1917 se Berlín rozhodl oživit svou strategii pašování revolucionářů zpět do vlasti. Ve shodě s berlínskými strategickými ambicemi vytvářet nepokoje na domácích frontách Spojenců začala německá zastupitelství v neutrálních zemích již v roce 1914 připravovat seznamy ruských revolucionářů v exilu. Leninovo jméno se poprvé objevilo na jednom takovém seznamu v roce 1915. Po carově abdikaci informovalo německé ministerstvo zahraničních věcí vládu a vrchní velitelství branné moci (Oberste Heeresleitung neboli OHL), že je mu v neutrálním Švýcarsku známa řada radikálních marxistů, jejichž návrat do Petrohradu by posílil protiválečnou bolševickou frakci ruské krajní levice. Političtí a armádní představitelé v Berlíně tento plán podpořili.

Když se Lenin v dubnu 1917 vydal na svou cestu vlakem, bylo mu čtyřicet šest let a měl již za sebou několik desetiletí revolučního aktivismu. Lenin se narodil v Simbirsku (dnes Uljanovsk) na řece Volze, odkud se s rodinou přestěhoval do sídla rodiny své matky v Kazani, když jeho otec Ilja, ředitel školy, jenž za své služby získal šlechtický titul, zemřel v roce 1886 na mozkovou mrtvici. Krátce poté se Vladimir zřekl víry v Boha. Rodinná katastrofa pokračovala následující rok, kdy byl zatčen a popraven jeho bratr Alexandr za účast na pokusu o atentát na cara Alexandra III. Po bratrově smrti se také Vladimir začal stále více angažovat v marxistických kruzích. Jeho politické zájmy zůstaly stejné i v době jeho petrohradských právnických studií, jež nastoupil poté, co byl vyloučen z Kazaňské státní univerzity za účast na proticarských demonstracích. Po úspěšném složení závěrečných zkoušek se jako právník intenzivně zapojil do revolučního hnutí a udržoval kontakty s předními ruskými sociálními demokraty. V únoru 1897, rok po návratu z cesty po Evropě, byl na tři roky poslán do vyhnanství na Sibiř za politickou agitaci. Bylo to právě během tohoto vyhnanství, někdy mezi lety 1897 a 1900, kdy si po vzoru mnoha revolucionářů té doby osvojil pseudonym „Lenin“ (pravděpodobně podle sibiřské řeky Leny), aby zmátl carskou policii.

Od roku 1900 žil Lenin v západní Evropě, nejprve ve Švýcarsku a pak v Mnichově, kde redigoval časopis Iskra (Jiskra), v němž mimo jiné vydal i svůj proslulý programový pamflet „Co dělat?“ (1902). I když byla Leninova teorie pevně založena na Marxově analýze kapitalismu, jeho představa o nastolení komunistické společnosti se od Marxovy lišila nejméně v jednom důležitém bodě. Zatímco Marx věřil, že buržoazní společnost a kapitalistický ekonomický řád ve své konečné fázi díky třídnímu antagonismu přirozeně vyústí ve spontánní lidové povstání, Lenin nemínil na takový spontánní revoluční okamžik čekat. Takový moment byl totiž podmíněn vyspělou průmyslovou společností a podobně rozvinutým třídním vědomím dělníků. Rusko nesplňovalo ani jeden z těchto dvou předpokladů. Lenin místo toho plánoval převzít moc násilným převratem, provedeným odhodlanou a dobře vycvičenou avantgardou profesionálních revolucionářů. Starou mocenskou strukturu měly nahradit sověty (neboli rady pracujících), které spontánně vznikaly v mnoha velkých městech ruské říše během revoluce v roce 1905. Podle Lenina měly v Rusku urychlit rozvoj třídního vědomí (řízený shora dolů) mezi stále ještě většinou negramotnými rolníky a dělníky.

Lenin se do Ruska vrátil za revolučních nepokojů v roce 1905 a následných carových ústupků v Říjnovém manifestu. Nicméně ještě v prosinci téhož roku byl opět donucen k útěku. V exilu pak strávil dalších dvanáct let, během nichž žil v různých evropských městech – v Ženevě, Paříži, Londýně, Krakově a od roku 1916 v Curychu. Toto největší švýcarské město pro něj v té době představovalo mimořádně atraktivní útočiště. Bylo to jedno z mála míst Evropy, které nebylo zapojeno do války, nicméně s dobrým komunikačním spojením a tradicí poskytování azylu různým opozičníkům. Curych byl nejenom místem zrodu avantgardistického dadaistického kulturního hnutí okolo Huga Balla a Tristana Tzary v Kabaretu Voltaire, ale zároveň se stal přechodným domovem mnoha radikálů evropské levice, kteří propagovali revoluci, přestože se mezi sebou často nedokázali shodnout, jak takového cíle dosáhnout.

Podobné spory mezi členy socialistické levice nebyly nic nového. Různé frakce Druhé socialistické internacionály se už od jejího ustavení v červenci 1889 donekonečna přely o to, jak proletářskou utopii uskutečnit. Na začátku 20. století se dále prohloubil rozpor mezi zastánci reforem a těmi, kdo trvali na nutnosti revoluce. V případě ruské sociálnědemokratické dělnické strany vedly nesmiřitelné postoje jejích dvou nejdůležitějších frakcí – Leninových radikálních bolševiků a umírněnějších menševiků, kteří (ve shodě s Marxovými teoriemi) hájili nutnost buržoazně demokratické reorganizace Ruska, jež měla předcházet proletářské revoluci – k úplnému rozdělení strany v roce 1903.

Začátek války v roce 1914 spory uvnitř evropského dělnického hnutí ještě vyostřil. Většina sociálnědemokratických stran v roce 1914 schvalovala účast svých zemí ve válce, a upřednostňovala tak národní loajalitu před mezinárodní třídní solidaritou. Lenin byl nekompromisní kritik reformní levice a vášnivý zastánce radikální revoluce, což z něj podle úsudku Berlína činilo ideálního kandidáta na prohloubení destabilizace ruské vnitrostátní situace.

Samotného Lenina, který žil ve skromných poměrech a trávil většinu času po curyšských veřejných knihovnách psaním, překvapilo, když v Petrohradu vypukla únorová revoluce proti romanovské dynastii. Curyšští emigranti byli ohledně situace v Rusku zcela odkázáni na novinové zprávy, a tak se Lenin o revoluci dozvěděl až začátkem března 1917. Na naléhání zástupců dumy a nejvyšších generálů car abdikoval a trůnu se zřekl i jeho bratr Michail. I když byl konečný výsledek revoluce v tomto okamžiku stále ještě zcela otevřený, Lenin si uvědomil svoji šanci. Na rozdíl od roku 1905, kdy promeškal možnost tehdejší revoluci ovlivnit, tentokrát nechtěl ztrácet čas. Chtěl se do Ruska co nejrychleji vrátit a do událostí se osobně vložit.

Lenin jasně chápal, že k průjezdu válčící Evropou potřebuje německou pomoc. Bylo nemyslitelné, že by Spojenci podpořili cokoli, co by mohlo Rusko vyřadit z války. Němci se však již dlouho pokoušeli oslabovat své protivníky zevnitř. Lenin byl přesvědčen, že i když ho Němci využívají ke svým záměrům, účel – potenciálně úspěšná bolševická revoluce v Rusku – v tomto případě světí prostředky. Při vyjednávání své cesty s německými představiteli v dubnu 1917 požadoval extrateritoriální status pro své vlakové kupé a kupé svých ruských spolucestujících. Čára nakreslená křídou na podlaze vlaku oddělovala „německé území“ od „území ruského“. Navíc si Lenin vymohl, že mezi ruskými revolucionáři a německými důstojníky, kteří skupinu doprovázeli, nebude docházet k žádným dalším stykům.

Vlak brzy dorazil do Německa, a jak uháněl dále na sever přes německá nádraží a města, měli jeho pasažéři z neutrálního Švýcarska poprvé možnost spatřit vyhublé německé vojáky a vyčerpané civilisty, což v Leninovi živilo naděje, že válka brzy vyústí v revoluci také v Německu. Když Lenin a jeho doprovod dorazili na Rujánu, nalodili se na loď, na níž odpluli do Kodaně. Odtud pokračovali do Stockholmu, kde přestoupili na další vlak, jenž směřoval do Petrohradu. Přes Leninovy obavy skupina bez problémů projela na ruské území. Dne 16. dubna 1917 – po dvanácti letech v exilu – se Lenin vrátil do ruského hlavního města. Na petrohradském Finském nádraží ho květinami vítal nadšený dav bolševických stoupenců, kteří hráli Marseillaisu a mávali rudými prapory. Lenin byl doma.

Překlad Ludvík Gréc

Vydává nakladatelství Paseka.