Vylákat oběť k falešné závoře někdy trvalo pár dní, jindy měsíce

Má akce Kámen svého konkrétního strůjce? Mohu ukázat na konkrétní zosnovatele těchto pastí na konkrétních útvarech v rámci celorepublikové organizační struktury zpravodajského a státně bezpečnostního aparátu ministerstva vnitra. Akce Kámen byla metoda využívaná mnoha úřadovnami StB od dubna 1948 minimálně do konce roku 1951. V knize představuji tváře a role celé řady dosud neznámých pachatelů. Jde o desítky strůjců, ale bohužel se mi podařilo vyhledat a zrekonstruovat příběhy jen jejich dvaatřiceti obětí. Operativní akce s využitím metody Kámen byly přísně utajované, není snadné objevit v archivu materiály k nové oběti nebo v hlubokém lese najít onu falešnou hranici či „německou“ celnici. Přesto nečekaný rozměr zla a skutečnost, že se tématu žádná z institucí důkladně nevěnovala, přivedou čtenáře do rozpaků. Patrně je i rozzlobím, protože dnes, více než čtvrt století po pádu komunistického totalitního režimu, je pochopitelně pozdě snažit se vyvozovat odpovědnost. Místo aby policie zločiny vyšetřovala, v současné době se už jen omezuje na ověřování, jestli některý z mnou označených strůjců žije. Není přece možné čekat až na výsledky soukromého výzkumu! Jak probíhala selekce a lákání obětí? Nešlo o náhodný výběr či shodu okolností. Akce Kámen byla postavena na provokaci, i proto byla v rozporu s tehdy platnými zákony. Tajná policie ji využívala v situacích, kdy se ostatní represivní opatření buď zdála být nedostatečně účinná, nebo rovnou selhala. Vše bylo potřeba pečlivě zvážit, protože příprava těchto operativních akcí byla organizačně, časově a finančně velmi náročná. A to nemluvím o řízení a kontrole agentů StB, kteří v příbězích figurují zároveň jako přátelé oběti, nebo agentů provokatérů, kteří byli postaveni do rolí náhodných známých varujících před zatčením a chvástajících se, že dokážou zajistit bezpečný přechod hranic. Vylákat oběť k falešné závoře někdy trvalo pár dní, ale jindy i měsíce. Do jedné akce byly často nasazeny desítky orgánů z řad StB, jejich spolupracovníků a členů uniformovaných bezpečnostních složek. Každý z deseti příběhů knihy představuje jiný způsob lákání obětí. Rozmanitost důvodů použití zákeřné metody byla jedním z hlavních motivů, proč jsem se rozhodla příběhy zpracovat do jednoho celku. Na chronologicky seřazených příkladech je nejlépe vidět, jak metoda Kámen zabírala i ve zdánlivě těžko řešitelných kauzách, kdy si Státní bezpečnost nevěděla rady. Šlo například o šanci odhalit pachatele nevyjasněné vraždy na Pardubicku nebo „převzít“ a zlikvidovat odbojovou síť na Vysočině. Jindy se projevila snaha, aby agent StB zajímající se o ilegální skupinu v určité oblasti neztratil důvěru, takže zařizoval „přechod“ osobám, které s původním případem neměly nic společného. Někteří z těchto nic netušících odvážlivců byli po rozhovoru se „šéfem CIC“ dokonce vysíláni „zpět“ jako agenti americké vojenské kontrarozvědky. Skutečného Američana však nikdy neviděli! Vědělo se o akci Kámen v nejvyšších politických patrech? Přece jenom se porušoval zákon. Jednou z hlavních osob odpovědných za uplatňování a šíření akcí Kámen byl člen ÚV KSČ a velitel StB Jindřich Veselý. Ve funkci prvních velitelů StB ho vystřídali Osvald Závodský, Jaroslav Hora a Antonín Prchal (později publikoval povídky pod jménem Ivan Gariš, řada z nich byla zfilmována) — všichni o nezákonném charakteru provokačních akcí věděli, přesto byla jejich úspěšnost vyzdvihována a účast na nich odměňována. Nejednou se mi v personálních spisech aktérů z řad příslušníků StB i SNB podařilo objevit pochvalná uznání „za mimořádný úspěšný služební výkon při dopadení nebezpečného zločince“. Na žádném z těchto dokumentů není uvedeno, že daná akce byla do posledního detailu naplánována, včetně používání německých a amerických uniforem. Teprve když se mi podaří složitou cestou ztotožnit organizátory akcí Kámen, mnohokrát až po odhalení jejich krycích jmen, a dochoval-li se jejich personální spis se všemi dokumenty, mohu díky datu spáchaného zločinu uvedenému na pochvalném diplomu tyto dvě informace propojit. Stojí to obrovské úsilí, ale po rozklíčování takových kamuflovaných souvislostí místo radosti přichází jen bolest. Neobyčejně rafinované systémové opatření a na druhé straně školácké chyby, to byly akce Kámen v provedení stranické tajné policie.

Dokument z akce Kámen, foto: Archiv bezpečnostních složek v Praze

A naopak — věděli něco o tom, co se děje, obyvatelé přilehlých obcí, například Všerub? V lokalitách využívaných pro organizování těchto akcí vládla opravdu velmi přísná opatření. Pokud někdo z místních o nezákonných provokačních aktivitách něco málo tušil, pak to byli sami přímí účastníci. Každý z aktérů směl však znát jen svou vlastní roli, nesměl vědět, co se dělo dál, například po předání na falešné hranici. Také jen málokdo si troufl a snažil se dozvědět více. Čím méně toho řadoví účastníci těchto zločinů věděli, tím to pro ně bylo bezpečnější. Akcí se navíc směli účastnit jen zkušení operativní pracovníci, otřelí agenti se znalostí cizích jazyků, místní prověření policisté nebo velitelé pohraničních útvarů a jejich spolehliví svěřenci, tu a tam místní spolupracovníci vojenských a civilních bezpečnostních složek — byla nutná znalost terénu. Přijeďte se podívat do Všerub, ještě dnes tam najdete lidi, kteří vám budou tvrdit, že žádné akce Kámen se na Všerubsku nekonaly, že je to vymyšlená lež. Nebylo na Šumavě husto? Musela existovat i síť opravdových převaděčů — nepoznali ty falešné? Na některých místech Šumavy, a zejména Českého lesa, to bylo opravdu nepřehledné. Falešné hranice se mnohdy záměrně připravovaly právě v těch místech, kudy lidé nejčastěji prchali. Vše muselo probíhat naprosto autenticky, během pěší cesty na domnělou hranici bylo v zimě potřeba ukrývat se třeba i pod prostěradla, která vyčerpaným uprchlíkům předal „převaděč“. V knize KÁMEN je popsána dokonce paradoxní situace, kdy příslušníci Velitelství stanice SNB ve Všerubech spolupracující s protikomunistickým odbojem zároveň z příkazu zpravodajské centrály na ministerstvu vnitra, konkrétně Evžena Abrahamoviče, vodili jiné lidi do pasti. Jen si představte, manželka Pavla Tigrida Ivana i její bratr Jiří Myška s maminkou byli převaděčskou sítí mého dědečka Oty Tulačky nasměrováni až do rodinného domu Stanislava Lišky, velitele všerubské stanice SNB. On a jeho podřízení je tajně doprovodili až na skutečnou bavorskou hranici, jak bylo domluveno. Liška byl však zároveň hlavním aktérem akcí Kámen při jejich odzkoušení v dubnu 1948. Abrahamovič netušil, že už od poloviny roku 1946 pracuje pro americkou zpravodajskou službu. Právě Liška jako první, jakmile mu došlo, co se v jeho rajonu děje (sám musel hrát roli „převaděče“), Američany varoval a ti pak vydali protestní nótu. Film Swingtime vychází z těchto obecných informací, ale jeho linie není založena na faktech. Mám dokonce dojem, že skutečné události jsou právě kvůli existenci tohoto „starého“ (vzhledem k pozdějším objevům) pojednání upozaděny. Základní mechanismus akcí Kámen byl popsán a s tím se bohužel spokojila i odborná veřejnost. Jak vlastně dopadli účastníci akcí Kámen po jejich skončení? Jejich osudy jsou velmi rozdílné. Někteří sami vystoupili ze služeb SNB, jiní k tomu byli okolnostmi donuceni. Víme, že například Evžen Abrahamovič, pozdější ředitel obchodního domu v Praze, bez jakéhokoli postihu zemřel v roce 2014. Moje kniha KÁMEN se ihned po vydání stala součástí jeho vyšetřovacího spisu, ale bylo příliš pozdě. Alois Zahajský — řídil akce Kámen nejprve z pozice krajského velitele StB v Brně a poté ze stejné pozice v Praze — zemřel v roce 1996, nevím, jestli se policii do té doby vůbec podařilo o jeho nemalém podílu na těchto zločinech dozvědět. Jeho přítel z doby partyzánských bojů Vratislav Jelínek zase řídil akce Kámen nejprve z pozice krajského velitele StB v Jihlavě a později ze stejného postavení v Karlových Varech. Jelínek si raději sám podal žádost o propuštění z SNB, když byl Zahajský v lednu 1951 zatčen v souvislosti s případem Otty Šlinga. Nicméně Zahajský ve vyšetřovací vazbě dlouho nepobyl, bylo mu vráceno členství v KSČ a znovu ho přijali do služeb SNB. Karel Svoboda, falešný americký důstojník z Krajského velitelství StB Plzeň (narodil se v Německu českým rodičům a dvacet let tam žil), od roku 1953 působil jako náčelník Okresního oddělení ministerstva vnitra v Domažlicích. Dlouholetý předseda Svazu československo-sovětského přátelství byl přezdíván „Ramínko“ a jeho snacha mě učila na gymnáziu ruštinu. Tyto souvislosti jsem sama zjistila teprve na podzim minulého roku. Josef Matějka, jenž akce Kámen v Plzni nějaký čas řídil — jeho obětí se stal například viceředitel Škodových závodů Dr. Emanuel Valenta (opět úplně neznámý příběh) —, byl později přeřazen na československou rozvědku, absolvoval rozvědnou školu v SSSR a v polovině 60. let byl v hodnosti majora odeslán na rezidenturu do Haagu. To jsou jen příklady, osudy mnoha dalších aktérů jsou popsány v knize Falešné hranice.

Václava Jandečková, foto: Jan Rasch

Z jakých jste čerpala zdrojů? Akce byly organizovány asi hodně živelně, nezákonně a předpokládám, že bez pořádné dokumentace. Zpočátku skutečně byly dávány příkazy týkající se falešných hranic více ústně než písemně. Díky objevům nových případů a jejich zevrubné analýze jsem však mohla dokázat, že metoda Kámen se vyvíjela, útvary StB na různých úrovních obměňovaly dotazníky a různé formy protokolů, ale hlavně tím, jak tyto provokace přebíraly do své režie další a další útvary podél jihozápadní hranice, se proměňovala i administrativní práce s tím spojená. Rostla. Ke každé akci organizované zdola bylo potřeba získat v Praze povolení a k tomu bylo vyžadováno podrobné odůvodnění. Následně se vypracovávaly návrhy na provedení akcí s vlastním krycím názvem a samozřejmě nechyběly ani souhrnné přehledy o vývoji a provedení mnohdy celých operativních kombinací. Některé záznamy putovaly obousměrně, tedy na nižší i nadřízené útvary. Také agenti zapojení do případů museli podávat pravidelné agenturní zprávy. V poslední kapitole nové knihy popisuji příběh z okolí Plzně z roku 1951, kdy na jednu oběť původem z Podkarpatské Rusi byli nasazeni agenti rovnou tři, někteří pracující pro „americkou CIC“. Osobní přítel byl spolupracovníkem Krajského velitelství StB v Plzni, druhý agent ukrajinského původu byl dosazen z Krajského velitelství Karlovy Vary a třetí z Velitelství StB na ministerstvu národní bezpečnosti. Všichni museli své styky s „objektem“ zaznamenávat, zároveň tak byli i oni sami kontrolováni, jejich zprávy byly vždy pečlivě vyhodnocovány. Řízení spletitého případu převzala Praha. Písemné návrhy dalších kroků i tehdy schvaloval velitel Státní bezpečnosti (za Jaroslava Horu podepisoval Antonín Prchal). Kromě operativních svazků jsou nezbytným zdrojem informací výslechové protokoly obětí, které lze také hledat v Archivu bezpečnostních složek v Praze, a samozřejmě svědectví poskytnutá po propuštění, existují-li. Nesmírně cenným přínosem pro současnou historiografii se staly například Liškovy paměti, které se mi podařilo objevit u jeho rodiny v Edmontonu v roce 2013.