Západ a jeho víra

Luther — rebel nikoliv bez příčiny Není možné redukovat fenomén reformace na „problém“ Luther ani vysvětlovat všechny problematické aspekty následného střetu jeho psychologickým ustrojením, natož pak morální zkažeností, jak se někdy v katolickém prostředí dělo a žel stále děje. Příběh Luthera, který byl součástí reformně laděného prostředí ve Wittenbergu a členem reformního řádu, poskytuje zajímavý příklad kdysi hojně diskutovaného problému role osobnosti v dějinách a vzájemného vztahu osobnosti a příslušných procesů. V minulé kapitole byl odmítnut koncept, že vše nutně směřovalo k reformaci a Luther je jen jejím nástrojem a symbolem. Luther není „historická nutnost“, ale historické faktum, jakkoliv se mu snažíme porozumět z jeho dobového kontextu. A rozhodně není ani rebelem bez příčiny. Když byl v roce 1511 v Římě, papež Julius II. zrovna velel papežským vojskům při potlačování vzbouřených měst papežského státu. Později na to Luther vzpomínal, jak papež jako Antikrist oslavil Velikonoce masakrem stovek křesťanských životů. V reflexi dopadů reformace nelze historické procesy reformace a jejich dopadů oddělit od jejího architekta a protagonisty, proto tuto kapitolu věnujeme stručné rekapitulaci událostí primárně zacílené na otázky, které už geneticky určily další vývoj. Obtížnost souladu mezi Lutherem a kuriálním prostředím byla už dopředu dána některými prvky. Neurozený, nízký sociální původ byl v renesančním Římě vnímán jako poskvrna. Později si Luther sám ještě svůj životopis vylepšoval, aby vypadal ještě rustikálněji a vytvářel větší kontrast podle antiaristokratického modelu „chudoba povyšuje“, ačkoliv se o žádné nouzi v případě jeho rodiny nedalo mluvit. V roce 1505 vstoupil do řádu augustiniánů poustevníků, díky své přísnosti velmi respektovaného reformně laděného řádu. Už za necelé dva roky, v dubnu 1507, byl vysvěcen na kněze. Později vnímal vstup do kláštera jako spasitelný omyl, Bůh ho vyvolil, aby svrhl papežství a jeho mylné nauky, což by bez pobytu v klášteře nebylo možné, protože jen tak mohl prohlédnout triky a podvody papežské církve. Podobně jako apoštol Pavel začíná i Luther jako pronásledovatel pravého křesťanství, aby po svém obrácení skončil jako jeho největší apoštol. O upřímnosti jeho původních motivů a náboženském zápalu ale nelze pochybovat a jeho pozdější líčení krušných klášterních let plných pochybností a muk je Lutherovou pozdější dodatečnou sebeprezentací. Luther je především profesorem, mimořádně schopným intelektuálně i prakticky. Po roční zkušenosti profesora filosofie ve Wittenbergu a dalších studiích získá roku 1511 doktorát z posvátné teologie a o rok později se stane profesorem celého Písma svatého. Už tehdy přednáší o sv. Pavlu. V duchovním životě hledá citové útěchy, zakotvení ve víře, touží se cítit ve stavu milosti. Snaží se asketicky dosáhnout dokonalosti, střídá posty, zpovědi, skutky posvěcování. Církev tehdy nabízela mnoho prostředků ke spáse, takže vznikal dojem, že se spása dá zasloužit, pořídit, je jen otázkou úsilí a ceny. Přes všechnu snahu opět a opět prožívá temnou noc, znovu nahlédne hlubinu vlastní hříšnosti a beznadějnost lidského úsilí. Jeho řádový představený Johann von Staupitz ho nasměroval k rozjímání o Kristově kříži a utrpení, k vnímání Ježíše jako přímluvce a přítele.

Lutherovo náboženské myšlení tehdy čerpá z četby pozdně středověké německé mystiky, kterou propojil s četbou pavlovských listů a spisů sv. Augustina, na které ho navedl právě Staupitz. Postupně se jeho pozice stávala nebezpečnou, když Luther různé přístupy a důrazy středověké teologie a spirituality nekladl vedle sebe jako doplňující se varianty pokusů o vyjádření mystéria víry, ale jako navzájem se zcela vylučující alternativy. Pavlovské učení o milosti prezentuje později proti scholastickému myšlení tak agresivně, že došlo k zavádějícímu dojmu, že Luther stojí proti středověku. Ve skutečnosti to byl spor mezi dvěma rozdílnými středověkými školami myšlení, které se navzájem původně korigovaly a doplňovaly. Přitom je patrné, že své oponenty pranýřuje často nespravedlivě. Luther se vymezuje vůči Tomáši Akvinskému, zahrnuje ho odpornými vulgarismy, ale prokazatelně ho z vlastní četby prakticky neznal. Nová vlna odpustků a způsob jejich distribuce vyprovokovaly Luthera k sepsání 95 tezí k problematickým bodům, které zveřejnil 31. října 1517 — a zde není důležité, zda je skutečně přibil na dveře zámeckého kostela ve Wittenbergu. Navíc je spolu s dopisem zaslal i arcibiskupovi v Mohuči, který pověřil vyvrácením tezí univerzitu v Mohuči, ale výsledek se zdál arcibiskupu Albrechtovi příliš mírný. Nejen samotné teze, ale i další Lutherova vyjádření k věci jsou obratem překládána do němčiny, vycházejí tiskem a nacházejí značný ohlas. Navzdory rozšířené představě nedošlo ze strany Říma k podcenění situace. Už první reakce z února 1518 ukazuje, že kurie vzala situaci naprosto vážně. Útok na dobovou odpustkovou teorii a praxi byl vnímán jako přinejmenším nepřímé zpochybnění papežské moci. Během roku 1518 probíhá výměna textů, kde se Luther oproti papežství stylizuje do role prostého nevzdělaného křesťana, kterému jde jen o pravdu a o dobrou pověst papežství, přitom své teze před německým publikem dále vyostřuje. Jednalo se o riskantní taktiku, protože mohl snadno ztratit ochranu knížete. Kurfiřt Friedrich Moudrý si takticky udržoval od Luthera odstup a vyhýbal se přímému kontaktu, díky čemuž mohl při jednáních s Římem, císařem a dalšími zúčastněnými hrát roli nezaujatého, případně neinformovaného účastníka, který stojí nad stranami sporu, ačkoliv byl ve skutečnosti dokonale informován. Luther se k němu hned obrátil se žádostí o ochranu. Friedrich byl sice bytostně pozdně středověký panovník se zálibou ve sbírání ostatků svatých, ale nescházela mu motivace v podobě ochrany vlastní univerzity ve Wittenbergu, jejího prominentního profesora a vůbec celého knížectví před nařčením z kacířství, navíc útok na odpustky byl zároveň útokem na dům Hohenzollernů, což odpovídalo zájmům saského kurfiřta. Lutherova odpověď na spisek papežského teologa z léta 1518 ukazovala, že se obě strany kvůli odlišným východiskům a principům jen stěží mohou na něčem dohodnout. Místo otázky odpustků se diskurz posouvá k otázkám pojetí církve a výkonu a pravomocí papežského úřadu, kde je ze strany papežského teologa prezentována vyhrocená papalistická koncepce papežské moci, nikoliv obecně přijímaná a závazná dobová nauka církve. Luther se v reakci na dopis stále více vymezuje, osočuje a hraje na nacionální notu. Dialog papežského teologa podle něj není jen tomistický, ale rovněž italský, to znamená prázdný, pouze vnějškově efektní. Ve sporu o Luthera jde rovněž o národní čest a tento nacionální motiv se už natrvalo stává součástí jeho propagandistického rejstříku. Během pouhého roku se podařilo prezentovat věc veřejnému mínění tak, že na podzim 1518 bylo nepředstavitelné, že by jeden německý národní hrdina, saský kurfiřt Friedrich, vydal jiného německého hrdinu, Luthera, do rukou dlouholetému „dědičnému“ nepříteli národa, římskému papeži. Papežství se v té době soustřeďuje na politické vyjednávání a přenechává veřejné mínění napospas Lutherovým myšlenkám. Do Augsburgu míří jeden z nejlepších teologů té doby, dominikánský kardinál Kajetán, jako papežský vyslanec, který přichází na říšský sněm s příkazem zatknout Luthera. Místo toho přijme pozvání ke trojí teologické disputaci v říjnu 1518. Když k tomu přidáme další disputace v Lipsku v červnu a červenci 1519 a možnost vystoupení na sněmu ve Wormsu, nelze říci, že by oficiální církevní a státní struktury neměly dost trpělivosti a vstřícnosti k pokojnému projednání záležitosti, a to přestože se již roku 1519 objeví pojem „luterán“ jako označení pro jeho přívržence. Samozřejmě to bylo důsledkem politického krytí ze strany saského kurfiřta, papež a zřejmě i císař by v případě opakovaných neúspěchů o kompromisní dohodu volili „přímější“ a radikálnější řešení a rychlé ukáznění vzpurného mnicha. Disputace nevedly ke kýženému výsledku v podobě Lutherova odvolání. Luther své teze pokládá za pravověrně katolické, za návrat k prvotní církvi, nemá v úmyslu dělat „reformaci“. Proto se zpočátku ostře distancuje od všech v minulosti odsouzených heretiků včetně Husa, proto když ho v Lipsku Johannes Eck úmyslně donutí dovedným dokazováním se k Husovi přihlásit, jedná se o Pyrrhovo vítězství a vede to jen k další radikalizaci Luthera.   Vydává nakladatelství Vyšehrad.