Švestky z YouTube

Jedním z literárních překvapení uplynulých dvou let byl enormní nárůst světové popularity poezie — aspoň co se čísel prodejnosti týče. Podle dostupných statistik se třeba jen ve Velké Británii prodaly statisíce básnických sbírek. Za velkou částí těchto prodejů i popularitou stojí nová generace básnířek, jejichž tvorba a prezentace je od počátku spjata se sociálními sítěmi, jako jsou Instagram, YouTube nebo blogovací služba Tumblr.

Kanaďanka Rupi Kaurová prodala přes milion výtisků své debutové sbírky Mléko a med, která se držela přes sedmdesát týdnů v bestsellerovém žebříčku The New York Times. Její hlavní publikační platformou je přitom Instagram, kam minimalistické básně pravidelně nahrává. Britku Kate Tempest proslavily soutěže ve slam poetry a virální videa a dnes se svou zhudebněnou poezií vystupuje jako headlinerka na světových festivalech. A Hollie McNishová, rovněž z Velké Británie, se proslavila díky účtu na YouTube, kde získaly její nahrávky bez jakékoli propagace v roce 2015 několik milionů zhlédnutí.

Pro 1, 2017 v 5:30 PST

Poslední jmenované nedávno vyšla v nakladatelství Picador pod edičním vedením slavnějšího básnického kolegy Dona Patersona nová sbírka Plum (Švestka). A pokus o její recenzi rozproudil v anglosaských literárních periodikách spor o „vznešené amatéry“.

Tak v názvu eseje označila básnířka a literární kritička Rebecca Wattsová skupinu „mladých básnířek dnes tak literárním světem oslavovaných pro ‚upřímnost‘ a ‚přístupnost‘ — což jsou líbivá slova pro pošpinění intelektuálního výkonu a odmítnutí řemesla, charakteristická pro jejich dílo“. Wattsová dostala za úkol od časopisu PN Review zrecenzovat Plum, ale to by „znamenalo, že si zaslouží vážný přístup“, vysvětluje kritička, jež „nemohla ignorovat obecnější otázky“, které vyvolává falešná naivita autorky a pokrytectví editora.

V krátkosti, Rebecca Wattsová nepovažuje zmíněné autorky za dobré básnířky nebo básnířky vůbec kvůli absenci výrazné literární formy. Úkolem poezie je nakonec čistit jazyk od klišé, tvrdí, a díla Kaurové nebo McNishové jsou jich prý kvůli důrazu na srozumitelnost a přístupnost na sociálních sítích plná. A upřímnost nebo otevřenost nejsou žádné literární hodnoty, jen slouží autorkám i jejich čtenářům v utvrzování se ve svých postojích a názorech. V jednom bodě dokonce básnířky přirovnává k Donaldu Trumpovi — což časopis Granta jízlivě označuje za reductio ad trumpium —, jelikož jsou produkty „kultu osobnosti, který od svých hrdinů vyžaduje jen ‚upřímnost‘ a ‚otevřenost‘“.

Celý esej by se dal shrnout do následující otázky Wattsové: „K čemu je dobrý vzkvétající básnický trh, když to, co čteme v básnických sbírkách, nás jen víc mate, znecitlivuje, odrazuje od myšlení, poštvává nad už rozčilujícími věcmi a nutí nás zavrhovat lidi kvůli jejich odlišnostem?“

Podle editora PN Review byla z eseje spousta čtenářů nadšených, konečně někdo pojmenoval věci, jaké jsou. Zbytek literárního světa toto nadšení příliš nesdílí, včetně samotné Hollie McNishové, která text vidí jako dobře napsanou kašírku spousty elegantních slov, která mají jednoduché sdělení: „Autorka si myslí, že jsem na hovno básnířka a ještě k tomu kurevsky blbá a že Picador by neměl vydávat takové sračky, jako jsem já. Tak proč to rovnou nenapsat.“

Don Patterson, který u Picadoru vydává kromě McNishové i Kate Tempest, své autorky brání. „Jestli jste někdy viděli Hollie vystupovat, tak je předpoklad, že neví, co dělá, docela srandovní. Nemusíte mít rádi, co lidi dělají, ale měli byste to hodnotit podle jejich ambicí. Jinak je to jako říct, že T. S. Eliot byl mizerný hiphoper. Pravda — a co?“

Server The Conservation podotýká, že za celým sporem nemusí stát ani tak samotné téma nové poezie, jako spíš jeho medializace a články v deníku The Guardian nebo na serveru The Bookseller. Nakonec, podotýká sarkasticky komentář, je i esej z PN Review úspěšný kvůli tomu, že je dostupný online a sdílený na sociálních sítích. JT Welsch v článku zmiňuje další podobné případy elitářské kritiky literatury zplozené internetem a píše, že obě strany pře se zaobírají falešným rozporem mezi kvalitou a popularitou a nevšímají si, že se jedná o symptom zvýšeného mediálního zájmu o poezii. Když byl v roce 2016 zvolen Donald Trump americkým prezidentem, tak zpravodajské servery jako Times, CNN, Buzzfeed nebo The Atlantic předkládaly svým čtenářům „básně k vyrovnání se s volebním dopadem“. Časopis Wired směle tvrdil, že rok 2016 oživí poezii.

Básně Rupi Kaurové, Kate Tempest a Hollie McNishové lze považovat za důsledek digitálních možností. Na papír se prostě píše jinak než na Instagram. Byla by ale chyba redukovat tuto novou poezii jen na vlastnosti sociálních sítí a individualistickou kulturu, jež s sebou nese (i když v případě Rupi Kaurové to je asi opodstatněné). Například mediální vzestup angažovaného tvůrce Daneze Smithe nebo i zmiňované Kate Tempest ukazuje, že literatura i pro velká média začíná být jedním z mála způsobů, jak se dnes vyjadřovat k politice nebo společenským problémům a nezapadnout do vyježděných ideologických drážek. Jen si zřejmě musíme zvyknout, že poezii čtou, editují, hodnotí a tím pádem i definují také jiní lidé než kritičky z Cambridge.