Volá Londýn

Pobyt v Londýně v době druhé světové války je zatím celkem opomíjenou etapou života Pavla Tigrida, této mimořádně významné osobnosti českých dějin dvacátého století. To podstatné se přece odehrálo až potom: novinářská práce ve Vývoji a Obzorech po válce; budování Rádia Svobodná Evropa v Mnichově; časopis Svědectví a konečně politická a kulturní činnost ve vlasti po roce 1989. Londýnský pobyt je snad jen u informovanějších vnímán pouze jako příprava na práci v Rádiu Svobodná Evropa.

Přitom právě Londýn znamenal pro Tigrida dobu formování. Seznámil se s tím, co jej pak provázelo v dalších desetiletích: s organizační a vydavatelskou činností, prací v rozhlase, žurnalistikou, kritikou, životem v exilu i politikou. V Londýně dozrál. Ze studenta se stal osobností. Naučil se žít v zahraničí. Sám až neobvykle osobně vzpomněl po čtyřiceti letech na svůj válečný vztah k Velké Británii: „Když letěl [13. června 1945, po šesti letech exilu do Prahy] nad Kanálem, nedůstojně si zaslzel; a slíbil si, že proti této zemi, zvané Spojené království, neřekne ani neprovede nikdy nic ošklivého, nic pod pás, poněvadž mu umožnila poznat, co je lidská i občanská svoboda, parlamentní demokracie, smysl pro fair play i pro humor. Zpětný pohled naznačuje, že slib byl dodržen.“[1]

Reportážní a autobiografický text Pavla Tigrida Volá Londýn. Ze zákulisí čs. vysílání z Londýna je přes svůj poměrně nevelký rozsah mimořádnou příležitostí nahlédnout s Pavlem Tigridem do jeho londýnského světa za války. Tato nevelká Tigridova práce jaksi zapadla. Autor reportážní vyprávění napsal na pokračování pro svůj časopis Vývoj. První vyšla v říjnu 1947 a poslední část zveřejnil v Praze doslova v předvečer února 1948. Lze se oprávněně domnívat, že se Pavel Tigrid snažil v atmosféře blížícího se mocenského střetu i trochu vylepšit negativní obraz Západu. Text neuvádí ani z něj necituje téměř nikdo z autorů knih zabývajících se životem a dílem Pavla Tigrida. Výjimkou je autor antologie textů poválečné československé demokratické publicistiky Milan Drápala.[2]

Reportážní text je přes vznik v autorově raném období formálně vyzrálý, čtivý, informačně a dnes i historicky cenný. Takto podrobně se ke svému londýnskému období už literárně nikdy nevrátil. Sám se o něm kupodivu nikdy nezmínil. Svým vysvětlujícím, až osvětově-vzdělávacím tónem práce poněkud připomíná pozdější jinou slavnou autorovu knihu, Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Knížka doplňuje již v minulosti vydané Tigridovy práce o jistý základ, a to jak z hlediska tématu, tak i doby vzniku. [...]

Prokop Tomek (ed.)

Uprchlický chlebíček

Hotel Cumberland na jednom konci londýnského Hyde Parku (právě tam, kde každý veřejně může říkat, co mu slina na jazyk přinese), je velká a masivní budova. Před válkou a ještě několik měsíců po válce [sic] byl to dobrý hotel druhé třídy, ne právě nejluxusnější, jako Savoy, Dorchester nebo Grosvenor, ale slušný a vyhledávaný středními třídami cizinců i domorodců. Bydlívali a stravovali se tu lidé nejrůznějších národností, které osudy, obchod nebo politika zahnaly na cesty; úředníci, obchodníci poctiví i šmelináři, důstojníci, politikové v emigraci, dámy se spoustou času a ještě více penězi, staří mládenci, zbohatlí povaleči, špioni i detektivové. Byl to opravdový mezinárodní hotel, který bzučel dnem i nocí v halách, v restauracích, kavárnách a recepcích. Byl jenom jedním z mnoha desítek, které patřily panu Lyonsovi a jeho rodině; pan Lyons je jakýsi anglický Baťa: ten český většinu svého národa za levné peníze obouval (kde jsou ty časy!), ten anglický velkou část padesátimilionového národa za levné peníze živil, válka neválka! Pan Lyons má po celé Anglii, Walesu i Skotsku nejenom velké hotely a restaurace, zvané „Corner House“, čily „roháky“, ale i tisíce menších lidových jídelen, které se staly nepostradatelnou součástí životosprávy průměrného Angličana. Miliony lidí projdou denně „malým Lyonsem“ a vypijí svůj národní „cup of tea“, čili hrnek čaje, čili mízu každého slušného Angličana. Za války byly Lyonsovy jídelny hotovým požehnáním pracujících; a je chloubou pana Lyonse, že ani jednou od vypuknutí konfliktu nezvýšil ceny; a když nebylo dost personálu, přebudoval celou službu na prosté „Help yourself“, to je: posluž si sám a máš to bez diškrece! Prezident Masaryk za svého pobytu v Londýně v první světové válce chodil často do „malého Lyonse“ a v hovorech s Karlem Čapkem si pochvaloval láci i kvalitu Lyonsovy služby.[3]

Pavel Tigrid, foto: Wikimedia Commons

Londýnský hotel Cumberland byl jakousi vizitkou podnikavého pana Lyonse, který kromě hoteliérství měl ještě dvě vášně: sběratelství obrazů a starožitností a filantropii. Tisíce evropských uprchlíků před Hitlerem vděčí panu Lyonsovi za slušné obědy zdarma, podávané v několika londýnských školách a klubech; za dvě pence, čili asi za korunu padesát, dostal každý registrovaný uprchlík obložených chlebíčků, kolik snědl, jablko nebo pomeranč a čaje do sytosti. Byla to věru neuvěřitelná podívaná na stovky uprchlíků, kteří v dlouhých řadách postupovali z místnosti do místnosti, a z poschodí do poschodí, až se konečně octli ve velké tělocvičně nebo klubovním sálu u kýžených lahůdek! Byli tu Rakušané, Němci (většinou komunisté a sociální demokraté, kterým se podařilo uprchnout před hitlerovským pronásledováním), Poláci, Češi, Slováci, Dánové, Norové i Francouzi, ortodoxní Židé i katoličtí kněží, bývalí poslanci, odboroví pracovníci, novináři, obchodníci, fízlové, studenti, otrhaní i dobře oblečení, tlustí a tencí — krátce, společnost, jakou hned nevidět. Nejeden český politik zahřál své prokřehlé emigrantské útroby Lyonským silným čajem a naši přátelé, které jsme poznali na počátku tohoto vyprávění, Jiří, Karel, Pepík a Zdeněk byli tu takřka denními hosty v době, kdy už české země byly obsazeny Němci, ale svět to neuznal za casus belli a snažil se zachraňovat mír. Těch málo peněz, co bylo, mizelo jako sníh na slunci a bylo třeba hledat zaměstnání do té doby, dokud to nepraskne a Spojenci dovolí budovat československou zahraniční armádu.

„Pánové,“ prohlásil v průběhu jednoho takového chlebíčkového oběda rozhodně Jiří, „já půjdu zítra osobně panu Lyonsovi poděkovat za všechny tyhle dobroty. A zároveň se zeptám, jestli nepotřebuje číšníka nebo poslíčka!“ Prohlášení nevzbudilo valného dojmu. Čtyři přátelé mívali všelijaké plány. Zatím něco kloudného dělal jenom Pepík, který býval doma úředníkem u Elektroluxu, hrál divadlo a organizoval stávky v podniku svého strýce, a byl tudíž všeho schopen. Ten už chodil na polytechniku a učil se elektrickému sváření, což je práce vysoce kvalifikovaná a dobře placená. Karel mínil, že se všechno může zkusit, ale pokud se jeho týká, že si už počká na tu vojančinu a bude plnou měrou užívat pohostinství pana Lyonse. Zdeněk, muž, který měl rád pohodlí, a tudíž čistou práci, se po jistém váhání rozhodl také zkusit své štěstí v hotelu. Až dotud studoval klidně a pomalu filosofii na pražské univerzitě a psal verše, které nebyly pokládány za nejhorší. Mezi čtyřmi přáteli byl znám svou roztržitostí a hrůznou nešikovností, a tudíž byly dány všechny předpoklady k úspěšné činnosti v povolání číšnickém.

Druhého dne stanuli oba přátelé, Jiří a Zdeněk, tváří v tvář nikoliv panu Lyonsovi, ale jednomu ze stovek jeho ředitelů. Po trapném koktání a přešlapování položili odvážnou otázku, zda hotel Cumberland nepotřebuje náhodou dva mladé lidi, kteří by rádi, z důvodů, jež jsou dány současným stavem světa, vnikli rychle do umění jídlonošů. Pan ředitel nebyl nijak nadšen, zjistiv, že zkušenosti obou mladých adeptů rovnají se nevlídnému pomáhání mamince při sklízení ze stolu a občasnému utírání nádobí. Oba se však hrdě hlásili ke znalosti francouzštiny (což působí dobře na hosty) a k silně cizímu akcentu v bídné angličtině (což je přímo předpoklad číšnického úspěchu). Zdeněk k této kvalifikaci vhodně dodal, že je básník a že napsal do „Studentského časopisu“ před rokem epos nazvaný „Číšník v posteli“. Pan ředitel vyťukával prsty jakousi melodii a přemítal: hoši budou levná síla, mohou nosit jídlo z kuchyně a zas odnášet špinavé nádobí; proč nepomoci dvěma mladým lidem, zvláště když číšníci v hotelových restauracích, z větší části Italové, cítí válku ve všech kostech a chystají se k návratu do vlasti. „Nu dobrá,“ řekl po chvíli lhostejně pan ředitel, „zkusím to s vámi. Nastoupíte v pondělí, pracovní povolení vám opatřím, budete pracovat osm hodin denně, někdy ovšem je to i delší, den volna v týdnu. Mzda třicet šilinků, stravovat se můžete v kantýně pro personál.“ Oba přátelé vykoktali své díky a už na ulici radostně počítali, jak se jim teď královsky bude žít. V pondělí se hlásili o výstroj; byla ponižující, sestávajíc z krátkého kabátku a dlouhé, na kotníky spadající zástěry. Jejich služba měla začít a v novém povolání měli setrvat plných šest měsíců… pak začala válka a české vysílání z Londýna, které jim umožnilo zaměnit podnos za mikrofon. Ale poněvadž číšnictví v hotelu Cumberland bylo svým způsobem napínavé, neobyčejné a vůbec po všech stránkách pozoruhodné, věnujeme mu ještě příští kapitolku našeho líčení…

[1] Pavel Tigrid, Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Odeon Praha 1990, s. 191.

[2] Milan Drápala Na ztracené vartě Západu. Antologie české nesocialistické publicistiky z let 1945—1948. Prostor Praha 2000, s. 65 a soupis Tigridových prací s. 630.

[3] „V městě jsem jídal v těch lidových jídelnách u Lyonsů; bylo to laciné, za deset až patnáct pencí slušný oběd.“ Karel Čapek, Hovory s T. G. Masarykem. Československý spisovatel Praha 1990, s. 167.

Vydává Ústav pro studium totalitních režimů.