Jako elf v plotě

A ještě lépe řečeno: šlo o to, že fantastika se ukázala po letech relativně klidného rozmachu překvapivě politicky rozpolcená. Pro srovnání: jako kdyby se jednoho dne ráno probudil Hollywood, považovaný obecně spíše za hnízdo liberalismu a levicového smýšlení, a zjistil, že každý druhý v něm je zapálený pravičák a má na stolečku fotku Trumpa, Klause a ještě třeba Hindenburga.

Americká společnost — a tedy i fantastika — měla vždy neuralgické body, na kterých se názory a ideologie střetávaly. K nám však dospěly vždy jen drobné ozvěny. Což bylo krom jiného způsobeno selektivností, s níž se k západní fantastice přistupovalo. Když se pak po roce 1989 situace změnila, nahrnula se k nám celá řada titulů ve snaze dohnat, co se dá. To se alespoň podle různých seznamů zásadních děl docela povedlo. Bohužel ovšem zcela bez kontextu.

Militantní klasika

Ideálním příkladem jsou knihy britského tak trochu anarchisty M. Moorcocka, které české publikum bere jako cosi ze stejné škatulky, kde pobíhá Conan, praotec žánru meč a magie. Ve skutečnosti jsou ovšem Moorcockovy práce velice často jakousi conanovskou antitezí — tam, kde R. E. Howard stvořil s Conanem monolit hrdinské fantasy, Moorcock s postavami, jako je Elrik z Melniboné, vysekl fantasy antihrdinskou. Navíc po několika desítkách let dalšího vývoje, kde ke změnám přispěli například i F. Leiber nebo Henry Kuttner.

Podobně vedle sebe v klidu vycházely Hvězdná pěchota R. A. Heinleina a Věčná válka J. Haldemana. První byla poctou armádě a sebeobětování, vycházela z hrdé tradice vítěze v druhé světové válce (a v menší míře v Koreji), zatímco druhá byla formována vietnamským konfliktem a odcizením mezi veterány a civilisty. U nás však obojí plynule prošlo jako military sci-fi, nějaký ten výkřik o protiválečném sdělení spíše zanikl, než aby se s ním pracovalo.

Stejně se nijak moc neřešilo „žluté“ nebezpečí v jiných Heinleinových dílech nebo latentní rasismus v povídkách již zmíněného R. E. Howarda — nejde přitom o zavržení těchto autorů, ale o neschopnost zamyslet se, jaká doba a názory jejich tvorbu formovaly a v čem třeba její normy následovaly a v čem ji, všechna čest, naopak byli schopni prorazit.

A to se bavíme čistě o literárních dílech. Takřka úplně stranou zůstaly debaty tvůrců a vnitrofandomové války. Slabou náhradou bylo pár článků v legendě devadesátých let — časopise Ikarie. Například pojednání M. Moorcocka (v překladu M. Bronce) o „antiautoritářské“ fantasy, kde dostal pořádnou nálož Tolkien a jeho Pán prstenů (ve stručnosti: Moorcock — jehož jedna kniha končí zavražděním bohů zla, ale i dobra, protože padouch nebo hrdina, všichni jedna autoritářská rodina — jej považoval za klerofašistu).

Trampové na orbitu

O pár let později, s nástupem hnutí new weird a především jeho silně levicově orientovaného vůdčího představitele Chiny Miévilla, se dostal konflikt mezi tolkienisty a jejich protivníky do druhého kola (a k nám se opět dostaly jen drobky). Mimochodem, China Miéville vydal knižně svou disertační práci, jejímž tématem byla marxistická teorie mezinárodního práva, a některé jeho romány mají silný proletářský tón — což je někdy velmi působivé (Železná rada), jindy vyloženě směšné (Král Krysa).

Přesto i ty drobky daly nakonec jakési podprahové sdělení, když se s „velkou“ nebo „pokrokovou“ fantastikou začaly spojovat právě díky Miévillovi a dalším podobným autorům názory levicové, a pravicové názory začaly být spojované s oddechovými military brakovkami (jako byla série Za zrcadlem). Je zajímavé sledovat tuto deformaci vědění o našem oblíbeném žánru i z hlediska toho, že právě politika nebo ideologie se jen minimálně odrážejí v domácích recenzích a kritikách (viz ohlasy na nedávno vydaný čínský sci-fi hit Problém tří těles) — minimálně těch vytvářených primárně pro fandom, jako by si fanoušci nepřáli být obtěžováni čímkoli složitějším.

Toto vytěsnění ideologie je samozřejmě založené nejen na nekontinuálním přebírání informací a diskurzu ze zahraničí, ale souvisí i s nastavením české fantastiky. Ta byla dlouhá léta výrazně antiideologická (historický kontext dobře shrnují například práce Ivana Adamoviče o vztahu komunistického režimu a sci-fi) a naše moderní fantastika, formovaná zhruba od osmdesátých let minulého století, se vymezovala vůči vládnoucí ideologii jakýmsi krokem stranou — příklonem například k akční škole až hongkongského stylu (jako kdyby se ve sci-fi opakoval dřívější trampský únik ze stalinismu a normalizace). Celá devadesátá léta pak byla až na naprosté výjimky (některé práce O. Neffa) zcela neideologická, pokud za ideologii neprohlásíme postmoderní hru s intertextualitou, metavýznamy a obecnou snahu zdynamičnit jak sci-fi, tak fantasy.

Radši střední Evropu než radikální Středozemi

V poslední době se ovšem politika a ideologie do české fantastiky vrací. A ukazuje se, že velmi neohrabaně a vlastně až směšně (pokud bychom se mohli smát tomu, že některé současné sci-fi připomínají čtenářský deníček člena SPD).

Ona chybějící diskuse zahraniční a posléze i domácí (kde se fandom vždy hádal primárně o to, kdo je čí kamarád a případně vznešená i nevznešená témata spíš využívá, než že by šlo o nějakou celospolečenskou vizi) totiž způsobila, že při prohlížení řady v posledních dvou třech letech vycházejících žánrovek, případně při sledování jejich autorů na sociálních sítích se nelze ubránit pocitu, že fantastika je doménou konzervativců, bílých heterosexuálních mužů na sklonku sil, zoufale se bojících nového světa. Což je u žánru, který přece vždy hleděl za obzor, vyloženě chyba.

Právě ona chybějící diskuse o političnosti fantastiky způsobila, že mnozí autoři i čtenáři nedokážou než se vracet do jakéhosi idealizovaného chlapského bezčasí bezpečné střední Evropy, kde a kdy byl svět ještě v pořádku (což je beztak mýtus), a nejsou schopni reagovat na nové podněty. Místo aby se odvážně pouštěli (a třebas selhávali) tam, kam se ještě nikdo nevydal, stávají se slovy Dušana Třeštíka kůly ve vyhlodaném plotě vybájené společenské objednávky.

Že neustálý kontakt s cizími a klidně radikálně odlišnými názory vede k jinému výsledku, to jsme mohli nedávno vidět na návštěvě kanadské spisovatelky M. Atwoodové, která působí i ve svém věku svěže, intelektuálně zdatně a odhodlaně. Kéž bychom měli i u nás takové autorky nebo autory.

To je však výzva nejen těm, kdo fantastiku píší, ale i těm, kdo píší o ní, a těm, kdo ji čtou.