Každý pátek třináctého do naha!

Protagonisty tohoto pokusu o generační anamnézu přitom Jan Cempírek učinil dvojici milenců a partnerů, kteří mají k sobě po desítky let více než blízko, nicméně nikdy nenavážou standardní milostný a partnerský vztah. Jejich vzájemné poznávání, dráždění a střetávání, jakož i sebepoznávání, dospívání, dozrávání a posléze také přibližování se stáří ovšem probíhá v dějinných kulisách proměn české společnosti od sklonku tzv. normalizace, od 11. září 1985, až do přítomnosti, přesněji do 13. května 2011.

Na počátku příběhu je vize mladičkého Tomáše (Deana), že bude přijat na FAMU, pokud během středoškolských studií nafotí časosběrnou sérii aktů krásné Beaty (Betty). Jeho snaha cudnou spolužačku přesvědčit, aby mu pravidelně — tedy každý pátek třináctého — stála nahá modelem, je kupodivu úspěšná. Beata dokonce trvá na tom, že při focení musí být nahý i on, leč na sex mezi nimi ještě dlouho nedojde, neboť ona sice ráda provokuje, nicméně Tomáše má především za kamaráda, ba skoro bratra, jemuž se tak báječně svěřuje se všelijakými milostnými patáliemi.

Jejich zvyk scházet se — alespoň pokud to jde — v pátek třináctého k nahému fotografování pokračuje i poté, co se Tomáš z kádrových důvodů na vysněnou školu nedostane. Autor totiž využívá narativní princip přerývaného zpřítomňování osudů postav během jejich pravidelných schůzek a dalších kontaktů, který je znám přinejmenším od komedie Bernarda Sladea Příští rok ve stejnou dobu (1975, zfilmováno 1978). Díky němu se tak Tomášovi (a čtenáři) postupně dostává podrobných zpráv o tom, co a kde Beata vyváděla v následných desetiletích, během nichž se naplno oddávala svodům života.

Ve zkratce: Beata se vášnivě zúčastnila sametové revoluce, během níž navázala osudový vztah s odpudivým ženáčem Maxem, přesto ale pro zábavu spala s každým, kdo měl kondom. Uspěla v televizi jako populární seriálová herečka, potratila Maxovo dítě a nechala se jím vylákat do USA, aby tam pracovala u tyče. Utekla od něj, vystřídala několika milenců různých národností a profesí a po 11. září došla k závěru, že Amerika a svět už nejsou to, co bývaly, takže zamířila zpět do Čech (a k Maxovi). Tu ale zjistila, že euforie devadesátek skončila a ve stávající blbé náladě o ni nikdo nestojí, že je neplodná a tak nějak zbytečná. Její pokus o sebevraždu skokem pod auto ji doživotně upoutal na vozík — a jako zázrakem pochopila, že lze žít i bez Maxe. Zvláště když objevila svůj dosud skrytý výtvarný talent a stala se (úspěšnou) kreslířkou komiksů.

Naproti tomu osudy Tomáše jsou o mnoho fádnější a čtenář se o něm příliš nedozví, snad jen to, že ze sametového revolucionáře vyspěl ve víceméně spořádaného, čti nudného, obyvatele, přičemž autor necítil ani potřebu ujasnit, zda je geologem, nebo snad spolumajitelem jakési blíže neurčené firmy. A stejně málo pozornosti Cempírek věnoval také Tomášovu osobnímu životu. Oženil jej sice s nudně lifestylovou manželkou a přidělil mu i dítě, ale obě tyto postavy působí jen jako rekvizity, neboť autor Tomáše vnímá především jako spoluúčastníka Beatiných příběhů a hlavní vypravěčskou pozornost věnuje jejich vzájemným naplněným a nenaplněným hrátkám. Ovšem ve víře, že se mu takto podaří postihnout cestu, po níž prošla Beatina a Tomášova generace a celá česká společnost. A protože si vstřícný čtenář může navíc i domyslet efektní happy end, totiž to, že se zmrzačená žena a rozvádějící se muž možná nakonec přece jenom dají dohromady, mohlo by se zdát, že Cempírkův román je báječně vymyšlen.

„Drobný problém“ je jen v tom, že výsledný autorův text je nuda a jeho schopnost pronikat pod povrch jevového — ať již při kresbě postav, lidské psychologie, či při hodnocení společenských jevů — není velká. Umí sice skládat slova, věty, příběhy, tu a tam i formulovat zajímavou myšlenku, nicméně jeho výpověď jako celek zůstává na úrovni mělké banality, která se tváří mnohem hlouběji, než jakou je.

Jan Cempírek: Nejšťastnější generace, Novela bohemica, Praha 2017