Víkend v Londýně

Petr Přestože ví, že z toho zase nic nebude, stejně to udělal, tak jako každý večer předtím, než jdou spát. Vyčural se — stejně bude muset v noci jít zase — a kromě rukou si v umyvadle rychle ošplouchl i penis. Co kdyby náhodou. Teď leží v posteli, Monika si čte. Asi zase nějakou pitomou soft erotiku pro ženy středního věku. Myje si ho pro ni, aby se nemohla vymlouvat na hygienu. Aby to měla co nejmíň nepříjemné, případně aby ji nepříjemným pachem či chutí naprosto a nevratně a navždy nezablokoval, kdyby čirou náhodou dnes v noci nějakým zázrakem zahřmělo, svět se zbláznil, země se otřásla a ona vzala jeho penis do pusy. Petr ovšem na zázraky nevěří. Zázraky se nedějí v obyčejném panelákovém tři plus jedna na malém městě. A už vůbec ne uprostřed týdne, uprostřed října, uprostřed jejich životů, kdy jsou dny jeden jako druhý a všechny všední a plynou neměnně a nevzrušivě někam do šedivé dáli, kde je čeká konec, který vlastně zas až tak daleko není. Dokdy bude pociťovat sexuální touhu? napadlo ho. Dokdy bude sexuálně aktivní? Do šedesáti? Nebo snad do sedmdesáti? Těžko. Moničiným rodičům je přes sedmdesát a je to tam podle všeho už desítky let úplně vyschlý. Že by jen do padesáti? To spíš. Sakra, tak to mám před sebou posledních deset let šukání. Tedy jestli se tahle předem naprogramovaná a mechanicky odvedená činnost, které se pravidelně jednou týdně s Monikou dopouštějí, ještě vůbec dá nazvat šukáním. Mám před sebou posledních deset let nadějí plného, ale přesto ve výsledku marného mytí penisu! A co po té padesátce sexuální touhu vlastně nahradí? Křížovky, letáky supermarketů a dlouhé ospalé posedávání na gauči, tak jak to vidí u Moničiných rodičů? Anebo ještě hůř — sex nebude nahrazen ničím a tohle nic se začne postupně rozšiřovat a prohlubovat, až nakonec obepne vše… Vzdychne. A to tak hlasitě, že tím vyruší Moniku ze čtení. „Co je?“ „Nic. Jen jsem unavenej.“ „Ty jsi pořád unavenej.“ Petr zavře oči. Ty její zasraný komentáře. Tak jsem pořád unavenej, no a co, řekne si v duchu. Ano, je často unavený, ale například usmívat se stále ještě zvládne. Ona se neusmála už celé týdny, celé měsíce. V tom je mezi nimi rozdíl. Jasně, Petr se taky neusmívá pořád. A když tak činí, tak je to většinou jen takový znavený, líný úsměv nad kolotočem všedních starostí a taky se neusmívá proto, že by byl vyloženě šťastný, ale spíš proto, že se to od něj tak nějak očekává. Ale pořád to ještě dovede. O Monice v tomhle smyslu pochybuje. Úča s povislými koutky — jeho žena. Vlastně bych se ale měl cítit víc než jen unaveně spokojenej, měl bych se cítit šťastnej, uvědomí si náhle. Má přece svou rodinu. I přes její zapšklost má Moniku pořád rád. Miluje své děti. Jenže někdy je tohle všechno bůhvíproč upozaděno a on místo toho pociťuje, hlavně třeba ráno po probuzení, jako by byl lapený. Uvázlý v síti. Neví, jestli je to tím, že by v životě něco zásadního postrádal. To asi ne, má přece všechno, co je nejdůležitější. Je spíš otázka, co od života vůbec chce. Chce něco jiného? Jenže co chtít místo toho, co má a co spousta lidí nemá a je kvůli tomu nešťastná? Co tedy vlastně chce?

A pak ho znovu přepadne ta znepokojující myšlenka, ta, která na něj poslední dobou útočí až příliš často: jestli to dávné, pradávné rozhodnutí spojit svůj život s touhle holkou byla opravdu ta nejlepší cesta, po které se mohl vydat. Jasně, tehdy mu to tak připadalo: bylo mu třiadvacet, náhodné seznámení, rychlé vzplanutí, snad i láska. Nečekaně rychlé otěhotnění, rychlá svatba, bum, bum, dvě děti. A pak dlouhé poklidné roky vedle ní. Jenže — neměl tenkrát třeba počkat? Neodbočil příliš brzy a nepřipravil se tím o jiné a — cítí se provinile na to slovo byť jen v duchu pomyslet — lepší možnosti? Neuzavřel si cestu k hezčím, záživnějším a — zas to kacířské slovo — lepším dnům? Mají se s Monikou rádi, respektují se, to jo. Taky toho spolu dost prožili, i když to asi spíš jen pokud jde o čas (žije s ní už skoro půlku svého života), a ne o nezapomenutelné a úžasné zážitky či jejich intenzitu, ale Petr stejně cítí, že je něco špatně. Nebo spíš že něco chybí. Ne že by se něco během těch sedmnácti let vypařilo, ale že to tam možná ani nikdy nebylo. A co Monika, cítí to stejně? Cítí, že mezi nimi něco chybí? Už je jak ženská, napadne ho. Pitomé přemýšlení o neurčitostech, samé „možná“ a „co by kdyby“. Musím se přestat takovýma podvratnýma úvahama zaobírat, řekne si, tohle nikam nevede. Třebaže o mnohém pochybuje, jedno je mu nadevše jasné: změna by nyní byla příliš riskantní. Na změnu je pozdě. Jasný a naprosto nevyvratitelný fakt bohužel je, že přestože vedle sebe žijí celé ty dlouhé světelné roky, přesně šest tisíc a jednadvacet dní od svatby — spočítat to takhle přesně není vůbec složité —, moc se o sebe vlastně nezajímají. Ani spolu nekomunikují tak často a tak do hloubky, jak by asi měli. To už se opravdu znají do poslední molekuly a už není co objevovat? To už se na sebe nikdy nebudou upřímně a bez jasného důvodu usmívat tak jako dříve? Kdy se spolu byli naposledy projet na kolech? Už se skutečně nemají čím překvapit? Jak by vlastně Monika reagovala, kdyby na jejich počítači, záměrně utopenou ve složce Hrady a zámky ČR a v podsložce Kraj Moravskoslezský, našla jeho sbírku porna s orientací na orální sex? Vyšilovala by? Nebo neměl by se jí svěřit s tím, že od léta trpí bolestivými hemoroidy? A co mu neříká ona? Skrývá před ním něco? Každopádně by se o ni měl víc zajímat. A začne hned teď! „Co čteš?“ „To by tě nebavilo,“ odpoví Monika, aniž vzhlédne od stránek knihy. „To je ale blbej název. Takovej neprodejnej. A o čem je To by tě nebavilo?“ „Petře…“ „Co? Tak mě to fakt zajímá, ne? Chci vědět, co tě baví. Co čteš. A třeba bych si to mohl taky přečíst.“ „Ty jsi ještě nikdy žádnou knihu nepřečetl.“ „To není pravda. Četl jsem tu Markovo nevydanou knihu.“ Monika konečně zvedne pohled a s úšklebkem se na Petra podívá. „Přečetl jsi první dvě stránky z rukopisu svýho netalentovanýho houmlesáckýho kamaráda, co si myslí, že je novej Hrabal, a pak jsi mu to vrátil se slovy, že to je skvělý, hlavně ten dramatickej konec. Přitom to jeho lyrický veledílo žádnej děj, natož dramatickej, nemělo.“ „Čtu průběžně tu kamasutru pro šťastně zadaný, co nám dala tvoje ségra k našemu desátýmu výročí. Což mimochodem pořád považuju za dost vyšinutý.“ „To je příručka stimulační jógy. A už šest let jsi na straně devět.“ Petr cvrnkne do Moničiny knihy. „No ale třeba by tohle mohla být moje první knížka, kterou kdy dočtu. Když tak baví tebe…“ Teď pro změnu hlasitě vzdychne Monika. „Nech mě si číst.“ Petr jí však vytrhne knížku z ruky a zblízka si ji prohlédne. „Petře, přestaň!“ „Dotkni se mě,“ přečte Petr pobaveně název knihy z jejího přebalu. No jasně, porno pro ženy, co jiného. Přesně jak si myslel. Kdoví jestli je to vůbec lehké porno. Třeba je to pěkný hardcore. A třeba by ho to fakt mohlo bavit číst. Na obálce Moničiny knihy se vyjímá křiklavá ilustrace svalovce v obleku, z něhož, přestože se ležérně opírá o pracovní stůl, vyzařuje jakési napětí, možná vzrušení, ruce na povolené kravatě a vypadá to, že si ji v příští vteřině jediným trhnutím rozváže. Druhým rychlým pohybem si pravděpodobně roztrhne bílou košili a odhalí tak dennímu světlu kanceláře svou nahou hruď. V pozadí na obrázku stojí další stůl, u něhož sedí zády ke svalovci mladá žena s dlouhými světlými vlasy, asi sekretářka, a telefonuje. Telefon drží v jedné ruce, zatímco ta druhá jí podezřele leží v klíně. Obličej má napůl otočený k muži, jako by čekala, že na ni každou chvíli — nyní již polonahý — zaútočí zezadu. „To je nějaký sado maso z ministerský kanceláře?“ „Jseš blbej. Nech mě si číst. Říkals, že jsi unavenej, ne?“ řekne Monika, nyní už vážně naštvaně, a vezme si svou knihu zpět. Upraví si polštář za zády. Pak v knížce listuje a hledá místo, na kterém ji Petr vyrušil. Ten ji pozoruje. Ano, asi se opravdu znají do poslední molekuly. Asi se nemají čím překvapit. Líbí se mu Monika ještě pořád? Když Petr Moniku poprvé uviděl, jak vešla do obchodu telefonního operátora Paegas, nikterak zvlášť ho nezaujala. Mladá vysoká černovláska. Petr si odjakživa myslel, a myslí si to pravděpodobně pořád, že jeho oblíbeným typem žen jsou svůdné, prvoplánově krásné sexy blondýnky, ze kterých čiší záliba v peroxidovém ošetřování svých vlasů a divokém sexu. Jediné, co čišelo z téhle nabručené a nepřívětivě se tvářící zákaznice, byla chladná strohost. Asi jde něco reklamovat, napadlo ho tehdy. Taky si dodnes vybavuje slova svého kolegy: „K týhle nasupený gazele nejdu, běž ty.“ Kdyby k ní tenkrát onen kolega šel, asi by dnes — sedmnáct let poté — ležel vedle ní v posteli on. Petr se tehdy zákaznici věnoval dobrých třicet minut. Žádná nepříjemná reklamace, prodal jí telefonní bestseller — Nokii 3310. Monika ho navíc překvapila příjemným hlasem a smyslem pro humor. Vůbec nebyla tak chladná, jak navenek působila. Taky se mu líbilo, jak svírala telefon v dlani.   Vydává nakladatelství Host.