Bangalore — Indie

V čem spočívá podmanivost Pánkovy prózy? V první řadě v tom, že své čtenáře bez předchozí přípravy vtahuje doprostřed svého světa. Společně s protagonistou novely, vědcem českého původu, se ocitáme v indickém městě Bangalore (je tam na vědecké konferenci), uprostřed „randálu, špíny, troubení, smradu…“, v kulturně zcela odlišném světě, než v jakém se běžně pohybujeme. Množství nových, ale zároveň protichůdných jevů nás mate a přivádí do značně klaustrofobní situace — klaustrofobie je v próze na několika místech tematizovaná.

Pocit stísněnosti je však ve čtenáři budován ještě několika vypravěčskými „triky“. Především tím, že autor plně využívá vlastnosti personálního vypravěče, který reflektuje, v Pánkově případě nespolehlivé, vědomí hlavní postavy. Víme, co prožívá, ale nemáme jeho vjemy a prožitky s čím srovnat a obvyklá zkušenost Středoevropana zkrátka nestačí. Koneckonců, jaká střední Evropa v Indii, kde jen v Bangalore a okolí žije šestnáct milionů obyvatel?

Dalším výrazným prvkem Pánkova vyprávění je kontrast. Na něm je založena i milostná zápletka — setkání s dívkou v džínách a svetru mezi ženami v sárí na noční ulici v chudé čtvrti (zdánlivém slumu) působí tak nepatřičně, že si ji vědec musí vyfotografovat, ačkoli to běžně nedělá. Podobně kontrastním dojmem působí klimatizované komplexy konferenčních center a kampusů, oddělené od okolního světa zdmi s trčícími střepy, zavlažované trávníky a sucho venku, čistota hotelů a špína ulic — indické paradoxy, které se stávají metaforou či zrcadlem problémů současného světa. Protiklady očekávání (či spíše předsudků) a skutečnosti týkající se lidských bytostí zase úsporně, ale přesně analyzují iracionalitu, ba — jak říká Pánek — nemožnost rasismu: černá ženská musí smrdět, ačkoli nesmrdí, „dva černí hoteloví idioti […] nejsou ani idioti, ani nejsou černí…“. A také paradox vztahu bohatého světa s jeho zbytkem — Evropané s peněženkami s VISA kartami a pětitisícovými bankovkami nemohou zaplatit útratu v indické restauraci. Nikdo totiž nemá tak velké peníze na rozměnění.

Jako svého druhu zjevení působí Pánkova jazyková suverenita. Převažuje druhá mluvnická osoba — text se přímo obrací ke čtenáři, což podtrhuje efekt naléhavosti. Podstatná je však také souhra ostatních jazykových složek. Kupříkladu převažující prézens spoluvytváří dojem řeči obrácené ven z fikčního světa: „A vstanete a jdete ji hledat mezi bílé plastové stoly a židle, kterými kvůli konferenci je posetý trávník kampusu Indického národního institutu pro vědu…“ Text novely má formu proudu řeči, litanicky se valí na čtenáře, rytmicky opakuje motivy, ale i celá slovní spojení, rozmývá hranici mezi promluvami postav a pásmem vypravěče — nejen proto, že užívá neznačené přímé řeči, ale často zachycuje nikoli realizované promluvy, ale promluvy ve stadiu možnosti. Jeden z nejdůležitějších dialogů — mezi hlavním hrdinou a onou neznámou dívkou — má povahu vnitřního monologu: hledání druhého v sobě. Jazyk novely je úsporný, věcný, vyhýbá se obrazným pojmenováním. Pohybuje se mezi sevřeností a těkavostí. Některá souvětí — zpravidla souřadná — zabírají celé odstavce. Na mnoha místech opouští autor jazykové konvence: číslovky zapisuje výhradně číslicemi, úporně neužívá zvratné podoby přivlastňovacích zájmen a podobně.

Co ovšem činí Pánkovu novelu skutečně mimořádnou, je její „světovost“. Její neurotický hrdina, bez ohledu na to, že pochází ze země, kde „vědci po 50 letech fašistické a ruské okupace nedosáhli na společenskou úroveň státních úředníků“, kriticky reflektuje stav vědy v globálním kontextu — včetně environmentálních, ekonomických či sociálních souvislostí, ale i ve vztahu tradice a modernity, Západu a Východu — a z určitého pohledu se mu daří to, co Forsterovi v Cestě do Indie. Islandská vsuvka je pak příjemným bonusem.

Josef Pánek: Láska v době globálních klimatických změn, Argo, Praha 2017