Devátý

Po večeři s námi Manka odříká Kdo nám chleba dal a pak si v lavóru myjeme ruce. Když se utírám, napadá mě, že při budiž požehnán jsem na žádné konkrétní jméno nemyslel.

Houpy jde na záchod a my se přesuneme do světnice, kde slyšíme, že Chůvička zase vypráví o té události v Máriapócsi. Mluvila tak tiše, že jsme to předtím z kuchyně ani nezaznamenali. A nemyslím si, že by Manka teď najednou začala poslouchat pozorněji. Zůstala v kuchyni. Umývá nádobí. „A když ti dva příslušníci odvedli Manku i s taškama na okrsek, zeptal se jeden z těch pochůzkářů: ,Paní, řeknete nám konečně, odkud to máte?ʻ Ale Manka neřekla nic, jen mlčela. A posléze ji pustili. Tak takhle to bylo, věřte si tomu, nebo ne.“ Riši se zeptal: „A co se stalo s růženci?“ — „Zabavili je,“ řekla Chůvička. „A to nám neuškodilo?“ zajímal se Riši. „Ne. Dobře víš, že Mance nikdy nic uškodit nemůže,“ řekla Chůvička. Na to se Riši zeptal, jestli policajti věděli, co Manka prodává. „Ne, nevěděli, Ríšo,“ řekla Chůvička a hlas se jí trochu změnil. „Ale křížek jim snad musel být nápadný,“ řekl Riši a Chůvička na to odpověděla, že o tom Tata nemluvil. Riši ještě něco řekl, ale už jsem to neposlouchal; vzal jsem si bundu a šel jsem na dvorek. Venku bylo zima, psi zase štěkali. Náš záchod nemá střechu, takže když jsem se při čurání podíval nahoru, z ostrého svitu hvězd jsem usoudil, že bude v noci tuhý mráz.

Kolem půl osmé Farář přestane dělat růžence. Půl osmou jsem si jistý, protože to je doba, kdy u nás v okolí psi na chvíli přestávají štěkat. Zatím nedokážu odhadnout, jakou má Farář náladu. Když delší dobu mlčí, což se ale stává málokdy, může to být dobré znamení, ale může to také znamenat, že nám vůbec neřekne, co a jak máme dělat. Při Chůviččině vyprávění mlčel jako zařezaný, soustředil se výhradně na svou práci; myslel jsem, že už to tak zůstane, dokud se nepůjde spát. Ale bylo to jinak. Když hotové dílo odložil na poličku nad svoji hlavu, natáhl se na postel a řekl: „Tak, Mrňousové, kdopak si chce dneska vydělat forint?“ Okamžitě jsme se s Benjamínem a Houpym přihlásili, jako vždycky, když Farář chce, abychom mu dělali blaho. Toho blaha u něj dosáhneme tak, že ho hladíme nebo drbeme na břiše.

Teď si vybral Benjamína. Zeptá se sice, kdo z nás tří si chce vydělat, ale nakonec se rozhodne sám, kdo mu udělá blaho. Než k němu Benjamín vyleze na postel, Farář už má vyhrnutý svetr a košili a ruce má sepjaté na polštáři za hlavou, takže může nejmladšího bráchu lépe instruovat. Protože Farář je s námi jen málokdy spokojený, často nám musí zvlášť vysvětlovat, kterým prstem se ho máme kde dotýkat a jak silně. Na Farářovi není ani gram nadváhy a má pevné břicho, bude to možná tím, že hodně čte. Kdyby rád četl i Ponožka, myslel bych, že je to určitě tím, ale protože ten nečte vůbec, tak nevím, ale pak nechápu, proč mají rovné břicho u nás v rodině právě tihle dva. „Nelechtej mě, nebo dostaneš míň!“ říká teď právě Benjamínovi, který se snaží Farářovi vyhovět. Ze zkušenosti vím, že to není lehké; někdy se zasměje, už když jen víc zatlačím dlaněmi, jindy si zase stěžuje, že mám slabé ruce. Spolehlivý je jenom při placení; ten forint nám vždycky dá. Tenhle zvyk Farář zavedl v Debrecíně, ačkoliv si nevzpomínám, že bych ho tam byl drbal. Manka mimochodem stále dělá, že nevidí, o jaké služby nás Farář žádá, a my nežalujeme, máme radost z forintů. Když se Farář nasytil blaha, zastrčil si košili do texasek, dal Benjamínovi forint a šel si do kuchyně číst. Když nepřijde domů moc pozdě, nemine večer, aby si nečetl.

Tou dobou s vázáním končí i ostatní. Manka už za námi přišla a řekla, že si máme lehnout. Takže ani dnes se nebudeme koupat, ale to jsme předem věděli. Jednou za týden přineseme do kuchyně káď, do níž musíme na obojích kamnech ohřát asi tak čtyřicet litrů vody. Bývá to většinou v sobotu večer, Mance záleží na tom, abychom v neděli šli do kostela pěkně čistí. Velké holky, Manka a Tata, mají mytí vyřešené. Sprchují se před odchodem z práce. V tomto ohledu Teře a Chůvičce závidíme, často si představujeme, jak příjemné to musí být, když na člověka shora teče teplá voda. To často si představujeme myslím tak, že i ostatní určitě vídají v duchu to, co já, protože jinak by se holek občas nevyptávali, kolik minut v Přádelně dostaly. A všichni přesně víme, co znamená „kolik minut jsi dostala“. Jenom Farář se neptá, a proto ho podezřívám, že má někde nějaké svoje místečko. Občas jako bych to z něj i cítil, hlavně při drbání, když pod košilí vůbec nezapáchá. Na trojposteli jsem se dost dobře naučil, jaké puchy ze sebe umíme vydávat.

Dnes nám kamna pěkně hoří, přesto se nesvlékáme. Kdybychom měli každý svoji přikrývku, mohli bychom si oblečení sundat, ale protože nemáme, zůstaneme tak, jak jsme, aspoň se v noci neprobudíme zimou, až ve spánku jeden z druhého stáhneme deku. Neděláme to schválně, ale jeden z nás ji na sebe vždycky strhne. Větší kluci asi dávají větší pozor; když se brzy ráno probouzím, téměř vždycky je vidím přikryté. Tera a Chůvička si do postele berou i bundy, z čehož má zvláštní užitek Mara.

Tata přichází domů, právě když se začínáme modlit. Vejde do dveří uprostřed Otčenáše a říká: „Dobrý večer. Já jsem se dnes už napracoval dost, snad si zasloužím něco k večeři.“ Otčenáš se ale domodlíme, jenom s modlitbou pro Modlenku začneme později, až Manka opeče topinky. Při smluvní modlitbě, do které pojímáme i jméno Mančiny kolegyně z práce, Benjamín a malí už spí.

Náš táta je od čtyř ráno do devíti večer stále na nohou, pořád pracuje. Od té doby, co ho propustili z armády, se musí učit nové profese, jinak bychom neměli z čeho žít. Nejdříve si udělal zkoušky na elektrikáře, potom i na zámečníka; na kurzy chodil při práci, protože když ho konečně přece jen zaměstnali v Kanceláři přednosty stanice na nádraží v Debrecíně, pracoval jako pomocný dělník. Výrobu církevních potřeb si osvojil již ve Vile Mině. Z knih. Vyčetl z nich, jak se lisují plastové korálky, protože klokočím jsme se zpočátku vůbec nezabývali, nebo jak postříbřit drát, protože růžence s mosazí by páteři nepřevzali. Některé věci moc studovat nemusel. Jako zámečník brzy přišel na to, jak se na hotové a předem koupené dřevěné křížky přibíjejí kovoví Kristové, ale je pravda, že s barvením nahnědo si zpočátku nevěděl rady. Protože když je kříž hotový, musí se nabarvit, jinak by byli věřící zklamaní. U nás poroučí zásadně Tata, poroučí všem, i Mance. Když si z nás ve škole utahují a volají na nás, že bychom měli mít ještě jednoho bráchu, protože pak bychom byli kompletní rodinná fotbalová jedenáctka, vzpomenu si na Manku, která může mluvit jen do toho, jak budeme chodit do kostela. O všem ostatním rozhoduje Tata. Ani strejda Miška s ním nic nesvedl, když při stavbě Tatovi navrhl, aby dal do Domku zavést elektřinu. „Na tak krátkou dobu, Miško? Dřív ji lidi neměli a obešli se bez ní. Ve velkém baráku bude.“ Tohle mu řekl. Tata umí přesvědčit každého. Když potřebujeme, získá od páterů zálohu, i když pouť bude až za několik měsíců, zajde na policii, kde nějak okecá ty růžence, v redakci Nového člověka zauruguje půjčku, protože tu od Spořitelny už zařídil, a mezitím znovu upomíná pátery, pokud ještě neodpověděli. Obstaral i rakev pro Modlenku, přitom to nejdříve vypadalo, že ho nebudeme mít v čem pohřbít. Že by přesvědčil pana Horvátha, tomu bych nevěřil, ale někoho přemluvit musel, protože od Kanceláře přednosty debrecínského nádraží nikdy žádnou zálohu nedostal. Taky náš pozemek dal zvýšit o více než půl metru, vysvětloval to jako ochranu proti spodní vodě. Když přivezli hlínu, stál u korby každého náklaďáku a kontroloval kvalitu. Farář slyšel na vlastní uši, že nakonec zaplatil méně. „Pánové, já jsem si objednal zeminu, ne kamení, jsem vám ochoten zaplatit jen tolik, víc ne,“ řekl jim a oni s tím nic nenadělali. Pak jsme z hlíny vybírali kamení my Malí, protože podle Taty jinak nebudeme mít na zahradě humus. Tatovi je teď padesát šest let, ale všichni v okolí si myslí, že je mnohem mladší. Má protáhlý obličej a ještě vyšší čelo než Manka; má plno vrásek, a když mluví, tak ještě víc. Mimochodem při řeči často přivírá oči, nejspíš mu to pomáhá přemýšlet. Vlasy má krátké, trochu prošedivělé, češe si je dozadu. Stejně si je česal už zamlada, viděli jsme to na jeho fotografii z vojny, která visela na zdi ve Vile Mině. Je vysoký. Když si oblékne kabát, nikdo by nevěřil, že mu narostlo břicho; stahuje si ho páskem, ale stejně je dost vidět. Má nejzdravější zuby z celé rodiny. Po večeři nás jde zkontrolovat, jestli jsme splnili denní normu. Především ho vždycky zajímá, kolik vázaných růženců kdo udělal. Teprve potom je bere do ruky a prohlíží, jestli v nich nejsou uzly. Ty, ve kterých jsou, musíme rozebrat. „Tohle mám ukázat páterům?“ říká, a buď se opravdu naštve, nebo jen nespokojeně brblá. Dnes večer je spokojený. Potom řekne: „V pátek odpoledne ať máte hotovo, protože večer budu stříbřit.“ Pak nám popřeje dobrou noc a jde si lehnout.

Spolužáků jsem se ještě neptal, jestli usnou hned, jakmile si lehnou, mně to nejde nikdy. Dívám se do stropu nebo ve tmě pozoruju Farářovy texasky a mezitím poslouchám ostatní, jak oddychují; skoro každého poznám po dechu. Možná že oddychují úplně stejně a já si jenom namlouvám, že je mezi nimi rozdíl. Kdybych necítil, jak zavánějí Houpyho nohy, nebo kdyby Riši neměl kotník přímo u mé hlavy, asi by mi splývaly i zvuky, které vydávají. I když nechci, stejně to tak je. Nepomůže mi ani to, že myslím na řeznictví, na Býka nebo na paní učitelku Věru.

Překlad Marta Pató.

Vydává nakladatelství Protimluv.