Spisovatel jako národní hrdina

V úvodu jsem navrhl následující definici východní Evropy: Je to ta část světa, kde vážná literatura a její tvůrci byli tradičně nadhodnocováni. Pokud moje definice je aspoň do určité míry pravdivá, je logické položit si otázku, jak taková situace vznikla. Jaké kulturní a historické faktory dopomohly spisovatelům k postavení, které je v jiných zemích vyhrazeno státníkům, filozofům, obchodníkům nebo bavičům. Krátkou odpovědí je, že většina východoevropských zemí byla spisovateli do velké míry vynalezena. Literatura, vzdálena úsilí postihovat realitu, tu vytvářela novou identitu, novou společenskou nebo politickou skutečnost.

V roce 1800 byla pouze jedna ze zemí, které dnes existují ve východní Evropě, nezávislá — Rusko. Ostatní národy regionu byly ovládány třemi říšemi.

Ruská říše ovládala dnešní Lotyšsko, Estonsko, Litvu, Ukrajinu, Bělorusko a části Polska. Rakouští Habsburkové vládli dnešnímu Maďarsku, České republice, Slovensku, Chorvatsku, Slovinsku a severní části Srbska a části Polska. Osmanská říše měla v područí Albánii, Bulharsko a zbytek Srbska, Makedonii a Rumunsko. Ve většině případů byla imperiální nadvláda pro příslušný národ dlouhodobou záležitostí. Jedním z důsledků nadvlády cizích mocností bylo, že mateřské jazyky těchto zemí se obecně neužívaly v politické a právní oblasti, a dokonce ani ve městech. I v Rusku, jež formálně bylo politickou mocností, byla kulturní sféra v 18. století odnárodněna natolik, že — jak vylíčil Lev Tolstoj na začátku Vojny a míru — pro ruskou aristokracii bylo příjemnější mluvit francouzsky než v rodném jazyce.

Národní „obrození“ v tomto regionu začalo bez výjimky jako kulturní a jazykové hnutí, nikoli politické. To byl důsledek nejen politické slabosti národů východní Evropy, ale také zdroje jejich nacionální ideologie, která vycházela z německé a v menší míře i z francouzské filozofie. V německém pojetí byl národ chápán — podle Johanna Gottfrieda von Herdera — především jazykově. Národ je národem (a může tak doufat v samostatnou nezávislou existenci), pokud jeho příslušníci mluví společným jazykem. Snad nejkrajnější formou této definice je myšlenka Slováka Ľudovíta Štúra: „Každý národ je v nejvrúcnejšom spojení so svojím jazykom. V ňom ako prvom produkte teoretického ducha odráža sa národ; jazyk je teda najistějším znakom podstaty a samobytnosti každého národa. Národ práve tak ako jednotlivec prejavuje jazykom svoje najhlbšie vnútro, v jazyku takrečeno stelesňuje svojho ducha; táto vonkajšia podoba presne zodpovedá vnútru národa na všetkých stupňoch jeho vývinu, v jazyku a s jazykom sa vyvíja duch národa ako v najzodpovedajúcejšej mu forme: oba sú navzájom závislé a jeden bez druhého nemôžu teda jestvovať.“ Ale ve většině těchto zemí se mateřským jazykem mluvilo výhradně na venkově a na tržištích. Ještě než mohlo národní obrození na bázi jazyka vůbec vzniknout, jazyk musel být znovu vytvořen (nebo jednoduše vytvořen) jako nástroj ke sdělování kulturních a politických myšlenek.

První uvědomělé náznaky něčeho, co by se dalo nazvat vlasteneckou jazykovědou, lze ve východní Evropě pozorovat už v polovině 18. století. Jak napsal Michail Lomonosov, velká osobnost ruského obrození 18. století na obranu ruského jazyka: „Karel pátý, císař římský, říkával, že se sluší s bohem mluvit španělsky, s přáteli francouzsky, s nepřáteli německy a s ženami italsky. Kdyby však býval znal ruský jazyk, tu by v něm shledal velkolepost španělštiny, živost francouzštiny, sílu němčiny, něhu italštiny a nadto bohatství i sílu stručných obrazů, jaké má řečtina a latina.“ Lomonosov napsal výše citované ve svém úvodu k Ruské gramatice a opravdu, prvním krokem k národnímu obrození ještě před vlastní literární tvorbou byla často kodifikace mluvnice a slovníku příslušného jazyka.

Ačkoliv existence kodifikovaného jazyka byla důležitá, samo o sobě to ještě nebyl důkaz, že daný národ dosáhl dostatečné kulturní úrovně, aby jeho národní aspirace byly brány vážně. Proto byl klíčový vznik literárních děl, zejména epické a lyrické poezie. Ideologie, o kterou se tento názor opíral, byla opět importována z Německa, v tomto případě nastíněna Johannem Gottliebem Fichtem v jeho Reden an die deutsche Nation (Řeči k německému národu, 1808). Z tohoto hlediska byl úkol spisovatele v podstatě vlastenecký: „Nejvznešenějším privilegiem a nejsvětějším posláním spisovatele je shromáždit svůj národ a radit se s ním o těch nejzávažnějších otázkách. To bylo odjakživa výhradním úkolem spisovatele v Německu, když byla země roztříštěna do několika států. Němci k sobě náleželi ve společném celku jen díky spisovatelovu nástroji, tj. jazyku a literatuře. Dnes je to rovněž jeho nejnaléhavějším posláním.“ Za neexistence politické jednoty byli literáti nezbytní, aby národ sjednocovali, uvědomovali jej o jeho národnosti tím, že vytvářeli podmínky pro vznik jednotného společenství.

Obzvlášť důležitý byl zjev národního básníka, který byl schopen postihnout společného ducha národa (tak to alespoň tvrdili obrozenci, kteří prosazovali roli svých „národních básníků“). Intelektuální elity v každé zemi mobilizovaly své spoluobčany, přičemž využívaly národní básníky a jejich dílo jako zdroj pýchy a vztažný bod pro budoucí politický a kulturní rozvoj. Výsledkem bylo něco, co nelze nazvat jinak než kultem národní literatury a především kultem národních básníků. Kult, který byl původně vytvořen hrstkou vlastenecky orientovaných intelektuálů. Tito autoři byli představeni jako tvůrci národního literárního jazyka (který nakonec umožnil politickou existenci národa) a autoři literárních děl, která měla vyjádřit „ducha národa, jeho duši“. Zpočátku byli kanonizováni obroditelskými intelektuály, pak využiti mladými národními státy a nakonec jim byl připsán status národních hrdinů, když byli opětovně kanonizováni komunistickými režimy. Jejich příklad propůjčil literární profesi nevídanou prestiž a společenské postavení. Spisovatelé-buditelé jsou uctíváni do dnešního dne, uznávaní akademici je upřednostňují ve svém bádání i výuce a totéž se děje v učebnicích, používaných ve školách na všech stupních, i v politickém diskurzu dlouho poté, co odstoupily režimy a vlády, které tento kult živily.

I když se tento kult objevuje v celé východní Evropě, je v jednotlivých národech kupodivu jen malé povědomí o tom, že jde o fenomén, který tyto národy sdílejí se svými sousedy. Naopak každá země spíše trvá na tom, že jejich národní básník dokázal dokonale vystihnout jejich národního ducha, ale nejen to — také že žádná jiná země podobného velikána nemá. Pro naše účely samozřejmě stojí za to zdůraznit, že status připisovaný osobnostem jako Alexandr Puškin v Rusku, Adam Mickiewicz v Polsku, Taras Ševčenko na Ukrajině, Christo Botev a Ivan Vazov v Bulharsku, Mihai Eminescu v Rumunsku, Sándor Petöfi v Maďarsku, France Prešeren ve Slovinsku, Petar Petrović Njegoš v Srbsku a Černé Hoře a Ivan Mažuranić v Chorvatsku zajistil, že celé generace mladých lidí se chtěly stát spisovateli.

Protože ne všichni čtenáři jsou obeznámeni s rétorikou, která obklopuje kult spisovatelů prohlášených ve východní Evropě za otce národa, podívejme se teď na život, dílo a posmrtný úděl dvou z nich. Národní básník Slovinska France Prešeren (1800—1849) a polský básník Adam Mickiewicz (1798—1855) byli velmi odlišní jak v osobním životě, tak ve své literární tvorbě. O to překvapivější jsou pak velice podobné nároky, které na ně posmrtně vložily jejich společnosti.

France Prešeren nevedl žádnou revoluci, nenavrhl žádný politický program a zemřel na tuberkulózu v chudobě a téměř osamocen ve věku 49 let. Navíc se s výjimkou jeho spíše neobvyklé romantické epické skladby Křest na Savici omezil na lyrické formy a mnohá z jeho děl vyznívají v silně pesimistickém tónu. Nicméně Slovinci opěvují jeho obrovský pozitivní vliv. Je oslavován jako zakladatel moderního slovinského literárního jazyka a jako největší národní lyrický básník. V roce 1866 jeden ze stěžejních tvůrců Prešerenova kultu kritik Josip Stritar uzavřel svůj úvodní esej k vydání básníkova díla následujícími vzletnými slovy: „S pýchou si troufáme říci, že náš Prešeren je také jedním z vyvolených nástrojů, skrze které k nám na zem sestupuje nebeská krása, božská poezie. Až všechny národy budou stát před božským soudem, aby vysvětlily, jak využily své základní nadání, čím každý z nich přispěl k univerzální kultuře lidstva, malý slovinský národ beze strachu předstoupí bok po boku národů ostatních a předloží útlou knihu s názvem Prešerenovy básně.“ Nejdůležitějším tvrzením je zde komparace: Slovinci budou moci ospravedlnit svoje právo na existenci jako národ právě proto, že mají jednoho básníka srovnatelného se Shakespearem, Goethem, Puškinem nebo Dantem.

Stritarův esej pochází z poloviny šedesátých let 19. století, přesně z období, kdy skupina tzv. Mladoslovinců započala proces Prešerenovy kanonizace. V tomto úsilí pak důsledně pokračovali slovinští intelektuálové v průběhu 19. a na začátku 20. století. Na přelomu století Prešerenův kult přesáhl úzké intelektuální kruhy a stal se součástí širšího občanského a nakonec i politického projektu. Projevem toho byla kampaň organizovaná Ivanem Hribarem, dlouholetým vlivným starostou Lublaně, za vztyčení Prešerenova památníku. Hribar měl se získáváním peněz na podobné účely zkušenosti a komentoval to takto:

„Získat peníze na Prešerena bylo snadnější než na jiný památník. Nepřeháním, když řeknu, že lidé se přetahovali, kdo dá víc.“ Po velkých výdajích a sporech o stylu a umístění památníku byla na lublaňském hlavním náměstí dne 10. září 1905 neoklasicistní socha odhalena. Přešerenova socha je dodnes nejvýznačnější pamětihodností slovinského hlavního města.

Abychom porozuměli, proč je Prešeren tak důležitý, nesmíme zapomenout, že v polovině 19. století nemělo malé Slovinsko žádnou historii národní státnosti a žádnou možnost dosáhnout politické nezávislosti. Slovinci zároveň čelili reálné možnosti, že slovinský jazyk vymizí. Všichni vzdělaní Slovinci mluvili německy, němčina byla jazykem občanského, a dokonce kulturního života v městských centrech. Někteří slovinští intelektuálové národního obrození, především básník Stanko Vraz, navíc prosazovali, že by bylo lepší spojit svůj osud s Jihoslovany, vzdát se rodného jazyka a splynout s mluvčími nově ustaveného „ilyrského“ jazyka (srbochorvatštiny). Tento názor byl posléze zamítnut a národní jazyk, zejména tvůrčí umělecká práce v něm, se stal pro mnohé Slovince jediným pramenem slovinského ducha.

Prešeren tím, že v rodném jazyce vytvořil básnické dílo světové úrovně, zabezpečil — v odpovědi na dvojí ohrožení: germanizaci a srbochorvatizaci — samotnou existenci slovinského národa. To pochopitelně propůjčuje celému jeho dílu politickou dimenzi. Následující citát ze současného odborného článku s cílem představit Prešerena anglofonním čtenářům dobře ilustruje rétorické kroky, které podporují vnímání básníka jako otce národa: „Prešeren pozvedl slovinský jazyk a slovinskou kulturu na úroveň, která umožnila vyjádřit ty nejvyšší umělecké hodnoty. V důsledku úspěšné obhajoby jednoty slovinského jazyka byly střední vrstvy schopny integrace. Později v 19. století se slovinská střední vrstva stala elitou, uskutečnila březnovou revoluci 1848 a vytvořila první národní politický program jednotného Slovinska.“ Z tohoto pohledu existuje přímá příčinná souvislost mezi dílem Prešerena a výsledným vznikem slovinského politického nacionalismu, neboť kdyby neexistoval Prešeren, slovinská buržoazie by neměla kolem čeho se semknout. Kdyby k tomu došlo, Slovinci by sdíleli osud jiných národů v regionu, například Lužických Srbů nebo Morlachů, kterým se nepodařilo vytvořit národní státy a byli pohlceni svými sousedy.

Již zmíněné dílo Křest na Savici (1835) je jediné epické dílo, které Prešeren napsal. Ale jen stěží je to dílo, na kterém lze jednoduše vystavět program národního obrození. Děj je zasazen ve středověku a popisuje německá vítězství nad Slovany v době, kdy Slovinci byli pokřesťanštění, a soustředí se na bratrovražedné boje mezi pohanskými a křesťanskými Slovinci. Hlavní hrdina Črtomir „reprezentuje svobodné slovinské společenství. Symbolizuje slovinskou nezávislost, ale je od počátku zatracen“. Valná část poémy však nepopisuje národní problematiku, ale zoufalou lásku pohanského Črtomira ke křesťanské Bogomile. Tato zápletka je zřejmou paralelou k Prešerenovu osobnímu životu, v němž dominovala neopětovaná láska. Následkem toho mnoho čtenářů interpretovalo tuto báseň v osobním kontextu, třebaže existuje též přesvědčivá politická interpretace.

Kromě pesimistického Křtu na Savici je Prešerenovo dílo především lyrické. Mezi jeho básněmi je jedna, jež potvrdila jeho místo v obrozeneckém panteonu. V básni „Zdravljica“ (Přípitek) z roku 1844 Prešeren „vyjádřil myšlenku sjednocení všech rakouských provincií se slovinským obyvatelstvem do Sjednoceného Slovinska, kterou slovinští intelektuálové později prohlásili za slovinský národní program. Zosobňuje slovinskost“.

Překlad Martina Kerlová.

Vydává nakladatelství Academia.