Guru kosmického věku

Rok 1968 byl rokem událostí. Kromě těch celospolečenských přinesl ještě jednu: poprvé jsem viděl film Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea. Užasle jsem sledoval konfrontaci pozemského života s protihráčem, mlčícím černým artefaktem. Jeho skryté síly jsou tak mocné, že naše dosavadní pyšné představy o smyslu evoluce a inteligenci jsou podrobeny tvrdé zkoušce. Lidstvo musí čelit deprimujícímu poznání, poznání vlastní bezvýznamnosti. Klade si existenciální otázky, odpovědi jsou však v nedohlednu.

Autorem literární předlohy a spoluautorem scénáře byl jakýsi Arthur C. Clarke.

Začal jsem se pídit po jeho dalších dílech. V češtině, protože anglické originály byly tehdy v Praze prakticky nedostupné. Moc jsem toho nenašel, jen čtyři povídky ve výboru Tunel do pozítří, teprve později se objevil okouzlující příběh „Devět miliard božích jmen“, vložený do knihy Bergiera a Pauwelse Jitro kouzelníků. Ani o řádek víc. Přirozeně to ve mně jen podnítilo žádostivost přečíst si další věci a případně se pokusit i sám něco přeložit. Jen jsem vůbec nevěděl, jak na to. Také jsem se obával, že v našich nakladatelstvích nebude o SF v angličtině zájem, a o tenhle druh, kde se nestřílí, o půlnoci nekvílí duchové a krev teče jen střídmě, už vůbec ne.

Pak jsem se při pobytu v New Yorku dostal do nakladatelství Ballantine Books. Předem jsem v antikvariátech skoupil všechny Clarkovy knihy, na které jsem narazil, a hned je taky přečetl. Ballantine Books jako jediné nakladatelství na světě nalezlo odvahu vydávat literárně kvalitní science fiction a mělo s ní překvapivý, ale o to větší úspěch. Ještě po letech se rádi chlubili, že v roce 1953 jen pár měsíců po sobě vydali Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita a Clarkův román Konec dětství, obojí s omračujícím výsledkem. Nahrálo mi to, požádal jsem, jestli by mi nedali Clarkovu adresu a telefon, jediné způsoby komunikace v předelektronickém věku. Odpověděli, že to bude jen adresa, v mém vlastním zájmu, neboť autoři vytržení z práce, navíc ti pracující v nejrůznější denní či noční dobu, bývají velmi nevrlí. Odpověď na dopis, ve kterém jsem se vyznal z obdivu k autorově tvorbě a poněkud optimisticky oznámil záměr pokusit se rozšířit to málo, co dosud česky vyšlo, přišla překvapivě brzy a byla překvapivě milá. Byl jsem připsán na mailing list a pravidelně pak dostával „egogramy“, jak Clarke nazýval zprávy o svých vycházejících či připravovaných knihách a někdy i o záměrech do budoucna. Navíc informoval své literární agenty Scotta Mereditha v New Yorku a Davida Highama v Londýně, takže jsem měl zajištěný přísun literární potravy. Což bylo ve své době stěží nahraditelné.

Místo pekla do Colomba

Postupně ke mně pronikaly i mimoliterární zprávy. Clarke byl všeobecně považován za zapřisáhlého starého mládence. Ani on však neodolal a prožil periodu manželského života, pravda krátkou. Jeho láska se jmenovala Marilyn Torgenson, bylo jí dvaadvacet, byla krásná a už rozvedená a měla dvouletého chlapečka. Seznámili se na Floridě, kde se Clarke s přáteli potápěl — potápění v moři bylo po psaní jeho největším a celoživotním koníčkem. Oboustranné vzplanutí vyvrcholilo svatbou v New Yorku, necelé tři týdny poté, co se viděli poprvé. Problémy nastaly, když se novomanželé vrátili do Londýna a on ke své práci. Prožíval nejplodnější tvůrčí období, trávil dny u psacího stroje, zatímco Marilyn svůj svět zanechala na Floridě. Není divu, že napětí narůstalo. K nesouladu jistě přispělo i Clarkovo zklamání z toho, že Marilyn po obtížném porodu už nemohla mít děti, což se jí podařilo utajit. Rozchod byl logickým vyústěním. Došlo k němu už po šesti měsících a posledním impulsem se stala debata o náboženství. Marilyn vychovali jako přísnou presbyteriánku a slovo bůh pro ni mělo posvátný obsah, zatímco její manžel jí otevřeně vyjevil, že v boha nevěří. Očekávala, že ho sežehne oheň pekelný, a když se tak nestalo, odjela nejprve do Paříže a nakonec se vrátila zpět do Miami.

A. C. Clarke v roce 1965, foto: ITU

Clarke opětovně nabyté volnosti využil. Rád se připojil k výpravě k Velkému bariérovému útesu při východním pobřeží Austrálie, následující cesta pak vedla na Cejlon. Jižní volnost mu učarovala. Potápěl se v teplém moři, ve starém vraku našel poklad, nosil sarong a napsal do New Yorku, že se po letech znovu cítí svobodný. V Colombu na Cejlonu. Už tu proto zůstane, ale všechna pouta nezpřetrhá, Spojené státy navštíví jednou ročně, aby vyřídil potřebné.

Literatury se totiž vzdát nehodlal, právě naopak. V Colombu nalezl klid a pohodu k psaní.

Léta ho pronásledovala jiná mrzutá potíž, peníze. Jeho knihy se celkem prodávaly, ale jako jediný zdroj příjmů to nedostačovalo. Paradoxně největší problémy mu nastaly v době, kdy už pracoval s Kubrickem na Vesmírné odyseji. Filmový scénář i kniha vznikly prakticky současně. Kubrick pracoval, ale s výsledkem stále nebyl spokojený. Natáčení se neúměrně protahovalo, ale režisér přesto trval na domluvě, že kniha smí vyjít až po premiéře. Clarke byl na mizině, dlužil přes 50 tisíc dolarů a měl velmi dobrý důvod obávat se problémů s věřiteli. Nepřidalo mu, že ředitelka nakladatelství Dell Helen Myer čekající knihu mezitím bryskně odmítla s tím, že takový propadák oni vydávat nebudou. Clarkovi se hodně ulevilo, když se ukázalo, jak se mýlila. Vesmírná odysea vyšla v New American Library a během jediného roku se prodal jeden milion výtisků. Zbohatl přes noc. Nesmírný úspěch Vesmírné odysey (filmová podoba se stala nejziskovějším snímkem roku 1968) přirozeně ovlivnil i jeho následující honoráře, například za knihu 2010: Druhá vesmírná odysea dostal zálohu rovný milion dolarů.

Nemoc, sláva a asteroidy

Ještě před Vesmírnou odyseou, posledního února 1962, došlo k nemilé události. Vysoký Clarke nakupoval v obchůdku na tržišti v Colombu, podcenil výšku překladu nad dveřmi a bolestivě se uhodil do hlavy. V pořádku dojel na skútru domů, ale v noci se mu udělalo špatně. Domníval se, že jde o střevní infekci a zůstal několik dní v posteli. Namísto zlepšení se mu však přitížilo, hrozila zástava dechu. V kritickém stavu ho dopravili do nemocnice, kde strávil několik dní v kómatu. Když se probral, byl ochrnutý, neschopný se sám najíst. Nastaly dlouhé týdny rehabilitace, až přišel den, kdy se sám posadil, a další, kdy ušel o berlích deset metrů. S velkým úsilím to zvládl, začal zase psát, ale dřívějších sil sportovce už nikdy nenabyl.

Když jsem přišel na University of Kansas v Lawrence, vyprávěl mi profesor James E. Gunn, sám také autor SF a pozdější Grandmaster (2007 pod pseudonymem Edwin James), že Clarka roku 1966 pozvali, aby přednesl projev u příležitosti 100. výročí založení školy. Gunnovi se zdál vysílený, špatně dýchal, musel v řeči udělat pár přestávek a dokonce vsedě odpočíval.

A. C. Clarke při přebírání Macroniho ceny v roce 1982, foto: Rob C. Croes, Anefo

Při pobytu ve Státech se nechal důkladně vyšetřit. Prodělal kdysi obrnu a nynější problémy jsou jejím následkem, vysvětlili mu. Když však totéž podnikl v Londýně, závěr byl podstatně drastičtější: amyotrofická laterální skleróza. Zbývá mu prý posledních 15 měsíců života. Neumřel, ale od roku 1988 se dokázal pohybovat pouze na vozíku a trpěl chronickým zánětem plic. Opětovné vyšetření ve Státech ukázalo, že se Angličané mýlili a jeho problémy byly definitivně označeny za poobrnový syndrom.

Mezitím se stal nejčtenějším autorem SF na světě a ceny, pocty a vyznamenání se jen hrnuly. Díky svým geniálním předpovědím, zejména globálního satelitního vysílání, spojení rakety s nukleární hlavicí a mobilního telefonu, si získal renomé nejvýznamnějšího světového myslitele. Přispěla k tomu i skvělá esej „Prezidenti, experti a asteroidy“, která shrnula dobová témata vědy po konci studené války. Od královny obdržel vyznamenání Knight Commander of the Most Excellent Order of the British Empire, byl nyní Sir Arthur Charles Clarke. Čtyřikrát získal cenu Hugo a třikrát Nebulu, roku 1985 se stal Grandmasterem. Přijal ho papež, ve smokingu mluvil na Valném shromáždění OSN. Byl hlavním řečníkem při oslavách stoletého výročí Bellova vynálezu telefonu na MIT v Bostonu. Přednášel a sály byly beznadějně obsazené do posledního místa.

Smrt si jeho tělesnou schránku vzala po půlnoci 19. března 2008. Mnozí obyvatelé jeho milovaného Colomba si však jsou jistí, že ho stále vídají v ulicích svého města, štíhlého, vysokého a usměvavého muže v sarongu nebo v dlouhých šortkách. My ostatní víme, že jsme tu noc mnoho ztratili, kritika naší globální malosti, kritika všeho násilí včetně zbrojení, přesvědčeného humanistu a racionalistu.