Smích černé vrány

Sám Laird Barron na své aljašské dětství vzpomíná v poznámce „O autorovi“ na konci knihy: „Naše rodina žila roky na usedlosti, kde bylo po setmění světlo naší lampy jediným světlem na míle daleko.“ Život v arktické pustině, který po svém v příjemných hororových příbězích zpracovali už Mary Shelleyová („Nesmrtelný“), Edward Bulwer-Lytton („Dům a mozek“) nebo Arthur Conan Doyle („Kapitán polární hvězdy“), patrně poznamenal i samotného autora — z fotografie na přebalu se na nás usmívá nesmělý muž s páskou přes pravé oko. První povídku publikoval ve třiceti letech roku 2000 a postupně vydal dva romány a pět knih povídek. Tato knížka vyšla v originále v roce 2013.

Kniha obsahuje devět příběhů, včetně surreálného blábolu „Vastace“ (opaku devastace) a konfese z literárního života společenství hororových autorů (kteří, dlužno dodat, pijí jako Bukowski a družní jsou jako Finové). Sedm vyprávění je tedy čistým hororem a ta nejlepší z nich („Blackwoodův synek“ a „Muži z Porlocku“) vyvracejí můj vlastní názor — podpořený četbou Clivea Barkera, Stephena Kinga, Deana Koontze a Thomase Ligottiho (satiricky načrtnutého i v Lairdově sbírce) —, že angloamerický horor se po druhé světové válce stává dekrepitním žánrem.

Povídky „Jizva“ a „Saturnův chřtán“ jsou lehce předvídatelné, ale o tom v atmosféricky pojatém hrůzostrašném příběhu lovecraftovského typu nejde. Na prvním místě je zde morózní evokace krajiny:

V měkkých grotách kořenů a kamení se táhly rozsáhlé kolonie masitých, okázale krásných hub. Horn se pustil na špacír přes jednu z nich a se škodolibou dětskou radostí houby rozdupával. Chechtal se, řičel, popadl Ma za paži a oba křepčili v oblacích zeleného dýmu.

Hrdinou pěti povídek je proto divoká příroda státu Washington (do knihy je vložena i mapka) — při líčení tajemných událostí, které hrdiny po celá desetiletí, ano, i staletí provázejí (a poznamenávají), se jistě nejednomu čtenáři vybaví fiktivní Twin Peaks ležící ve stejném státě, kde šerif Harry Truman hovoří o „dávném zlu, které přichází z těch starých lesů“. V dávkování náznaků temných rejdů postupuje Barron jako skvělý lékárník. Při setkání s jakýmsi místním vládcem v povídce „Muži z Porlocku“ stupňuje hrůzu postupného odkrývání jeho nelidské podstaty (tvář jako maska je motiv dobře rozvedený ve slavné Lovecraftově rozsáhlé povídce „Šepot v temnotách“, roku 2011 též zfilmované rhodeislandskou společností přátel H. P. L.): jeho prst má příliš mnoho kloubů, usměje se a „z úst mu ukáplo cosi černého“, a o dvě strany dále: „[…] ústa byla jen krvácející černou sečnou ranou sahající k uším.“

Barron dovedně mění čas a métier svých postav, z prostředí zálesáků, lovců a dřevorubců (které je mu, jak dokazuje jeho životopis, blízké) přechází ke gangsterské epopeji z maloměsta a špionážní burlesce ze současnosti. Ale ať se ocitneme kdekoli a v jakémkoli čase, nikdy to nevěstí nic dobrého. Barron s láskou vzpomíná na své noční můry a rád je přenáší na čtenáře, ač někdy, jako absolvent nějakého toho korespondenčního kurzu tvůrčího psaní, příliš často a snad i suše. Zvláště šprýmovné je to však při zevrubném popisu osob, které o několik řádek později sejdou ze světa nějakým démonickým způsobem.

A co na nás čeká? Napoví to jedna z těch ohavných břichomluveckých loutek, které jsou rekvizitou hororů a je jim v Americe věnováno i celé strašidelné muzeum a které prý používají rovněž autoři strašidelných příběhů pro komunikaci s publikem: „A to je peklo, přátelé moji. Bude trvat až na věčnost, a potom se změní v něco horšího. V něco horšího. V něco horšího.“ A tak dále da capo. Ještě že je na co se těšit.

Laird Barron: Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká, přeložil Jakub Němeček, Gnóm!, Praha 2017