Španělským fantastičnem

Jorge Luis Borges uvedl, že fantastická vyprávění jsou stará jako strach. Španělská fantastická literatura vychází z podobných kořenů jako ostatní národní literatury, ve kterých se objevují fantastické smyšlené prvky, například v mýtech, pohádkách, antických a středověkých dílech, v apokalypsách, legendách, východních apologiích, v čínské literatuře, v Bibli, Tisíci a jedné noci a podobně. Jedním z představitelů, jejichž náhled znovuobjevuje fantastickou tradici ve Španělsku a neomezuje žánr pouze na 19. století, je José Luis Guarner. Ten nachází prvopočátky žánru ve středověkém díle dona Juana Manuela a nazývá jej „živým“ žánrem, který se vyvíjí od středověku po současnost.

Středověká španělská literatura se orientuje především na kouzelné (lo mágico), zázračné (lo maravilloso) a náboženské (lo religioso) tendence, případně je mísí. Mentalita středověkého člověka chápe fantastično jako okrajové, vše podřizuje božské moci a nadpřirozeným zákonům Prozřetelnosti. Objevují se příběhy s fantastickými, zázračnými a alegorickými prvky o různých zjeveních, zázracích a divech v podobě náboženských legend, bestiářů, vzdělávacích příruček, cestopisů, bajek, lidových příběhů či rytířských románů. Literární historici, kteří se zabývají středověkou literaturou, hovoří spíše o tématech fantazie než o fantastických prvcích literární tvorby. Shodují se v rozlišení „křesťanského zázraku“ a „pohanského zázračna“. Francis Dubost rozlišuje tři hlavní tendence středověké literatury: neobyčejný úkaz (el miraculum), ve kterém se křesťanské zázračno spojuje s Prozřetelností; kouzelný úkaz (el magicus), v němž je křesťanské zázračno spojeno s ďábelským prvkem; podivuhodné úkazy (los mirabilia), ve kterých se dějí podivné události, jejichž existence závisí na magických a ďábelských kouzlech. Středověké fantastično zpodobované atmosférou zneklidňující podivnosti nedosahuje takového účinku, neboť příběhy přinášejí jen jakýsi „zvláštní“ svět a orientují se na kouzelné a zázračné v podobě různých legend, rytířských románů, vyprávění s tematikou Orientu a podobně. Děje se odehrávají ve vzdálených zemích a na pustých ostrovech, kde žijí výjimečné bytosti.

Z mytologických pramenů vyšel například král Alfons X. Učený (1221—1284), který do svého díla Velké obecné dějiny (Grande e general historia) vložil několik magických epizod o Orfeovi sestupujícím do podsvětí, jež byly inspirovány Ovidiovými Metamorfózami. Za výrazné dílo se zázračně-fantastickými prvky lze označit rytířský román Rytíř Zifar/Cifar (El caballero Zifar/Cifar, 1300) od neznámého autora (pravděpodobně arciděkana Ferrána Martíneze).

Za jednu z prvních španělsky psaných fantastických povídek je považován text De lo que aconteció a un deán de Santiago con don Illán, el gran maestro de Toledo (česky Děkan a kouzelník, 1916) dona Juana Manuela (1282—1348) ze souboru padesáti mravoličných povídek Kniha příkladů hraběte Lukanora a Patronia (Libro de los ejemplos del conde Lucanor y de Patronio, 1335; česky Hrabě Lucanor, 1961). Velmi ji oceňoval J. L. Borges (také J. M. Merino), který se jí nechal inspirovat při psaní několika povídek. Nejedná se o moderní fantastický příběh, neboť autor nehledá identifikaci čtenáře s perspektivou, jež překračuje schémata přirozeného a racionálního. Autor anticipuje svět fantastických povídek zdůrazňováním potenciality iluze.

V rámci středověké španělské prózy 15. století se dostaly do popředí zájmu ještě dva rytířské romány se zázračnými prvky. Prvním z nich je Amadís de Gaula (Amadís Waleský, 1508, česky 1974) od Garcíi Rodrígueze de Montalvo (1440?—1505?), který navázal na staré pověsti takzvaného bretonského cyklu. Guarner upřesnil, že v tomto díle je celá pětina scén kouzelných (magických). Dalším významným rytířsko-milostným románem je dílo Tirant lo Blanc (1490, ve španělštině 1511) katalánského prozaika Joanota Martorella (1413/1415—1468). Obsahuje zázračno-fantastickou epizodu začarování, v níž je krásná šlechtična proměněna v draka. Základním motivistickým prvkem příběhu je polibek odvážného rytíře, jímž zlé kouzlo zázračně pomíjí.

Během 16. a 17. století, v období zlatého věku španělské kultury a umění, se prosazuje zázračná literatura popisující události nebo jevy zázračné, obdivuhodné a podivné. Zlaté období bylo bohaté nejen na zámořské objevy spojené s průzkumem nových území a poznáváním jejich kultur, ale i s objevy v oblasti vědy. Mezi literárními projevy fantastična se objevovala díla, která se inspirovala v řecké a římské mytologii, ústní lidové slovesnosti, v arabských příbězích a tak dále. Vedle rytířských románů byla dalším žánrem zázračné literatury 16.—17. století takzvaná miscelanea, jež zobrazují přirozené i zázračné jevy. Jsou to sbírky popisující různé události a obsahující anekdoty a citáty. Jejich cílem bylo zvýšit zájem čtenářů o neobvyklé a groteskní. José Ramón González zmiňuje v souvislosti s miscelanei novou literární kategorii — „lo extraordinario“ (výjimečné, zvláštní), což představuje popis výjimečného jevu, který není potřeba vysvětlovat nějakým nadpřirozeným zásahem. Dále spojuje fantastično 16. století s magií, alegorií, mýty a výjimečnými a zvláštními jevy. V té době vynikla dvě miscelanea: od Sevillana Pedra Mexíi (1497—1551) a Antonia de Torquemady (1507?—1569).

Vydává nakladatelství Host.