Nejste snad nějaká sekta?

Vydáváte knižně celý avantgardní časopis z meziválečné Francie. Proč? Kromě toho, že pro mě osobně bylo setkání s Vysokou hrou určujícím okamžikem, představuje tento časopis ve 20. století svým způsobem jedinečný myšlenkový a životní odkaz: šlo o ojedinělou konstelaci výjimečně nadaných lidí (k Vysoké hře patřili Roger Gilbert-Lecomte, René Daumal, Rolland de Renéville, Pierre Minet, Hendrik Cramer, Roger Vailland, Arthur Harfaux, Maurice Henry, Josef Šíma, Mony de Boully, André Delons a Pierre Audard), které spojovala společná vize a práce na tom, co nazývali experimentální metafyzikou. Není náhoda, že byť se Vysoká hra ve své době až na vzácné výjimky s výrazně kladným přijetím nesetkala, její skupinové hledání prostředků vedoucích ke stavu prozření a vědomějšímu bytí, jakož i odpor vůči perverzím západní civilizace, který se neomezoval na pouhé konstatování, ale vedl ke snaze prošlapat cestu ven z této „nemoci“, v mnohém předznačily filozofické i mimofilozofické, vědecké i mimovědecké hledání druhé poloviny 20. století. Teprve v posledních padesáti letech se jí ostatně také dostalo větší pozornosti a stala se předmětem stovek univerzitních studií a výzkumů, ale i podnětem pro rozmanitá umělecká díla. A pak je tu samozřejmě také specifická vazba na české prostředí. Časopis vznikal v době avantgardního kvasu a během vrcholu modernismu. V jakém kontextu a společnosti se pohybovali jeho autoři René Daumal, Roger Gilbert-Lecomte, Roger Vailland nebo Robert Meyrat? V době Vysoké hry šlo o studenty, kteří měli za sebou první časopisecky publikované texty, ale především také výjimečnou zkušenost v podobě „simplistického bratrstva“, které vytvořili během studií na lyceu v Remeši. Právě jeho členem byl kromě R. Daumala, R. Gilbert-Lecomta a R. Vaillanda i Robert Meyrat, který se po odchodu ostatních do Paříže už nestal součástí Vysoké hry, nýbrž studoval medicínu. Samozřejmě k Vysoké hře gravitoval A. Breton se surrealisty, ta však bližší spolupráci rezolutně odmítla. Přátelské a blízké vztahy měli například s R. Cailloisem, A. Artaudem, L. Pierre-Quintem a mnoha dalšími, později v určitých kruzích proslavenými, spíše však solitérními autory. Pokud jde o životní podmínky, Daumal i Gilbert-Lecomte žili po celý svůj krátký život (oba umírají r. 1944 v šestatřiceti letech) ve zcela extrémní chudobě, s velmi ztíženými podmínkami pro tvorbu. Většina jejich textů nevyšla za jejich života, ale z pozůstalosti, a jejich další — byť i marginální — rukopisy a korespondence vycházejí dodnes. Xavier Dandoy da Cassablanca, jeden z francouzských editorů Daumalova díla, popisuje rozpaky knihovnice překvapené z množství badatelů hledajících v pařížské knihovně Jacquese Douceta i nejnepatrnější Daumalovy rukopisné záznamy z pozůstalosti: „Řekněte, nejste snad nějaká sekta?“

Vyšla jen tři čísla. Jak to? Skupina se po čtyřech letech rozpadla. Lapidárně řečeno: byla příliš různorodá a vznesené nároky příliš „Vysoké“. Roztržek uvnitř skupiny bylo vícero, ale jednu z těch nezacelitelných podnítila tzv. „Aragonova aféra“ (Aragonovi hrozilo vězení za revoluční báseň „Rudá fronta“), která vedla k tomu, že Pierre Audard a André Delons na protest proti Renévilleově „pohrdání marxismem“ vystoupili ze skupiny. Posléze stíhala jedna roztržka druhou, až roku 1932 skupina přestala existovat. Kromě dobových ideologických rozmíšek však hlavní roli hrálo odlišné směřování charakterů, jehož praktické důsledky překračovaly relativně úzce vymezený metafyzický rámec skupiny i revue. Zatímco distingovaný učenec a později státní úředník Rolland de Renéville stál vždy trochu stranou a Gilbert-Lecomte pokračoval v cestě „za“, jež se projevovala pokračující sebedestrukcí, Daumala přivedlo úsilí o prohlubování vlastního bytí a zkoumání hranic verbálního předávání zkušeností po rozhodujícím setkání s Alexandrem de Salzmann roku 1930 na cestu Gurdžijevova učení a téměř úplného opuštění poezie: tato zkušenost se pak vtělila do jeho dvou děl Velká pitka a Hora analogie. Fatálním byl dle mého názoru jednoznačně rozchod mezi dvěma hlavními oživovateli Vysoké hry: Gilbert-Lecomtem a Daumalem, z velkého kamarádství (často možná hraničícího se závislostí) nezůstalo nic, Daumal se za Vysokou hrou již neohlíží a připravené čtvrté číslo spatří světlo světa až v souborném vydání v 70. letech. Některé české překlady z Vysoké hry se datují už do šedesátých let. Jaký význam má časopis a skupina kolem něj pro českou literaturu, potažmo kulturu? V jednu chvíli na konci 20. let minulého století se dokonce uvažovalo o vydávání české i francouzské verze, z čehož nakonec sešlo. Členem skupiny byl český malíř Josef Šíma, žijící v Paříži; v jeho překladech se v revue objevily i básně Vítězslava Nezvala a Jaroslava Seiferta; Šíma se také staral o výtvarnou stránku revue a René Daumal a zejména R. Gilbert-Lecomte měli zásadní vliv na jeho další výtvarné směřování. Vysoké hře bylo záhy po vydání prvního čísla věnováno mimo jiné celé osmé číslo třetího ročníku ReDu. Překladů se tehdy zhostil J. Hořejší a revue a její vztah k surrealismu zde reflektoval Karel Teige. V 60. letech připravila výbor z Vysoké hry V. Linhartová, ten spolu s dalšími dokumenty vyšel až na počátku 90. let v Torstu editorskou péčí M. Topinky a L. Šerého. Čím může Vysoká hra oslovit dnešního čtenáře? Třebaže pro většinu lidí se bude jednat spíše o archiválii, nelze vyloučit, že pro někoho může jít o stále živé svědectví. Jistě, formou nejde o „vysokou“ literaturu; avšak obsah svědčí o výjimečné citlivosti, tvrdohlavosti a angažovanosti mládí (protagonistům nebylo ještě ani 20 let); o hledání, které chce překročit a v mnohém skutečně překračuje individualitu, a to nikoli ve jménu stáda, o výjimečném smyslu pro humor a konečně také o ochotě zaplatit za možnost sebeproměny naprosto vše. Jaké je povědomí o Vysoké hře v dnešní Francii? Má například nějaké své dnešní pokračovatele? Myslím, že lze říci, že v uměleckých (a částečně i literárněvědných) kruzích byla a je jí ve Francii věnovaná značná pozornost, byť samozřejmě není součástí školních osnov. Jsou jí věnovány konference, monografie a dnes již téměř nepřeberné množství odborných článků. Zejména však inspiruje mnoho solitérních tvůrců a hledačů, za všechny jmenujme alespoň básníka Michela Camuse. Dnes se k jejímu odkazu, částečně zprostředkovanému též průkopnickými pracemi Michela Randoma, mezi jinými vědomě hlásí zejména umělecko-filozofická skupina sdružená kolem vydavatelství Le Grand Souffle; částečně se k jejímu odkazu hlásí také nakladatelství Éditions Éoliennes, dnes sídlící v Bastii na Korsice.