Literatura v době postfaktické
Mnohý tvůrce české prózy vám řekne, že o současné politice nemá smysl psát, protože je sama o sobě tak absurdní, tragikomická a nepředvídatelná, že prozaik nemá moc možností, jak by realitu trumfnul. A aby toho nebylo málo, domácí politické poměry jsou navíc bohaté spíše na zápletky povahy opovrhovaného žánru telenovely než na hodnotové principiální kauzy.
Situaci pak v posledních letech komplikuje také učenlivost politiků v tom, jak využívat „alternativní“ fakta. Navíc psaní o politice v kombinaci třeba ještě s humorem se snadno může zvrhnout v komunální satiru, nebo dokonce v politický pamflet. Ani k jednomu nesklouzne kniha Kočky jsou vrženy, ale jestli je to dobře, je nakonec tak nějak jedno.
Jakub Horák, autor politicko-satirického románu, patří k lidem, jejichž profesí je „vrtěti psem“, tedy sféra marketingu, médií, sociálních sítí — a politiky. Autorova profese je tak na knize vlastně nejzajímavějším momentem: jak vtipkuje o politice marketér, který voliče přesvědčil, že Piráti jsou volitelnou stranou, a který v prezidentské kampani prodává Mirka Topolánka jako „změnu“?
Vlastně nijak nepřekvapivě: řadu románových fórků už jste nejspíš někde na sítích zachytili. A ty, které jste nezachytili, jsou s největší pravděpodobností pouhou realitou: například „Hnízdo zdraví“ obchodníka s životním stylem MUDr. Hnízdila. Že má Babiš vlčáka Šumana, bude podle všeho humor, avšak způsob, jakým románový „Jaroslav Jarin“ píše články pro Mladou frontu DNES, se skutečné agrofertí publicistice podobá prakticky zaměnitelně. Nezřetelnou hranici mezi snem a skutečností si autor nepochybně uvědomoval, a tak nezbylo než materii divoké domácí politiky něčím nastřelit — třeba kočkou, která bude kandidovat na prezidenta. Děj tedy tak nějak kříží realitu vládní koalice před parlamentními volbami s volbami prezidentskými, do nichž kocour jako kandidát vstupuje. Kočičí hrdina Klapuška plní roli posla fantaskna a zároveň je hlavním bijcem zemanovsko-babišovského politického komplotu. Aby čtenáři nepřipadalo, že si čte zpravodajství, tak do hry vstupuje kočičí tajné hnutí Nevím, dojde na zednáře, socialistickou revoluci i večerníčkové postavy a jejich psychedelický vstup do pouličních bojů nebo atomový výbuch. Zajímavostí na okraj se zdá být to, že má-li próza nějak komentovat současný politický marasmus, smíří se s tím, že problém je ve voličích důchodového věku a „maminkách na mateřské“ — ti totiž slyší na jakýkoli populistický výkřik sociálních demokratů. Naopak prezidentský kandidát Klapuška si potrpí na zbohatlickou extravaganci — tu v jednom z nejluxusnějších obleků, jaký lze vůbec pořídit, jindy v převleku za Neználka. Hlásá ovšem populismus, který zdaleka překonává socialisty: zpočátku plánuje „okotit rozpočet“ podle matematické metody miliardáře Karla Janečka. Zkrátka dostatečně šokující kandidát na prezidenta, který hlavně nesmí být nudný — což je nepochybně fajn pro marketing a odpovídá to jeho optice, která zde předmětem sžíravého humoru bohužel není. Vlastně se autor nedokáže ani vysmát odideologizované politice „makajícího“ Andreje Babiše ani zemanovské metodě „koho dneska vytočím“. Celý ten postfaktický a populistický temný cirkus současné politiky Horák jen imituje, což je velmi snadné v situaci, kdy dochází k občasné záměně skutečného a parodického Twitteru hradního mluvčího. Babišovu českoslovenštinu a zemanovský slovní jed má autor odpozorované dobře, jenže problémem naší společnosti opravdu není to, jaké má Ovčáček pyžamko. Andrej Babiš je prostě lépe napsaný než amébovitý Klapuška, společně se zasmějeme jeho žvatlání, ale místo toho, aby šel autor s humorem na hranu a nabídl dryáčničtější perspektivu, nasadí do akce postavu s kočičí hlavou a oddává se trochu infantilnímu vtipkování a dějové svévoli (i na ty volby se nějak zapomene).
Kočky jsou vrženy tak představují změť aktuálního politického humoru (mírně neoliberální angažovanosti a silného antisocialismu) a konvenčních motivů fantastické prózy (spiknutí, rotunda, podzemí, rituál, dekadence). A kdyby někdo váhal, jak moc velkou intelektuální hodnotu kniha má, tak ji autor pro jistotu vyšperkoval přehršlí citátů i životních poznatků světáka. Přesto (anebo právě proto) se její čtení moc neliší od zážitku, který vám poskytne scrollování Facebookem: moudré sentence se vrství s politickými memy, sem tam do toho jaderný výbuch, konspirace, všudypřítomné kočky nebo profily typu Nevím. Kočky jsou spíše hihňavé než humorné, což je činí krátkodechým dílkem, nanejvýš mediální událostí pro jedno až dvě volební období.
Jakub Horák: Kočky jsou vrženy, jakubhorak.com, Praha 2017