Kdo po sci-fi hloupne

Nedá se tedy zjednodušovat, že by se po sci-fi hlouplo, případně že by byli čtenáři tohoto žánru schopní menší empatie (jak postuloval starší výzkum, s nímž v podstatě Gavaler a Johnson polemizovali). Stejně tak je však složité tvrdit opak, jak by si jistě přála řada fanoušků. Seriózních výzkumů je totiž příliš málo a jsou — jak ukazuje i poslední případ — značně zjednodušující.

Pokud chceme zkoumat přístup čtenářů k nějakému konkrétnímu segmentu literatury, případně pak její dopad, je velmi důležité přesně definovat předmět zkoušky i ty, kdo jej zkouší a za jakých podmínek. Například u sci-fi totiž platí, že převážná většina čtenářů je fanoušky dlouhodobě, v ideálním případě již od dětství, a tento dlouhodobý vztah k žánru také formuje jejich očekávání a spouští určitou sadu řekněme čtecích filtrů či módů. Ne nadarmo se v žánrových recenzích tak často operuje s poznámkami, že ta a ta kniha je ideálním vlakovým/autobusovým/tramvajovým čtivem, či naopak vhodnou náplní dlouhých večerů. I v rámci žánru se tedy fanoušci rozhodují, zda budou preferovat méně podrobné čtení, jehož recepce bude založená především na ději a atrakcích, či čtení náročnější v pozornosti i čase, kde se zaměří na drobné nuance, styl, síť intertextuálních odkazů etc. Vtip je navíc v tom, že jeden konkrétní čtenář nemusí reprezentovat jeden jediný mód, ale může jich využívat celou řadu, podle vlastních kritérií (časové okno ke čtení, prostor, nálada etc.).

Tato kritéria jsou dále ovlivňována tím, jaké má dotyčný čtenář vzdělání (či koníčky). Jinak bude ke sci-fi přistupovat vědec technického zaměření a jinak někdo, kdo umí pustit mikrovlnku, ale její fungování je pro něj na stejné úrovni jako magie. Každý si bude všímat něčeho jiného a v jiné míře (pro zajímavost doporučuji české recenze a ohlasy na Problém tří těles, kde se objevily nadšené hlasy mluvící o podnětné intelektuální četbě, stejně jako jiné kritizující díry ve vědeckém zázemí příběhu či čínskou ideologii příběhu). Ostatně stejně jako se řada sci-fi děl snaží skutečně pracovat s vědeckými poznatky (hard sci-fi), existuje i množství příběhů, kde jsou vědecké poznatky vlastně nedůležité (například dílo P. K. Dicka). Otázkou také je, jak změní přístup k textu, pokud je čtenář dlouholetým příjemcem žánru či naopak. Logickým předpokladem je, že ten, kdo čte žánrovou literaturu méně, může snadněji podléhat předsudkům. Ale výzkumy by třeba ukázaly, že naopak bude imunní vůči předsudkům a k textu nebude přistupovat jako ke sci-fi či mainstreamu, ale prostě a jednoduše jako k textu.

Bez skutečně dlouhodobých a masivních výzkumů se tak pohybujeme na poli dohadů a tvrzení — buď jednotlivých (pochopitelně zaujatých) čtenářů, či (stejně pochopitelně zaujatých) autorů. Například Stephen King se domnívá, že čtenáři hororů jsou empaticky citlivější, že si mnohem více uvědomují zranitelnost vlastní i cizí, že se může vše ošklivě pokazit a že je četba hororů připravuje na konfrontaci s jejich strachem. O čtení fantastiky obecně občas King mluví jako o posilování svalstva představivosti, přičemž představivost je v jeho pojetí přirozeně propojena s emocemi. A má pravdu — na základě jeho vlastní zkušenosti, kterou mu potvrzuje jeho, dnes bychom řekli, že sociální bublina fanoušků a příznivců například na conech. Bohužel opět neexistuje žádný ucelený výzkum na toto téma.

Podobně u fantasy můžeme mluvit o skutečnosti, že základní střet dobra a zla by měl fungovat podobně jako staré mýty — čtenář by si na jeho základě měl osvojit určitý morální kompas. Stejně tak by se měl při čtení velkých epických ság naučit věnovat pozornost detailům ve výstavbě fikčního světa. Je to vlastně aplikace staré pravdy, že fantastika neznamená svobodu psát cokoliv; každý text musí být soudržný a musí mít svou vlastní logiku. Vyhledávání a posuzování této logiky mohou pak čtenáři aplikovat vlastně na libovolný text. A je otázkou, zda právě příběhy z fiktivních světů nejsou ideálním cvičištěm, kde by se čtenář mohl naučit poznávat dobře vybudovaný svět fikční (a v návaznosti na to se lépe orientovat i v realitě konstruované médii a hoaxy).

Podobné debaty mohou často zaplout do starého známého zjednodušujícího „četl horory a vyrostl z něj masový vrah“, případně „četl fantasy a nedokázal se prosadit ve světě“ (o významu eskapismu se mimochodem rozepisoval už Tolkien ve svém eseji O pohádkách). Podobná shrnutí jsou vlastně jen směskou předsudků a neschopnosti obhájit určitý postoj proti alternativám. Co je například v době, kdy lidstvo objevilo psychoanalýzu, archetypy, surrealismus a mnoho dalšího, na realistickém umění tak hodnotné oproti tomu nerealistickému? Je logické vyčítat dítěti, že bude raději číst Pána prstenů či Dunu než řekněme Zolu či Dreisera? Když tomu samému dítěti jindy budeme ukazovat tragické, ale přesto vznešené usilování dona Quijota a říkat mu, že svět změní jen ti, kdo se pokusí o něco, čemu nikdo nevěří, nejsou zde vlastně paradoxně na jedné straně vyžadovány ony Kingovy svaly představivosti, když je na straně druhé bráněno jejich posilování? Jeden výzkum, dokonce ani dva v průběhu čtyř let takovou debatu nerozseknou (a bohužel vlastně ani nevyvolají).

Abychom si ukázali, v jaké rovině se můžeme pohybovat, dovolil bych si poukázat na díla Cliva Barkera, britského autora temné fantastiky, jednoho z vrcholných představitelů splatter punku (tedy příběhů mixujících násilí, krev a sex, zjednodušeně řečeno). Jeho četba pro mě osobně byla ve věku desíti let poměrně znepokojivá, například obrazy rozkládající se zombie feny kojící svá stejně mrtvá rozkládající se štěňata. Ovšem zároveň se v jeho příbězích objevovala sexualita — a to nikoliv jen ta „normální“. Barker je homosexuál a občas se vytasí s postavou, která plynule střídá pohlaví (včetně těch, která jsou slušným Čechům neznámá). Teoreticky může taková četba zvídavou mysl poznamenat, ale stejně tak může ukázat rozmanitost problému, jímž sexualita je, tak, jak by to hodina rodinné výchovy se šedesátiletou znuděnou učitelkou na českém maloměstě nikdy nesvedla.

Nakonec musíme zatím přiznat, že to, zda žánrovost má negativní dopady na intelekt a empatii čtenářů, nemůžeme rozhodnout plošně. V rámci osobního přesvědčení a zkušenosti, jakkoliv může být obojí omezené, si však můžeme všichni odpovědět sami za sebe už teď.