Všichni do Istanbulu

Po tom, co opadly vody „podvratného psaní“ — toho vrtochu bohémů —, zaplavilo obzor jen stále výhružnější škrábání per. Ani mimo rámec příliš voluntaristických programů se přitom nezdá nemyslitelné spojit psaní s určitou „sázkou“. Nelze dokonce vyloučit, že tak je možné vymezit místo setkání, kam by směřovalo víc živých energií doby (nebo téže generace).

*

Básnický výraz je nejsvobodnější, nejúplnější, jinak řečeno nejpravdivější formou myšlení; je současně hledáním „nevinnosti“ jazyka a zasutých tajemství našeho mentálního života, jeho konečným cílem je obnova a prohloubení naší komunikace s druhými ve smyslu co největší autenticity a co největší plnosti. Psaní (malování, tvorba objektů, hraní her…) pro nás napřed plní funkci seismografu určeného poskytovat tomu, kdo píše, celistvější a přesnější obraz o sobě i o světě. V podobě zhuštěných formulí zjevuje psaní neznámá fakta a možnosti reality, a kreslí tak obrysy dosud neodhalené pravdy, jež — spíš než uzavřeným poznáním — je jedinečnou šancí: pravdou, kterou lze dobýt. Tuto objevitelskou schopnost osvědčuje poesie jen tehdy, je-li dobrodružstvím, spontánním otevřením imaginace sobě samé — byť na základě různých postupů, jež jí slouží jako odrazový můstek —, a hlavně tehdy, udrží-li si odstup od všech vnějších ambicí.

Požadavek spontánnosti znamená zejména to, že vynáší-li poesie na povrch naše „hlubinné“ myšlení, pak hlavně proto, aby zpřítomnila a „zhmotnila“ samotný jeho pohyb. Mimo pouhé tlumočení předem daných obsahů je to elán a odvaha básnického sdělení, čistě „energetický“ aspekt jeho proměn, co rozhoduje o jeho inspirační síle — té, jíž nás posouvá dál. Pohyb řeči samé je ostatně nedílnou součástí obsahů, které by bez něj zůstaly jen ve virtuálním stavu; v posledním důsledku je každý „smysl“ pouhým přemístěním touhy hledající své obnovení. Podobně čekáme-li od poesie, že nám zjeví „tajemství existence“, není to v naději, že se nám je — konečně — podaří rozluštit; doufáme jen v to, že poesie dá tajemství novou přítomnost a že oživí jeho oběh, ne proto, že by snaha o rozluštění hrozila tajemství zničit, ale naopak proto, že každý takový pokus musí nakonec ztroskotat.

*

Hodnota básně přesto splývá s její objevností; nelze jí přiznat jinou krásu než tu, která je vlastní volné toulce — nemá-li aspoň uvíznout v pasti estetismu a krasořečnických cvičení na dané téma. V tom smyslu je úhlavním nepřítelem poesie jak každá myšlenka dokonalosti, tak každá básníkova snaha situovat se vůči kulturnímu „spektáklu“, byť v ryze negativním smyslu. Báseň hodná toho jména nemůže být adresována publiku, ale výhradně jedincům, ať známým nebo těm, kteří se — snad — teprv objeví: těm, od nichž čekáme, že dají dál „kolovat tajemství“, až vstoupí s autorem do dialogu a přijmou jeho verše jako osobní výzvu k rozvinutí v reálném prostoru svých životů. Když píšeme, chceme ustavit jen první článek řetězu důvěrných poselství.

Víc než láska hraje v poesii podstatnou roli přátelství; je jedním z jejích zdrojů i jedním z cílů, v tom smyslu, že exaltace přátelství poesií přispívá zpětně k jeho upevnění a zpřesnění. Podobně prokazuje báseň svou objevnou hodnotu hlavně ve vztahu k „soukromému okruhu“, k němuž se obrací — nebo k jehož ustavení přispívá; svou schopnost obohatit lidský výraz obecně osvědčí už tím, že oživí „vášnivou“ výměnu mezi jedinci a obohatí jejich subjektivitu. V krajním případě tak stačí, když básník převezme cizí objevy a rozvine je po svém, nebo je uplatní v reálných situacích. Podobně, je-li dnes pro nás dílo Josepha Beuyse významnější než Lamovo nebo Mattovo, jsme schopni dát příležitostně přednost plátnu zapomenutého malíře, stejně Fortunyho jako Malkina (například); za jistých okolností nám dokonce všechna veledíla může zastínit kytice, kterou namaloval náš domovník, ten starý otrava.

*

Příkladná demonstrace obecně lidských problémů, na níž spočívá každé úspěšné umělecké „číslo“, tak znamená pravý opak toho, oč můžeme usilovat (aspoň „v prvním plánu“). „Popěračské“ umělecké projevy, zaměřené ke kritice umění samého (například většina děl tzv. konceptuálního umění), jsou samosebou stejně sporné jako jiné: překročit rámec „podívané“ lze jen tak, že dáme její prostředky do služeb života a opravdové vzájemné výměny, ne tak, že dáme spektáklu nekonečně přežvykovat jeho vlastní nicotnost. I pří nejlepší vůli se jistě trvale neudržíme na správné straně hranic a neubráníme se v psaní nebo v činech vnější gestikulaci. Aspoň se však můžeme vyhnout zvlášť okatým nástrahám; jako právě pasti demonstrace — i tak jemně odstíněné jako v obrazech Jacquesa Monoryho — či pasti „krasopsaní“, té nesmrtelné nemoci.

Vzdor ranám, které mu zasadily avantgardy, vede se dnes literárnímu krasopisu lépe než jindy. Nová rasa autorů, skutečných technokratů psaného slova zrozených nudou sedavé civilizace, v níž se život čím dál víc odehrává jen ve slovech, idejích a obrazech, dovedla nedávno až k paroxysmu kult „textu“ a slova pro slovo, který pod záminkou sporné spisovatelské rozkoše nechává triumfovat nejhorší manýrismus: od Yvesa Navarrea k Jacquesu Dupinovi hryže jazyk až do znechucení svůj vlastní ohon a protáčí se sám v sobě s ochotou dobře na­olejovaného stroje, zas a zas rekonstruujícího týž puzzle, v němž hra se slovy a syntaxí, umně kalkulované skluzy smyslu i intonace a posléze hladké a sterilní omílání týchž všeobsáhlých pojmů jako „tělo“, „smrt“ nebo „zranění“, slouží pouze k smutné simulaci nenávratně minulé slavnosti. Aniž bychom tento perfekcionismus chtěli nahradit psaním záměrně defektním, které by sotva bylo méně umělé než krasopisné, stavíme proti němu zásadně funkční užití jazyka — ať nese lyrickou nebo čistě pojmovou myšlenku — a rozhodné odmítnutí každé valorizace psaní pro psaní.

*

Fatálně bychom omezili přirozenou velkorysost poesie, kdybychom ji redukovali na její podvratnou hodnotu; „kritickou funkci“ může poesie plnit až druhotně, její prvotní elán je naopak elán přilnutí k životu a tvořivého rozvoje myšlenek a vjemů. Poesie převádí na sdělení i nejfyzičtější životní hnutí, je napřed hledáním — a stvrzováním — naší přítomnosti ve světě v co „nejplnějším“ smyslu slova; až následně, v míře, v jaké pozitivní hodnoty, jež ztělesňuje (nezávislost ducha, tvořivost, skutečné dorozumívání), kontrastují s panujícím odcizením a mediokritou, může vyniknout i její „opoziční“ aspekt. Kde Breton a Eluard vycházejí z Valéryho věty, jež poesii definuje jako „energii vynakládanou na odpovídání tomu, co je“, a považují za nutné ji proměnit v opačnou větu o „energii, která tomu, co je, odpovídat odmítá“, je třeba vzít znovu za svou původní Valéryho větu.

Poesie se nemusí starat o víc než o svou opravdovost, ostatní se dostaví samo. Boří se tvořením, ne naopak. Nejlepší, ne-li jediný způsob, jak být podvratný, spočívá v co nejzazším rozvinutí našeho skutečného myšlení a naší odvahy mluvit (jmenovat), a trvale tak posouvat hranice nevyřčeného, nepřesně vyjádřeného a nepřiznaného. Máme lepší věci na práci než se vyčerpávat marně obecnými demonstracemi vyprázdněnosti jazyka a běžných způsobů myšlení; už teď jsme je schopni nahradit skutečnější řečí a sdělením, a zavést mezi sebou a přáteli paralelní sdělovací síť, kde budou v oběhu jen znaky odpovídající nejintimnějším — a tak i nejopravdovějším — podobám, jichž v nás skutečnost nabývá.

*

Je nutné to opakovat: je-li poesie objevná, není to tak tím, že se vzdaluje danostem přítomného světa, jako tím, že je zkoumá víc do hloubky a zjevuje tak jejich neodhalené nebo vytěsněné aspekty. Za hranicí oblasti nevědomí je v tom smyslu její doménou jednoduše obraznost ve všech svých formách — od nej­frivolněji „hravých“ vynálezů až po opravdové cesty do hlubin noci —, formách, mezi nimiž neexistuje žádný zásadní rozdíl: ve světě, kde vládne odcizení, je každé opravdu inspirované gesto — nebo čin — stejně osvobodivé.

Je přitom stále pochybnější převádět poesii na vyjadřování v obrazech. Jakkoli je na srážce (prolnutí) dvou nebo více různorodých skutečností, jak charakterizuje básnický obraz, založen sám princip tvořivého myšlení, hrozí tomuto myšlení ztuhnutí, je-li princip pěstován pro něj samotný. Básník není výrobce krásných šperků, ani moderních, ani starožitných; má-li pro něj obraz výhodu zkratky, stačí mu sdělovat své představy, posedlosti a reflexe v co nejrozvinutějších a „nejotevřenějších“ podobách — poesie, jako nejzazší způsob vnímání a volného zkoumání světa, v nich bude přítomná tím víc, že nebude svým vlastním cílem. Cestou za „nahou“ skutečností, k níž se zároveň nepřestává vracet a znovu z ní vycházet, se básnická myšlenka — nebo básnické jednání — setkává s obrazem jen jako s jednou ze svých možností, s krajním momentem přirozeného pohybu (dýchání), jímž se podílí na proměnách věcí a jenž může najít v obrazu náhlé zhuštění.

Básnický objev („iluminace“) je zároveň významný jen tehdy, směřuje-li k svému zhmotnění v každodenním životě. Každý nesoulad mezi básníkovým poselstvím a jeho životním stylem už jeho projev usvědčuje z neautenticity a ubírá mu na hodnotě, ať se ta jinak zdá sebevětší. Než se stanou životními fakty, mohou jistě „symbolické“ výzvy básně projít různými, často vzdálenými cestami, jejichž reálnost je nutné určovat s krajní opatrností. Spíš než v horečných improvizacích spočívá uskutečňování poesie, o jaké jde, v trpělivém a soustavném budování vlastního já (i jeho vztahů k ostatním), na němž má týž podíl vědomí i nevědomí, „delirium“ i smysl pro skutečnost, tíha těl i lehkost ducha. Nezapomeňme přitom, že se jedná víc o to vrátit světu svěžest než ztracenou pravdu; že cílem není rozluštit tajemství, ale rozvinout je a předat dalším. Prodloužit báseň ukvapeným činem je v tom smyslu pořád víc žádoucí než opačný extrém, tak trpělivé dešifrování básnických „znamení“, že nakonec jakýkoliv čin znemožní. Každé příliš obezřetné snaze o shodu poesie se životem hrozí, že zůstane u pouhých předsevzetí.

*

Sen je dál jedním ze zdrojů každé „přirozené“ poesie, stejně jako film. Od té doby, co film existuje, jsou oba jevy komplementární, ne-li neoddělitelné: kdo zanedbává jeden z nich, je objektivně i nepřítel druhého, tedy jednoduše nepřítel. Nejsou jistě významné jen jako formy představení; obojí, sen i film, dostává plně smysl až v perspektivě procházky (nebo vůbec cesty), budou buď jedním z jejích způsobů, „nebo vůbec nebudou“.

*

Ve své přirozené velkorysosti a „štědrosti“, kterou si uchovává i v nejtemnějších polohách, nesnese poesie žádné morální omezení a priori, ani to, které formuloval Breton ve svém Vzestupném znamení. Bylo by nicméně naivní si myslet, že po zániku avantgard lze rezignovat na všechnu náročnost. Už z pouhé snahy o přesnost (spíš než o spravedlnost) je poesie tak jako včera neslučitelná se všemi druhy korupce, a je tím důležitější to nezapomenout, že jsme teď zodpovědní jen sami sobě.

*

Poesie jakožto poznání a jako smích. Smát se všem druhům vědění, abychom tím lépe poznali bezprostřední, nepamětnou pravdu každodenního styku s věcmi; trvale bourat každou ustavenou hierarchii znalostí a hodnot, abychom za ně v každou danou chvíli dosazovali jiné, opodstatněné jen naší vlastní přítomností a pozorností ke světu.

Poznání je jednání, poesie je pouze jiné jméno pro krajní formu humoru.

Navštěvovat svět ve dne a v noci se tomu smát.

Vydává nakladatelství Centrum pro studium demokracie a kultury.