Kaleidoskop pro betonové oči
Básnická prvotina Jana Váni se jmenuje Horizont očekávání, po jejím přečtení však zjistíme, že básník neupírá svůj zrak ke vzdáleným obzorům, ale že ho nejvíce zajímá, co je mezi nimi — současný svět.
Jeho pestrost a mnohotvárnost se nám ukazuje náhodně, nečekaně a neuspořádaně skrze detaily pozorovaných předmětů a lidí (ne člověk, ale ruka, vesta, gesto), pomocí citátů a aluzí (přiznaných i nepřiznaných, jak autor podotýká v závěrečné poznámce), v úryvcích hovorů. Je zde dopis nalezený ve vypůjčené knize, sny, útržky internetové komunikace. Básně reagují na texty a sdělení, s nimiž se běžně setkáváme a které si většinou nespojujeme s čímkoli poetickým („Komunikace / není v zimě udržovaná“). Básník se občas vzdává vlastních slov ve prospěch nalezených.
Protipólem této náhodnosti je potřeba svět popsat, pojmenovat, najít logické souvislosti, katalogizovat: „Z drobné ženy / středních let nemohu objektivně popsat nic než / záda / která jsou jak hřbet kánoe dělící svět na dva světy / a to / 1) svět pod hladinou a / 2) svět nad hladinou.“ Jevy a události jsou konstatovány, předkládány čtenáři bez hodnocení. Objevují se čísla, přesné údaje, cizí slova, motivy z oblasti vědy. Lidské osudy jsou podány jako svědectví, zpráva, kolonka v dotazníku. Ve většině básní je však logika nakonec zpochybněna, věda naráží na každodenní život a z objektivního pozorovatele (jako třeba v pointě výše uvedené básně) se stává obyčejný člověk zabývající se sám sebou („a není se tedy čemu divit. / že mi před vrcholem dochází dech“).
Sám sebou se Jan Váňa rozhodně nezabývá v hlubokých introspekcích či podrobných reflexích. Přesto je svět, do nějž nás básník uvádí, především jeho vlastní: osobní zážitky z cest, úvahy či milostné básně tomu nasvědčují. Důraz na detail nepřispívá jen k dojmu kaleidoskopičnosti, ale zároveň umocňuje pocit bezprostřednosti a jedinečnosti zachyceného, z básní stejně jako z naší paměti vyvstávají spíše výrazné detaily než celek: „Punčochou umístěné / oko na tvém stehně / Zkoušíme / kdo uhne pohledem.“ Detail a intenzivně vnímaný okamžik je nejčastěji tím, co básníka překvapuje, okouzluje, podněcuje jeho obraznost: „Nedaleko rybář / nahodil poledne.“ Ale tam, kde se dotýká lidské intimity, Váňa spíše zamlčuje, nedoříkává: „Vy — — —! / Něžně vás vy moje / Moje“; raději ztratí řeč, než aby byl mnohomluvný. Stejně jako v rovině objektivního pozorovatele, i zde se vážná konstatování obracejí do ironie a anekdoty („— ten strach / že k smrti miluju jak vaříš / nudle v ešusu“). Protipólem úžasu je banalizace, bagatelizace, obranou před patosem je přiznané klišé.
Místy se autor nevyhnul ani banalitám nezamýšleným (básně „Stevardka“, „Radost z prodlévání“), jako celek však sbírka nepůsobí povrchním nebo zjednodušujícím dojmem, mimo jiné díky již zmiňovanému smyslu pro detail a konkrétní, o smyslové vjemy opřené básnické obraznosti. Váňa pracuje s nejednoznačností významovou i syntaktickou, dokáže dovést báseň k překvapivé pointě. Má cit pro rytmus a zvukovou kvalitu jazyka a pro dávkování výrazů z různých oblastí slovní zásoby (například výraz „kmocháček“ u autora narozeného v roce 1986).
Horizont očekávání nebude patřit k těm sbírkám, k nimž se čtenář stále znovu vrací, aby odkrýval nové významové vrstvy či odhaloval překvapivé spojitosti v básních samotných, souvislosti filozofické, vědecké či literární mají spíše aforistický charakter. Janu Váňovi se však podařilo zachytit svět podobným způsobem, jakým se k nám každodenně dostává: v různorodých útržcích, v nichž si nakonec musíme udělat pořádek sami. A můžeme se při tom zamýšlet — ačkoli si nejsem jistá, nakolik to zamýšlel sám autor —, kde (a zda) jsou hranice mezi básnickým a nebásnickým textem, mezi objektivním pozorováním a subjektivním prožíváním, mezi vědou (literaturou, uměním, filmovým klišé…) a každodenním životem.
Jan Váňa: Horizont očekávání, Weles, Brno 2016