Jak číst film

Svébytný jazyk Předpokládejme, že máte — co? vynalézt? vytvořit? náhodou objevit? — úplně nové médium. Víte, že je nové, protože taková technologie tu doposud nebyla. Něco pohyblivého. Rádio. Hypertext. Ještě něco víc: pohyblivé obrázky. Najednou máte schopnost zachytit lidi, ostatní tvory, předměty, zkrátka všechno v pohybu tak jako v reálném světě. Jaký neskutečný vynález! Představte si všechny ty možnosti! Představte si, co všechno s tím můžete dělat! Má to jen jeden drobný háček: Co to vlastně je? Tato zdánlivě nevinná otázka trápí filmy od chvíle, kdy spatřily světlo světa. Takřka po celé více než století své existence kinematografie neví, co vlastně je. Nebo spíš ti povolaní vždy nevědí, a ani my ne. Je film spíš jako hra, nebo jako román, jde v něm víc o příběh, nebo o podívanou, jsou pro něj důležitější dialogy, nebo spíš akce? Pravdivá odpověď zní: Ani jedno z toho, ale zároveň všechno dohromady. Film sdílí určité rysy s literárním i vizuálním uměním, využívá zvuk i obraz, nese prvky divadelního představení a dramatické scény, dokonce zahrnuje narativní rozhodování jako beletrie. Občas se v diskuzích o filmu ztrácí fakt, že je úplně jedno, jaký film je. Záleží na tom, co je. O to jde především. Tyto sdílené vlastnosti nás mylně vedou k myšlence, že film je jednou z oněch věcí, s nimiž sdílí podobné rysy, že je něčím jiným, než ve skutečnosti je. Filmy jsou filmy. Nejsou to romány, biografie, povídky, dramata, komedie, muzikály, eposy, komiksy (ačkoli si to dnes může leckdo po právu myslet), vyznání, fotografie, obrazy nebo posvátné texty. Film může, a často to i dělá, všechny tyto formy ostatních médií využívat. Sdílí tak určité rysy s každým z nich, ba dokonce i s několika současně. Ale není žádným z těchto médií. Je, čím je. Má vlastní očekávání, postupy, rituály a logiku, která náleží jen filmu. Ale především mluví svým vlastním jazykem, jenž má — jako každý jiný jazyk — svou gramatiku nebo soubor pravidel, která jsou pro něj specifická. Abychom tento jazyk mohli zcela dekódovat a pochopit tak, co je film a jak funguje, musíme porozumět pravidlům tohoto jazyka — gramatice filmu.

Možná bychom měli začít něčím tak základním, že bychom to až mohli přehlédnout. Co má film a žádné jiné médium (přinejmenším do doby jeho vzniku) ne? Příběh? Ne, těch je všude plno. Postavy? Ty jsou taktéž všude. Obrazové kulisy? Ty mají i divadelní hry. Takže co to je? Objektiv. Dobře, ano, fotografie ho má taky. Ale objektiv fotoaparátu umí vytvářet jen nehybné obrazy. Kdežto objektiv kamery dokáže snímat obrazy, které se pohybují. Může je také zastavit. Ale pohyb mu jde nejlépe. Objektiv takové kamery dokáže „vidět“ akci. Má dvě hlavní funkce, ale obvykle o nich mluvíme jako o jediném úkolu: na něco se zaměřit. Na jedné straně to znamená vnést do filmu ostrost, umožnit filmu v kameře (nebo digitálnímu nástupci filmu), aby zaznamenal ostrý obraz — nebo rozmazaný, zrnitý nebo jakýkoli ze stovky dalších variant, ale v každém případě obraz — v každém filmovém okénku. Na druhé straně to znamená vybrat, na co se soustředit, a co vypustit: objektiv dokáže pojmout jen určitou část scény a ani o kousek víc. Tento fakt hraje obrovskou roli, když chceme definovat, v čem je jazyk filmu zvláštní. Pokud například sledujete divadelní představení a na scéně je zrovna šest postav, můžete se zaměřit na kteroukoli z nich, všechny jsou vám k dispozici. Pravda, některé budou na jevišti stát dál a jiné blíž, což má také vliv na vaši pozornost, nebo mohou stát víc uprostřed, nebo naopak na kraji. Ale jde o to, že tam jsou všechny. Nějaký bezohledný herec si tak může ukrást vaši pozornost tím, že si bude v nestřeženém okamžiku pohrávat s vázou nebo dělat obličeje nebo gestikulovat, čímž se z okrajové role dostane do centra dění, přestože mu to scénář nepředepisuje. Zítra si možná bude hledat jinou práci, ale dnes se mu to povedlo. Ve filmu to ovšem nejde. Z těch šesti postav — které jsou pořád „přítomné“ na scéně — vidíme na plátně jen ty, které zabírá objektiv kamery. Může nám ukázat všech šest, nebo pět, nebo čtyři, nebo tři, nebo dvě, nebo jednu. Nebo jejich libovolnou kombinaci. Pokud ukáže jen jednu, může to být buď postava, co právě něco dělá, anebo nějaká jiná. Jak obrovský rozdíl je sledovat toho, kdo mluví, a toho, kdo poslouchá! Dokonce nemusí ukázat ani jednu z nich, ale něco úplně jiného — tikající hodiny, kokršpaněla, cokoli vás napadne. Film zobrazuje akci, byť by byla úplně minimální. Ale dělá ještě něco víc: vybírá, jakou akci nám ukáže. Nejen to, kdo nebo co bude zrovna v záběru, ale jak blízko, či daleko, na jak dlouho a mnoho dalšího. Tato rozhodnutí jsou důležitá, protože právě způsob, jakým film zobrazuje akci, k sobě dokáže přilákat naši pozornost. Film je jediné literární médium, v němž se sám text hýbe. Jako bych slyšel vaše námitky. Jistě, v divadelních hrách je také pohyb, ale kde se odehrává? Na jevištní scéně, v rámci představení, že? Ze své podstaty je divadelní představení pomíjivá záležitost, vázaná na konkrétní okamžik. Když sledujete a posloucháte kupříkladu jednu repliku od, řekněme, Arthura Millera, pak tato replika existuje jen po tu dobu, kdy ji herec vyslovuje, a pak je pryč. Nikdy už se neodehraje úplně stejně. To, co zůstává totožné, je scénář, který můžeme analyzovat. Tedy text hry. Kdežto text filmu je film sám. A co filmový scénář? To je přece to stejné jako v případě divadelní hry. Dobrá otázka. A dobrá odpověď, až na to slůvko „stejné“. Je to skoro jako v případě divadelní hry. Ovšem rozdíl je obrovský. Divadelní hra existuje jako psaný text, dostupný pro každého interpreta, který jej chce ztvárnit v představení. V případě filmu však scénář není definitivním textem, nýbrž představuje jen jakýsi vzor pro konečné dílo, které se může na plátně značně lišit od původních slov na papíře. Toto dílo je vizuální a (často) auditivní konstrukt, který sám funguje jako definitivní text. Právě ten pak můžeme studovat a analyzovat. Říkáme: „Jdeme se podívat na hru“, ne „Jdeme se podívat na scénář“. Tento podstatný rozdíl není radno přehlížet. Mnoho z nás četlo divadelní hry ve škole; kdežto naprostá většina filmových fanoušků v životě v ruce nedržela, natožpak četla filmový scénář. Text má svůj vlastní jazyk, který má svá pravidla. Předmětem našeho zájmu zde bude, jak tato pravidla v jazyce fungují. Osvojíme si zcela nový jazyk: film.