Polemiky se mezi válkami nepropadaly do vulgarit

O meziválečném Československu často panují romantizované představy. Lišil se ale v něčem dobový novinářský provoz výrazně — pomiňme technologickou změnu — od toho dnešního? JČ: V některých aspektech by se dal přirovnat k devadesátým létům minulého století. Jde zejména o časopisy i deníky, z nichž některé navazovaly na tradici před Velkou válkou, například Lumír, Naše doba, Lidové noviny, a další nově vznikaly: třeba Přítomnost, Tvorba, Šaldův zápisník, avantgardní kulturní časopisy nebo Rudé právo. Meziválečná léta v publicistice stejně jako v literatuře a umění byla nesena idejemi vlastenectví, touhou po rozmachu českých (a slovenských) tiskovin a avantgardními skupinami. Utvářely je i revoluční síly a názory volající po spravedlivém sociálním řádu, tj. levicová a komunistická uskupení. Z těchto představ zvlášť vystupují jména jako Karel Čapek, Ferdinand Peroutka nebo Milena Jesenská. Hádám, že novinářská krajina byla v meziválečném Československu mnohem pestřejší… JČ: Novinářská krajina byla dokonce poseta jmény, jež stála u zrodu nebo rozvoje novinářských žánrů, jako jsou rozhovor, fejeton nebo reportáž, ale i jmény úzce propojenými s literaturou, a to nejen v kulturní publicistice, ale i v denním tisku. Mezi autory kromě jmenovaných, kteří do různých periodik pravidelně psali, patřili namátkou Karel Poláček, Eduard Bass, Jiří Mahen, ale i Jaroslav Seifert, Josef Hora, S. K. Neumann a další. Když jsem zmínil Jesenskou — jaké další ženy se v denících a časopisech prosadily? BO: Myslím, že jsme hodně dlužni Marii Fantové. Ona se řadila po bok mužů, a to jak ve fejetonu, tak obecně v publicistice. Dnes se často zvlášť v komentářích autoři vyhraňují proti „politické korektnosti“. Měla i meziválečná publicistika podobného bubáka? BO: Na to právě reagovaly například absolventky Minervy, ne jen Jesenská, ale i Staša Jílovská nebo Marie Fantová a Jaroslava Vondráčková. Ony nechtěly psát o módě, šatech a kloboucích. Chtěly psát o věcech, které se týkají všech, včetně mužů. A tady si dovolím jednu jedovatou poznámku. Když mi aktivistky píší, kolik máme žen v parlamentu, tak se ptám: Kolik žen a kolik komunistek? Protože komunistka je nejdřív komunistka a pak teprve žena. Meziválečná éra se v umění a kultuře spojuje s avantgardou, ismy a uměleckými skupinami. Jak se to konkrétně projevilo v časopisecké produkci? JČ: V současné době pozorujeme zvýšený zájem o avantgardu ve všech jejích činnostech, včetně publicistiky. Na toto téma vycházejí odborné monografie a studie. Dodnes podnětné časopisy a revue, které sice neměly dlouhého trvání, vydávaly Literární skupina v Brně (Host) a Devětsil v Praze (Pásmo, ReD). Obdivuhodná je jejich grafická úprava a obrazová příloha včetně dobových fotografií. Ve srovnání se současnými komerčními knižními novinkami vycházely kvalitní nakladatelské časopisy, v nichž se leccos dočteme i o prosazování uměleckých názorů, historii kulturní publicistiky a literárním provozu. Česká kulturní obec po roce 1918 navazovala na celou řadu debat, proudů a periodik z dob monarchie. Co se časopisecky prosadilo v nových poměrech republiky? JČ: Existovaly různé proudy názorů dle zaměření periodik, vyhrocené levicové názory nalezneme v Avantgardě, Levá frontě, pozdější Tvorbě. Na druhé straně stály křesťanské revue — Rozmach a hlavně Akord a Řád. Ve třicátých letech se melantrišské Listy pro umění a kritiku profilovaly jako jeden z významných časopisů, sledující kriticky a literárněhistoricky českou a světovou literaturu. Polemiky neustávaly (rozsáhlá polemika o díle J. Wolkera, polemika Karla Čapka a Ferdinanda Peroutky s avantgardou aj.), ale měly vždy určitou úroveň, nepropadaly se do vulgárních končin. Kulturní rubriky velkých novin dnes obstarávají jeden dva redaktoři a krčí se většinou na zadních stranách. Jakou relevanci měla kulturní publicistika pro prvorepublikové deníky? JČ: Nesouměřitelnou, deníky vždy měly vedoucího kulturní rubriky, který spolupracoval s dalšími redaktory a externími spolupracovníky. Například v Lidových novinách působil v této funkci Arne Novák, poté Václav Černý. Uvědomuji si taky, že by si tato část kulturní publicistiky zasloužila širší analýzu.    Během dvacátých let se začal formovat v ČSR komunismus. Mělo to dopady na uměleckou publicistiku i mimo stranický tisk? JČ: V kulturní levicové publicistice nalezneme časopis U — Čtvrtletník skupiny Blok Bedřicha Václavka. Zaujala mne jeho snaha polemicky se vyrovnat s demagogickými názory. V těchto časopisech publikovali autoři celého názorového spektra vyjma třeba bojovné Levé fronty, pokud měli v nich co říci anebo pokud se právě zúčastňovali debat.