Nejšťastnější generace

Kdo je lepší — Elán, nebo Jasná páka? Čemu víc obětovat — individuální svobodě, nebo domku v satelitu? Co zaručí šťastný život — středostavovská průměrnost, nebo mediální sláva? Studentské stávky, devadesátá léta a neopakovatelná možnost zařídit si život zcela podle svého. Ukázka z nového generačního románu Jana Cempírka.

Venku hustě sněží. Už několik dní za sebou. Svět se proměnil na spící, tiché království, stromy se ohýbají pod tíhou čerstvého prašanu, ptáci zmizeli. Doba ledová. Jen v rádiích bílou asi neznají. Tam jedou Černý brejle od Ready Kirken. Všude. A jako na kolovrátku.

Nosím černý brejle,

protože mi nejde

chránit svoji duši,

která něco tuší.

Přelaďuji stanici. Ale nepomůžu si. I tady…

Ať mi někdo odpoví,

proč přišlo tohle období.

Tak náhlá změna trasy

má skrytej význam asi.

Ech! Zkouším štěstí do třetice. Šum, nějaké zprávy, šum, reklamní blok. Šum. Komerční stanice. Písničky na přání. Jakási Boženka z Lovosic si přeje zahrát ňákou fajnovou pecku, která před Vánoci potěší všechny vosamělý duše. Moderátor sametovým hlasem odpovídá: Jistě, jistě. Medvídek z Bogoty, může být? S rádiem Blaník není nikdo osamělý, Boženko! Jéé, Medvídka milujů! stačí žena ještě vypísknout do vstupu, ale to už ji moderátor odpojuje a začíná znít kytarový riff. Za okny se dál sype roztrhaná peřina. Vločky jako heroin z rozpáraného medvědího bříška.

Dlouhá noc

a mně se stýská moc

pro tebe malý dárek mám…

Dál v éteru nehledám. Stejně to nemá cenu.

Mám blbou náladu.

Blbou náladu… Tak pojmenoval tuhle dobu Havel. Že společnost propadla blbé náladě, řekl před časem. A na mě to sedí. Z mnoha důvodů. Nikoliv takových, které měl na mysli pan prezident, ani takových, kterým poradny magazínů s lesklými obálkami udělují marketingovou nálepku „hodnotová poušť moderního muže“. Jenže z jakých? Sám nevím, jak své blbé pocity správně pojmenovat. Ale hodnotovou pouští určitě ne! Kdepak! Blábol k smíchu! S hodnotami, věřím, problém nemám. S těmi vážně ne. Ovšem ničím jiným si už tak jistý nejsem.

Proč tedy ona duchna nespokojenosti?

Proč mě nic netěší?

Proč i já nosím černý brejle a nedaří se mi je sejmout?

Blbá nálada, zkrátka. Jsem jí prosycený, přitom je pro mě její existence záhadou, nevysvětlitelnou otázkou. Nemám k ní totiž hmatatelný důvod.

Vážně nemám.

Jsem jedním z mála v mém okolí, kterého skutečně naplňuje práce. To samo o sobě je v dnešní době skoro k neuvěření. Jasně, říká se, že smysluplná práce by měla být pro mužskýho zásadní věcí, z tohohle pohledu bych tedy měl mít vystaráno, jenže… no, zřejmě to samo o sobě nestačí. Lidi to většinou vidí jinak. Od práce se nečeká uspokojení, ale především — dobrá výplata. A jsme tak u prvního rozporu.

Mám práci, která mě naplňuje. Vydělávám rozhodně slušně. Výdělek přesto sotva pokrývá nenasytné složenky. Podělanou hypotéku, benzín do auta, energie, údržbu baráku, daně a sem tam dobrou večeři. Ještě připočíst stavební spoření pro malýho, skromnou dovolenou a peněženka je prázdná. Řečeno manažerskou terminologií — má práce negeneruje dostatečný profit zajišťující stabilně kladné cash flow. To je větička, co? Tak si ji přečtěte ještě jednou. Schovává se za ní totiž lautr obyčejný rčení Vod vejplaty k vejplatě. Neboli: Z ruky do huby. Právě tak vypadá má současná životní finanční realita. A od ní se odvíjí řada dalších úvah, havlovsky blbých, ale nehavlovsky materiálních: Jak to všechno poplatit? Co když budeme chtít s Ingrid další děcko? Hlavně se nesmí rozbít kotel. A podobně.

Jenže je to snad někde lepší?

Ať se rozhlédnu kamkoliv kolem sebe, vidím stejné obrázky. Kamarádi, přátelé, známí, všichni běží svůj krysí závod za excelovskými tabulkami, procenty, ukazateli a úroky. Jediným rozdílem mezi mnou a jimi je již zmíněný detail, že je práce nijak nebaví a mě zatím ano. A ještě druhá drobnost — že oni makají na cizí korporace a já na sebe. Aspoň v tom zdání vlastní pracovní svobody je má podnikatelská výhoda. Nejspíš jediná, určitě pofiderní, uznávám.

méédvídek z Bogoty usnul a snííí…

Takže tolik k prvnímu z důvodů mé blbé nálady. Peníze.

Prachy. Škvára.

Chechtáky.

Popravdě, nikdy jsem nečekal, že mi budou tolik zasahovat do života. Vždyť na začátku byznysu šlo všechno jakoby samo, objednávky přicházely skoro bez hnutí prstem a nikdo nesmlouval o ceně. A najednou od vládních úsporných balíčků v sedmadevadesátém utrum. Neplatiči, úbytek státních zakázek, hůře dostupné úvěry, druhotná platební neschopnost. Si snad věříme, pane Charvát! Příští tejden, hned po neděli to máte na účtu, na beton. Myslíte, že ty prachy snad tisknu? Přemýšlím o penězích neromanticky často.

Peníze…

Škvára.

Love, vejvar.

na kříži z Golgoty spííí…

Jan Cempírek, foto: archiv Hosta

Jan Cempírek, foto: archiv Hosta

Druhou konstantou mé životní reality je už zřejmě trvalý nedostatek času.

Absolutní.

Jako by se kolem vyrojili časožrouti!

Den že má 24 hodin? Nesmysl! Dvanáct, ne víc!

Kde je ten čas, který bych potřeboval pro kamarády? Na focení? K vyjížďkám na šutry? Na sálový fotbal? Kde je volný večer pro pokec u piva, víkend na horách? Kam se ztratila ta dříve samozřejmá hodinka na lenošení s knížkou nebo kytarou? Není. Není, není. A nebude. Život se rozparceloval do přesně stanovených pásem, které mi diktuje podnikání, splatnosti faktur, rozvrhy ve školce, slevové letáky a rodinné povinnosti. Jako bych už nebyl jedinec schopný samostatné existence, ale stal se ze mě jen stroj naprogramovaný pro plnění přání jiných. Připadám si jako robot řízený na dálkové ovládání. Dopředu, dozadu, přidat plyn, zacouvat. Vyhodit blinkr, otevřít kufr, naložit nákup, zavřít kufr. Zaplatit. Poděkovat.

Někdy mě to přepadne a mám chuť zařvat Stop!!!

Odjet někam daleko, postavit si srub na Aljašce, ať se to tady všechno pojebe!

Stojí ty vypraný ponožky za to?

Černá čísla v účetní rozvaze?

Pravidelný domácí sex?

Odpověz si sám. Možnosti jsou A, B, C.

Ponožky. Účetnictví. Sex.

Je to snad o něčem jiným?

-

A pak Betty.

Čekal jsem, že zavolá. Někdy.

Nebo že napíše, pošle vzkaz. Nevím co. Zkrátka něco.

Ona?

Zmizela.

Místo toho včera večer zvonek.

Otevřít šla Ingrid. Za chvíli se vrátila, tvářila se nakysle, nic nenormálního. Ňákej chlap, že prej s tebou potřebuje mluvit, konstatovala a odešla si sednout k televizi. Návštěva tím pro ni přestala existovat. To tak ostatně dělá vždycky, když přijde neohlášený kámoš. Neříká nic, ale nahodí grimasu a myslí si svoje. Zvedl jsem se od počítače, natáhl džíny a šel k brance celkem zvědav, kdo mě může teď večer hledat? Kamarádi už poslední dobou moc nechodí. A ti neohlášení vlastně už vůbec ne.

Týpka, který stál na zasněženém chodníku, jsem nikdy předtím neviděl.

Omšelá mánička s řídnoucími, ale stále dlouhými vlasy. V rozepnuté péřovce, a v džísce, která pamatuje lepší časy. Trochu přihrbený muž s rozpačitým úsměvem. Odhadem pozdních pětatřicet, spíš čtyřicet, těžko říct. Docela sympatická vykopávka mizející epochy. Ale jeho tvář mi nic neříkala. Až do té doby, než kývl směrem do domu. Není u vás? Beáta? zeptal se a vzápětí mi podal ruku: Jo a já jsem ňákej Kunz. Maxmilián Kunz, její přítel.

A bylo to.

O půl hodiny později už spolu rozmrzáme v hospodě, které nikdo v okolí neřekne jinak než U Sváti. Je to místní restaurační legenda. Stojí na kraji sídliště nedaleko našeho satelitu a je tak obyčejná, že neškodí o ní ztratit pár slov. Představte si klasickou sídlištní knajpu, zahulenou, s výčepem stylizovaným do rádoby šmrncovního baru. Interiér podniku tvoří dva stoly a několik červených boxů, které zde zůstaly z časů, kdy se architekti rozhodli umístit na kraj panelových králíkáren noblesní vinárnu s výhledem na lány kukuřice. Restaurační podnik II. cenové skupiny určený k setkávání pracujících kolektivů a k pořádání podnikových i společenských akcí bylo nejspíš kdysi dávno napsáno v zadávacím protokolu projektantům.

Lid však své dobrodince nepochopil.

Záměry plánovačů ignoroval a nově postavenou high-society vinárnu přetvořil k obrazu svému ještě dříve, než z okolí zmizely poslední haldy stavebního materiálu. Z lepšího podniku se stala rychle standardní základna sídlištních pijáků a původní vinárenské ambice brzy připomínaly právě jen ty nachové boxy, bar s výčepem a neonová cedule Cinzano nad vchodem. A jak rychle se původně ambiciózní vinárna přeměnila do hospodské podoby, tak pevně v ní zkameněla do dnešních časů. Zamrzla v osmdesátých letech minulého století, včetně šéfové Sváti a stárnoucích štamgastů, kterým nejvíc chutná dobře chlazené pivo zazděné fernetem nebo zelenou. Neměnnost a jistá ošuntělost vytvořily atmosféru, ve které se každý správný normalizační trilobit musí cítit jako doma. Jedinou novinkou za ty roky byl televizor Philips, neustále v provozu, hned vedle baru. Ale i program této blikající kulisy se záhy dokázal přizpůsobit nehybnosti zdejšího spiritu a zatuhnul v podobě Eurosportu, který jen ve chvíli nudných kulečníkových přenosů někdo ze štamgastů přeladí na německou verzi MTV. To je celý pokrok podniku U Sváti za třicet let jeho existence. Dějiny zde zůstaly stát přede dveřmi. Ani plánované víno se zde neuchytilo, mají tady už odnepaměti dobrou jedenáctku Platan.

Sem jsem tedy včera večer zatáhl Maxe.

A tady jsme začali kalit.