Přání otcem myšlenky
Ani v poslední knize enfant terrible německých intelektuálů Thilo Sarrazin neopouští své téma: budoucnost Německa a tím i celé Evropy. Podle břitkého komentátora nebudou rozhodující identitární bitvy, řešení klimatické krize nebo genderová rovnost, ale otázky měny, vzdělanosti a imigrace. V ukázce se německý komentátor zamýšlí nad vztahem evoluce a politiky.
Thilo Sarrazin, foto: Nina Gerlach
Jako nezávislé bytosti jsme stejně tak svobodní a volní jako lev v africké savaně. Avšak díky nesrovnatelně větší mozkové kapacitě je šíře a prostředím podmíněná formovatelnost našeho jednání podstatně větší. Nicméně svoboda lidské vůle, mnoha filozofy dosud obhajovaná, není ničím, co by nás odlišovalo od ostatních živých tvorů; spíše jde o to, že „nevědomé centrum rozhodování v našem mozku“ předává, jak píše Wilson, „cerebrálnímu kortexu iluzi nezávislého jednání“. Svobodná vůle je tedy podmíněna biologicky, neboť „naše rozhodování nelze odpoutat od celku organických procesů, které daly vznik našemu osobnímu mozku a jeho kognitivní činnosti“. Lidské kolísání mezi altruismem a egoismem, které „každého z nás dělá napůl svatým, napůl hříšníkem“, vysvětluje Wilson z „přirozené mnohaúrovňové selekce“: Na vyšší rovině „si jednotlivé skupiny vzájemně konkurují a u příslušníků téže skupiny podporují kooperativní sociální znaky. Na nižší rovině si konkurují členové téže skupiny tím způsobem, že je podporováno jednání, které prospívá jednotlivci.“ „Skupinové selekci jako hlavní motivační síle evoluce“ vděčíme za to, že „se člověk cítí být příslušníkem určité skupiny a vlastní skupinu pokládá za nadřazenou skupinám konkurenčním“. Napětí mezi skupinovou a individuální selekcí na druhé straně u každého člověka vyvolává rozporuplné impulzy. Wilson pokládá „konflikty, které plynou z mnohaúrovňové selekce“, za „prazdroj duchovních a sociálních věd“. Člověk je fascinován druhými lidmi stejně, jako všichni ostatní primáti jsou fascinováni bližními svého druhu. Je pro nás nikdy nekončícím potěšením poměřovat a analyzovat naše příbuzné, přátele a nepřátele… Jsme génii v tom, jak dokážeme číst úmysly druhých, zatímco oni sami v každém okamžiku bojují se svými anděly a démony. Abychom omezili škody, které svými nevyhnutelnými pochybeními způsobujeme, chráníme se našimi občanskými zákoníky. Evoluční specialisté musejí pohlížet hluboko do minulosti. Avšak vydatnost archeologických nalezišť s přibývajícím stářím dramaticky klesá. Z doby před patnácti tisíci a více lety, kdy vznikala první lidská sídliště, nemáme kromě několika nalezených kostí téměř nic. Avšak právě zde přibyla výzkumu lidských dějin, zejména výzkumům prehistorie a raných dějin, díky pokrokům, k nimž ve výzkumu lidského genomu za několik posledních desetiletí došlo, nová dimenze. Z lidské DNA lze odvodit hluboko do minulosti sahající fakta o regionálním původu a etnickém složení předků určitého individua. Na základě analýzy DNA archeologických nálezů lidských pozůstatků a lidí dnes žijících lze dnes čím dál precizněji odhalovat, odkud pocházejí naši předkové a jak jsou různé stupně genetické příbuznosti ve světě rozloženy. „Genetic History“, která takto vzniká, se stává čím dál důležitější nejen pro ranou historii a prehistorii, ale i pro posledních dva tisíce až tři tisíce let. Četné genetické studie existují dokonce i pro středověk. Před zhruba padesáti tisíci lety se vydala velmi malá skupina asi sto padesát lidí typu Homo sapiens, tedy již moderního člověka, z východní Afriky přes tehdy již existující pevninský most (nebo řetěz ostrovů) k arabskému poloostrovu. Z této „prabuňky“ se v následujících tisíciletích rozšířilo obyvatelstvo po celé Zemi. Nedělo se tak široce rozmáchlým stěhováním — lidé žili a umírali většinou tam, kde se narodili —, nýbrž tak, že malé skupiny se posunuly o několik kilometrů dál a zde se usadily. Protože tito lidé se mísili pouze lokálně, lze odlišit DNA těch, kteří putovali dál, od těch, kteří zůstali. Ona malá skupina, která opustila Afriku, zahrnovala jen zlomek tehdejšího lidského dědičného potenciálu. Proto je dnes genetická variantnost lidí v Africe mnohem větší než v celé zbývající části světa. Hojně zastávaný názor, že lidská evoluce se zastavila již před odchodem z Afriky nebo že se odehrává natolik pomalu, že v historických dimenzích nemá praktickou relevanci, nebo že se týká jen povrchností, jako je barva očí, kůže a vlasů, je tedy s aktuálním stavem poznání v oblasti genetiky neslučitelný. Podmínky prostředí a kultury spíše kontinuálně vedou ke genetickému přizpůsobování i v rámci relativně krátkých časových údobí. To se dotýká — v závislosti na rozdílech fyzického, geografického, civilizačního a kulturního prostředí — jednotlivých ras, etnik a sociálních skupin různou měrou, a tím dochází i k různým genetickým responzím, jež se opět promítají do kulturního a civilizačního vývoje. Nicholas Wade z toho usuzuje, že „evoluce a dějiny nejsou oddělené procesy“, „přičemž jeden následuje za druhým stejně, jako se střídají královské dynastie. Spíše je tomu tak, že evoluce se s dějinami překrývá, přičemž daná historická perioda přesahuje dosud trvající proces evoluční proměny“. Po celém světě jsou si „lidé jako individua velmi podobní, avšak společnosti se díky evolučně podmíněným rozdílům navzájem silně odlišují v sociálním chování. Vztaženo na přítomnost, není vůbec bezvýznamné, jaký dopad na budoucí evoluci lidstva budou mít politická rozhodnutí. Překlad František Štícha. Vydává nakladatelství Academia.