Poslední mesiáš

Věštba pro nového Alexandra   Profétická propaganda v Herakleiových službách Mezi Danielovými proroctvími se vyjímá vyprávění o snu babylonského krále Nabukadnesara a o výkladu, který mu prorok přisoudil. Sen se týkal obrovské sochy se zlatou hlavou, s hrudí a pažemi ze stříbra, břichem a stehny z bronzu, nohama ze železa a chodidly částečně železnými a částečně hliněnými. Z hory ulomený kámen ji rozbil na kusy. Daniel „králi králů“ vysvětlil, že čtyři části sochy představují čtyři velká království světových dějin. Babylon byl prvním z nich a po něm měly následovat další tři v průběhu postupujícího rozkladu. Kámen, který měl zničit čtvrté z nich, představoval „království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu“ (Dn 2,44). Toto proroctví představovalo výjimečně šťastný a trvalý model interpretace celého běhu dějin v profétickém klíči. Až do konce 17. století převažovalo na Západě schéma založené na přesvědčení, že čtvrtým královstvím je římská říše, která měla zaniknout zároveň s příchodem Ježíše Krista. Na východních územích říše naopak převažovalo schéma řecké a syrské. Kosmas Indikopleustés, alexandrijský cestovatel z 6. století, který se proslavil svou Křesťanskou topografií, byl jedním z nejznámějších zastánců prvního z nich, které uzpůsobil tak, aby utlumil nebezpečnou hrozbu, která se nad říší vznášela. Kosmas se opíral o jednu zmínku Eusebia z Kaisareie a tvrdil, že posloupnost království končí zároveň s helénskými proroctvími. Podle něj nemá Daniel o římské říši co říci. Pokud jde o syrské schéma, to ztotožňovalo čtvrtou říši s říší Alexandra Velikého. Také jeho text byl revidován a měněn. Syrská legenda o Alexandrovi, sepsaná v severní Mezopotámii, pravděpodobně v oblasti Edessy v letech 629—630, nakonec jeho úhel pohledu rozmetala tvrzením, že Alexandrova říše je ve skutečnosti předurčena ke konečnému triumfu, a nikoli ke katastrofě. Šlo o obratný propagandistický tah ve prospěch římské, resp. byzantské říše. Text oslavoval makedonského panovníka a na jeho osobu a chrabré činy v podstatě narouboval portrét a činy byzantského císaře Herakleia. Alexandr, který zvítězil nad perským Tubarlakem (Dareios), je typ, tzn. předobraz Herakleia, byzantského císaře, který v roce 628 po dvacetiletém vojenském tažení definitivně porazil Peršany: nejprve zvítězil nad velkokrálem Husravem II. a nakonec (629—630) po vyjednávání s Husravovým synem Šéróém, který po otci nastoupil na trůn jako Kavád II., získal zpět území, která byzantské říši už dříve náležela. Velkolepé železné brány, s jejichž pomocí Alexandr vykázal za hranice divoké národy ze Severu, jsou totožné s těmi, jimiž Herakleios zastavil hrozivé nájezdy Hunů; až se zase zavřou, budou na ně dohlížet byzantští a perští vojáci ve chvíli opětovného usmíření. Podle předpovědi perských astrologů, kterou Alexandrovi předal sám Tubarlak (Dareios-Husrav II.), obdržel Alexandr z rukou božích úkol vytvořit univerzální římskou křesťanskou říši. Říše Římanů předčí všechna království a zůstane na zemi jako poslední, její vládce pak odevzdá pozemské království Kristovi, který se má znovu zjevit. Jelikož je Jeruzalém místo, v němž proběhla Kristova pozemská cesta a v němž má dojít k jeho parusii, vydal Alexandr příkaz, aby byl stříbrný císařský trůn po jeho smrti přenesen z Alexandrie do Jeruzaléma, kde měl očekávat příchod Mesiáše. Rovněž tâgâ (syrský termín, který lze do latiny přeložit jako diadém, koruna či mitra) tam měla být přenesena a umístěna nad trůn. Toto nařízení mělo platit pro každého panovníka, který zemře v Alexandrii. Jeruzalém je totiž osou světa a pouze tam může být umístěn prázdný císařský trůn.

Legenda podrobně líčí tato symbolická gesta, a vyzdvihuje tak skutečnost, že si Alexandr uvědomuje své mesiášství. Tím, že se jeho poslání definuje právě v době bezprostředně následující po Herakleiově vleklé a vítězné „svaté válce“ proti Peršanům, předznamenává a posvěcuje shodnou funkci Alexandrie/Konstantinopole s příslibem, že říše přetrvá až do konce světa.   Od pomíjivého vítězství k nečekané porážce Od konce 20. a na začátku 30. let 7. století poukazují různé Herakleiovy iniciativy na jeho záměr všeobecného pokřesťanštění, který však náhle zastavila porážka utrpěná od Arabů u řeky Jarmúk v roce 636. Herakleios se stáhl z velké části Sýrie a nedokázal zabránit následné arabské invazi do oslabené perské říše ani ztrátě byzantských území mezi Jeruzalémem a Egyptem. Vedení říše se ocitlo v krizi, o níž svědčí několikerá blesková změna na císařském trůně, která ji ještě prohloubila. Po Herakleiově smrti v roce 641 se vlády v témže roce ujal jeho nejstarší syn Herakleios Konstantin, který přijal jméno Konstantin III., po něm pak nastoupil jeho nevlastní bratr Heraklonas (společně s macechou Martinou, Herakleiovou neteří a jeho druhou manželkou). Po šesti měsících ho sesadil generál Valentin, který nakonec na trůn dosadil prvorozeného syna Konstantina III., jedenáctiletého Flavia Herakleia. Ten nejprve vládl pod poručnictvím senátu a poté oficiálně přijal jméno Konstantin, jak dokládá ražba mincí během jeho vlády. Dobové literární prameny o něm ale po nástupu na trůn hovoří jako o Konstansovi a jako takový byl zřejmě znám i svým současníkům. Propagandistická práce na podporu mladého panovníka, kterou potvrzuje i ražba mincí ve 40. letech, probíhala ve znamení ananéōsis, vytoužené „obnovy“, jež byla slibována v zájmu přežití říše. Konstansovi byl svěřen úkol, aby navázal na velkolepé Herakleiovy plány a začal je znovu realizovat. Konstansova věštba zapadá do tohoto plánu. Postava dosud nedospělého císaře v ní odpovídá osobnosti mesiášského panovníka, který byl už v Syrské legendě ztotožňován s Alexandrem/Herakleiem. Konstans je zde vykreslen jako nový Herakleios a popisován jako ten, kdo naváže na jeho snahy, dovede je do konce, a završí tak dějiny. Jeho cesta se tím zařazuje do vyššího plánu dějin spásy, jehož prostřednictvím se legenda o poslední světové říši včleňuje do nového a širšího narativního kontextu. Překlad Helena Lergetporer.   Vydává nakladatelství Argo.