Bílé plátno středověk
Františku Grausovi bude již asi navždy patřit epiteton „rozporuplný“. Jeden z nejvýraznějších českých historiků dvacátého století disponoval nesporným talentem, vynikal pracovitostí a jazykovými schopnostmi, díky nimž byl schopen sledovat světovou historiografickou produkci v nevídaném rozsahu, avšak jeho postoje a počínání na sklonku čtyřicátých let a v letech padesátých nelze omluvit odkazem na mladické nadšení a touhou budovat po děsivých zkušenostech z koncentračních táborů lepší svět. Tím spíše, že se výrazně promítaly i do odborného díla.
Od druhé poloviny padesátých let je však patrná Grausova proměna. Místo zapáleného prosazování konceptu krize pozdního středověku, která nutně vyústila v husitskou revoluci, se Graus začal zajímat o raný středověk a problémy, jež souvisely s pomalu se rozvíjejícími dějinami mentalit a s otázkami historického vědomí. V roce 1968 vydal se spoluúčastí dalších předních historiků sborník Naše živá a mrtvá minulost a v polovině sedmdesátých let na něj navázal, již ve švýcarské emigraci, kam se uchýlil po okupaci, prací Živá minulost (Lebendige Vergangenheit).
Podnětem k jejímu sepsání byla otázka, která jej upoutávala od počátku šedesátých let, kdy se hroutilo jeho marxistické přesvědčení o zákonitém a neúhybném pohybu dějin — jaký je vlastně vztah mezi minulostí a přítomností, kde koření představy o minulosti (v tomto případě o středověku) a co určuje naše současné hodnotové postoje ve vztahu k dějinám? Zaměřil se proto na různé typy literárních a historických tradic, které se vytvářely ve středověku a působily i nadále, respektive vznikly v moderní době, odkud směřovaly do středověku a konstruovaly obraz minulosti. Ty pak zkoumal na příkladech z francouzských, německých a českých dějin. V šesti hlavních oddílech knihy se zabývá nejdůležitějšími typy těchto tradic. Prvé čtyři vycházejí od středověku a jde v nich o osamocené hrdiny pověstí (například Vilém Tell), o pověsti o původu kmene (či ahistoricky „národa“) a jeho příchodu, jak je známe z Kosmova vyprávění o Čechovi, o svaté reprezentanty a ochránce (například svatý Václav) a o představy „národa“, kde českou tematiku zastupuje kníže Oldřich s Boženou. Graus v těchto kapitolách shrnuje hlavní dějinné okolnosti, které daly vzniknout dané tradici, a sleduje dále její proměny až do přítomnosti. V posledních dvou oddílech posouvá výchozí bod zkoumání a postupuje od mladších období ke středověku. Zabývá se tak třeba českými rukopisnými falzy, Siegfriedem a nibelungovským mýtem, Janou z Arku jako symbolem Francie nebo Husem, Žižkou a husitstvím coby nástroji (sebe)identifikace moderního českého národa a československého státu.
Grausovy texty, ať již české, nebo německé, nepředstavují lehké čtení. Dokládá to i recenzovaná kniha, v níž poznámkový aparát se stovkami citovaných titulů zabírá takřka stejný rozsah jako zhuštěný text, přičemž poznámky jej v mnohém dále rozvíjejí a doplňují. Graus byl především analytik, který se snažil vtěsnat do textu vše, co považoval za interpretačně podstatné. Prakticky za každou větou Živé minulosti je proto skryto rozsáhlé badatelské úsilí, každý odstavec a poznámka otevírají množství souvisejících témat. Ač to může znít paradoxně, tuto knihu, již přednostně ocení odborníci, by si měli přečíst především laičtí čtenáři. Graus ukazuje nesamozřejmost dějin, v nichž naše přítomnost a představy o minulosti nejsou výsledkem přehledného kontinuálního vývoje. Vývoj historických tradic formujících nedávnou minulost a přítomnost nelze převést na jednoho společného jmenovatele, v každé ze zkoumaných zemí jej ovlivňovala řada různých dějinných faktorů. Historické tradice v dějinách charakterizuje v prvé řadě diskontinuita, u žádné ze zkoumaných nelze potvrdit plynulý a nepřerušovaný vývoj do současnosti a mnohé z nich byly vytvořeny až v moderní době, která zkonstruovala jejich význam a promítla jej zpět. Graus velmi názorně ukázal oboustranný vztah mezi minulostí a přítomností, to, že přítomnost vyrůstá z minulosti a zároveň ji sama opakovaně vytváří.
František Graus: Živá minulost. Středověké tradice a představy o středověku, přeložil Jan Dobeš, Argo, Praha 2017