Dům s vypůjčeným výhledem

Den začíná obvykle okolo sedmé, zvoněním budíku po spánku kratším, než by bylo třeba. Zoa se pozvolna probírá a poslouchá, jak se město vrací do života. Vnitřky domů se začínají rozespale hýbat. Někde zaskřípe otvírané okno, někdo pouští sprchu, jiný rádio. Sousedova dodávka — už pořádnou chvíli nastartovaná — se konečně hlasitě rozjíždí do kopce, po chodníku poskakují lehké kroky vedle delších a mnohem těžších, dnes s tatínkem směr školka. Pejskař přímo pod jejím oknem spílá psovi, což Zou probudí úplně, a až pana Matyáše uvidí, poprosí ho, aby tak neřval. Všichni se tu znají, na téhle vesnici uprostřed velkoměstské džungle, kde člověka v noci budí leda tak noční ticho. Tedy alespoň ji budilo, když se sem před dvěma lety přistěhovala z New Yorku. Lekala se, že se něco stalo, když je takové ticho, že Praha náhle zemřela a místo ní tu zbyla jen černá jáma.

Zoa vyskočí z postele, ještě se otočí na Adama. Spí tvrdě a klidně, pravidelný hluboký dech mu zvedá hrudník, ruce má rozhozené do stran a pusu dokořán, jako by chtěl ještě něco dodat, ale nemohl si vzpomenout co. Jen ať spí, znavený muž svobodného povolání, má ještě čas. Alespoň zaspí kocovinu, kterou mu pondělní ráno naservíruje až do postele.

Zoa schází po schodech do kuchyně, ve které je chladno nehledě k ročnímu období. Přehodí si přes ramena deku a postaví vodu na čaj. Stojí a rozespale pozoruje stříbrnou hubičku konvice, voda v ní už bublá, nejdřív vyletí dva obláčky páry, po nich celý komín, jako z parní lokomotivy. U druhého hrnku čaje přemýšlí, co ji dnes čeká, redakce, porada, oběd, rozhovor, redakce, večeře, Adam, rutina.

Venku je krásně, mnohem tepleji, než se zevnitř zdálo. Zoa sjíždí na kole značky Nirvána k řece. Když ji mine třetí amatérský cyklista ve sportovním dresu a nespokojeně cosi sykne směrem k její poklidné jízdě, Zoa se na to vykašle a odbočí z cyklostezky. Pojede jinudy, přes most, jen na chvíli zaváhá, kde zabočit. Vpravo? Až tamhle, dál? Najednou přijíždí do míst, kde ještě nikdy nebyla. Je tu lesík i louka a malý kemp, přes cestu jí přeběhne bažant. Míjí kempující, kteří na skládacích židličkách a s výhledem na Vyšehrad dopíjejí ranní kávu, a než vstřebá trochu jejich dovolenkového poklidu, cesta před ní končí. V řece. Zoa sleze z kola a přemýšlí, jestli to bude muset jet celé zpátky. Zírá na blížící se loďku. Je to přívoz. Převozník sice nad kolem chvilku zaváhá, pak ale mávne rukou a odveze ji na pevninu.

Cesta se tím trochu protáhla, nebo možná zkrátila, to je v tuhle chvíli těžké odhadnout. Zoa spěchá, aby stihla sprchu, čisté oblečení v batohu, v miniaturní kuchyňce kafe a ze své přihrádky poštu a patero dnešních novin, „naše“ a konkurenční. Zastaví se uprostřed chodby a čte: Sestra vraždila bez soucitu, Vraždící sestra u výslechu, Sestra a šest bezcitných vražd. Houká to na ni rudě jako policejní majáček ze všech titulních stran. Nevyšetřuje se to teprve?

V rozlehlé redakci ještě ani nesvítí to mrtvolné zářivkové světlo, takhle poloprázdnou, topící se v pološeru ji má obzvlášť ráda. Chvilka vzácného klidu, než začne hučet, než se rozezvoní telefony a rozjede kopírka. Lidé se trousí ke svým stolům, hlasy kolem se začínají proplétat v rozhovoru, zatím v tichém souladu, k večeru častěji v hlasité rozepři. Tak jak je to s tou vraždící sestrou? Otvírá konkurenční noviny. Než se stihne začíst, zjeví se u jejího stolu František i se svým konstantně ustaraným výrazem.

„Čau,“ poklesne hlasem.

„Čau?“ opáčí Zoa a čeká.

„Hele,“ podrbe se kliďas za krkem zpomaleně, jako by se právě probudil z hlubokého spánku. „Daniel chce s tebou mluvit.“

„Se mnou?“ podiví se Zoa. „Tak jo, díky,“ napije se kafe a očima se vrátí k první verzi příběhu. Periferně vidí, že František pořád stojí vedle jejího stolu. Vzhlédne k němu:

„Co? Ještě něco?“

„Máš jít prej hned,“ řekne pomalu a pokrčí flegmaticky rameny. „Tak pojď asi radši hned.“ Zoa zapátrá v jeho obličeji, někdy z něj opadne nános věčné únavy a ona tam na pár vteřin zahlédne něco, z čeho se tiše zaraduje: snad pobavení, nadhled, porozumění, jiskru v očích. Teď nic z toho nevidí, z jeho výrazu čte jediné: průšvih. A je zbytečné, že to František dodá: „Průšvih,“ zakoulí šedýma očima.

Zoa tedy jde, vstříc svému průšvihu, a snaží se nemyslet na to, jak Daniel, šéfredaktor a ředitel v jedné osobě, často a nejspíš i rád řve, nemyslí na jeho nekontrolovatelné záchvaty vzteku. Dneska je tak krásně, to bude v pohodě, uklidňuje se, když ťuká na pootevřené dveře prosklené rohové kanceláře a co nejmileji, na své poměry téměř sladce říká: „Dobré ráno. Chtěl jste se mnou mluvit?“

„Jo, pojďte dál a zavřete,“ řekne bez pozdravu šéf. Dolistuje časopisem plným fotek, odhodí ho na kraj stolu a podívá se na Zou. Zavřela dveře, ale nepohla se z místa. Z jeho chladného a nepřátelského kukuče ji zamrazí v zátylku. „Tak si sedněte, ne?“ pokyne netrpělivě rukou. „Heleďte, tak dneska měl jít do novin ten váš článek o padělcích.“

„Měl?“

„Jo, měl. Ale nepůjde.“ Daniel zakroutí hlavou a udělá působivou pauzu, nenachází slov nebo si možná chce jen užít její překvapený výraz. „Takovou blbost v žádném případě nepustím,“ dořekne tónem, který může, nebo má, odradit od další diskuse.

„Proč? Co tak najednou? Vždyť jsme o něm mluvili už nejmíň pětkrát,“ nedá se Zoa.

„Je to blbost. Nejhorší text, jaký jste kdy napsala. A tečka,“ odsekne on a rád by v tom viděl i tečku za tímhle rozhovorem.

„Ale proč?“

Daniel si místo odpovědi podepře rukama bradu a s přehnanou artikulací řekne: „Chybí tam objektivita, prostě to nepůjde, napište něco jinýho.“

„Hm, to mě mrzí,“ sklopí Zoa hlavu, jasně že jen hraje, že ji to mrzí, ten text už četli dva editoři a moc připomínek neměli. Najednou se zatváří, že ji napadlo skvělé řešení, a navrhne: „Tak ho odsuneme! Dneska napíšu jinou věc a postupně do článku doplníme, co vám tam chybí, aby byl objektivní.“

„Na to klidně zapomeňte. Ten článek prostě, ať takový, či jiný, do novin nepustím,“ mávne Daniel rukou. Zou tím ale nezastraší. Co za tou náhlou změnou názoru může být? Dívá se na něj s úsměvem, ale oči se jí úží, jak přemýšlí. Totiž, za tři týdny práce na textu má nárok alespoň na vysvětlení, proč se háže do koše.

„Já tomu pořád nerozumím,“ řekne po pravdě Zoa.

Jemu se pod levým okem objeví jemný tik. „Nechme to být, prostě to do novin nepude a tečka.“ Daniel vstává, věcně kývne směrem k hodinám. Zoa se zvedá s ním, za chvíli začíná velká porada. Procházejí rychle a beze slova chodbou, ve skleněné zasedačce on zamíří do čela oválného stolu, Zoa k poslední prázdné židli na opačné straně místnosti. Hlava ji ale neposlouchá a přehrává proběhlý rozhovor. Zoa pozoruje okolní dění s vypnutým zvukem. Někdo s rozvážným výrazem poklepává na titulek na hlavní straně a ostatní kývou, kýve i Zoa. Všichni se teď otáčejí ke kolegovi, který se ujal slova. Je to nejspíš jemné, trefné a humorné vystoupení. U další strany se šéfredaktor rozčílí a bouchá do stolu. Jeden obličej rudne, nejspíš viník. Tužka Danielovy asistentky se s lehkostí míhá v bloku, přebásněný zápis z porady cinkne v počítači všem členům redakce ještě dopoledne.

Všichni odkládají noviny a Zoa zapíná zvuk. „Takže k dnešnímu vydání. A rychle, rychle, ať to máme za sebou,“ popohání Daniel. Na titulní stranu půjdou, no tak jistě, teroristi. Z domácího navrhují korupční aféru. Novela zákona? To ne, to bylo už třikrát. A premiéra toho českého filmu? Kdo tam hraje? Tak jeho fotku, nebo ne, dáme její, je hezčí, a on už nikoho nezajímá. Fotoeditorka si dělá poznámky. A teď hezky popořadě, o čem se dnes bude psát? Od Domácího přes Zahraniční až ke Kultuře. Tak můžeme dál? Akademie, Věda a Názory. Jedeme, jedeme, a teď k magazínu, Daniel nad plánovaným obsahem nadskočí, znovu křičí něco v tom smyslu, že nám všechno utíká, všechno! Vedoucí magazínu, elegantní tmavovlasá dáma tak o dvacet let starší než on, jako vystřižená z módního časopisu, ho zamlkle pozoruje a neohradí se, ani když svou výbušnou etudu zakončí zvoláním: „Kurva, tak přemejšlejte taky hlavou, do piči.“ Pohledy přítomných se snaží objevit nejjemnější odstíny v dřevěné malbě stolní desky a Zoa zahlédne, že sluneční paprsky propůjčily protější budově letní bezstarostnost. Přichází na řadu její stránka, Zoa má stažené hrdlo, zhluboka se nadechne, když vtom Daniel kývne na editora a ten oznamuje, že tam bude článek o aukci v Londýně. Zoa se nestačí divit, doslova. Šéfredaktor na ni vyhrkne: „Tak co o tom víte?“

Zoa je zaskočená: „To myslíš toho Picassa, nebo jakou aukci?“ koktá.

„Nó, toho Picassa,“ kývne hned třikrát editor a přátelsky na ni zamrká.

Zoa říká s energií pacienta v rekonvalescenci, že včera se v Londýně vydražil obraz Picassa za 180 milionů dolarů.

„A to je rekord. A přejatá zpráva,“ dodá.

„Rekord? A jako v čem přesně? Za Picassa vůbec, nebo v Londýně?“ zvedá obočí Daniel.

„Je to nejvyšší částka za jakýkoli obraz prodaný v aukci,“ dodává Zoa stále netečně, oči upřené na kolegu poblíž, který v jejím zorném poli tak nějak vyčnívá a povzbudivě na ni kýve.

„A který obraz trhnul rekord předtím, nevíš?“ zaráčkuje vyčuhující kolega vstřícně.

„No, to byl nejspíš tak před dvěma lety obraz Francise Bacona Tři studie Luciana Freuda, myslím,“ odpoví Zoa.

„A co je na tom teda do prdele zajímavého, když se rekord uskuteční každé dva roky?“ zařve šéfredaktor na editora. Ten jen pokrčí rameny a vypadá rozpačitě, po další vrstvě ticha, která se snesla na jeho svěšená ramena, už bezradně. „Tak proč to téma navrhuješ, kurva?“

„Zajímavých je na tom hned několik věcí,“ nabídne se Zoa.

„Tak prosim,“ pokyne jí Daniel, aniž se na ni podívá.

„Ta částka o mnoho milionů překonala odhady, dražby se účastnili jen tři zájemci, přihazovali anonymně, telefonicky přes své zmocněnce a po milionech. A nakonec se teda ani neví, kdo obraz koupil, známe jen jméno jeho zástupce,“ Zoa se dívá na svoje ruce, které s posledním slovem přistály zpátky na stole.

„To jo, to je dobrý, to napište. Tajný kupec zaplatil rekordní částku za Picassa. Skončí známý Picasso v trezoru? Nebo tak nějak. Takovýhle věci lidi zajímají nejvíc! Příběhy, příběhy! Dáme dvoják na titulku, s fotkou obrazu, jo?“ Daniel se nadšeně rozhlédne kolem. „Vy zasraný intelektuálové, vy mě někdy tak serete!“ zvolá pak přátelsky s úlevou, že se další noviny rýsují podle jeho představ. Dívá se na svět kolem bedlivě, tou malou dírou, kterou si udělal do těch „svých“ novin, a svět je o tolik menší než skutečný, a tak přehledný.

A jak z Daniela spadlo napětí, Zoa v tom dobře padnoucím obleku zahlédne osamělého pána, který řeční, rozkládá rukama a stojí sám, sám před celým širým smíchovským nebem. Kraluje tu všem z těch nedozírných výšek svého života — z posedu uprostřed lesa nízkých stromů, z věže na tenisovém kurtu. A co ona? S tragickým výrazem sama sobě gratuluje. Dnes se totiž stala oficiálně lesníkem v jeho lese, sběračem míčků na tom jeho kurtu, záda ohnutá, poklona, pane šéf. Tak to prrr!

„Já mám ještě něco,“ vyhrkne Zoa napůl směle, pár hlav se otočí jejím směrem.

„No?“ opáčí šéfredaktor a u toho něco cvaká na mobilu.

„Já ten článek o dražbě Picassa psát nebudu.“

Teď se k ní otočí i zbytek hlav, zároveň se ale ponoří do jakési bílé mlhy, která ji z nervozity obklopí. Puls ve spáncích se Zoa snaží zamaskovat něčím, co by navenek snad mohlo vypadat jako úsměv.

Danielova hlava se nechápavě vychýlí k levému rameni: „Jak nebudete psát?“

„Já už na dnešek přece článek mám,“ uhne Zoa jeho pohledu, který na ni přímo řve: No o tom jsme snad už mluvili, ne!?

„Dneska měl jít vlastně ten Kupka, ne? To je vynikající story,“ rozpomene se kolega z kultury a z paměti vyloví útržky příběhu o padělaném obrazu.

„Já o žádném Kupkovi nevím,“ utne ho Daniel. „Dneska dáme toho Picassa a tečka,“ Danielova pravá ruka vylétne v přehnaném gestu a udeří do stolu hned po slovu tečka.

„Dobře,“ kýve horlivě editor. „Já to napíšu.“

„Takže jo, to bude asi všechno,“ pronese rozhodně František, který dosud možná spal, a zvedne se, lidé na jeho pokyn také vstávají a beze slova odcházejí.

I Zoa vstává, na Daniela se už nepodívá, z prosklené klece míří energicky ke svému psacímu stolu, bere tašku, nekouká napravo nalevo a míří pryč. Kolega, kamarád vedle od stolu překvapeně houkne: „Co je? Stalo se něco?“ volá za ní s nadšením, že došlo k něčemu, co by mohlo narušit pondělní všednost. Zoa mávne rukou někam kolem hlavy, že to nestojí za řeč, a vyráží. Potřebuje se nadechnout, vyletět ven, do oslepujícího světla krátce před polednem, do dne, který zavoněl novotou. Chce si trochu užít svou prohru. A porozhlédnout se po obrysech blížící se svobody.

Vydává nakladatelství Host.