Hold Katalánsku

Každý, kdo navštívil dvakrát po sobě v odstupu několika měsíců během války Barcelonu, si povšiml mimořádných změn, jež tam nastaly. A zajímavé je, že jestliže jste poprvé přijeli v srpnu a potom v lednu, nebo jako já poprvé v prosinci a pak v dubnu, pak jste slyšeli totéž: že revoluční atmosféra zmizela. Nepochybně každému, kdo zde byl v srpnu, když ještě v ulicích nezaschla krev a milice byly ubytovány v přepychových hotelích, musela prosincová Barcelona připadat buržoazní; mně, tehdy právě dorazivšímu z Anglie, se zdála být natolik dělnickým městem, jak bych jen považoval za možné. Vlna se nyní vracela. Opět to bylo normální město, válkou trochu potlučené a ožebračené, ale s žádným vnějším znakem nadvlády dělnické třídy.

Změna ve vzezření davů byla omračující. Uniformy milice a modré kabáty téměř zmizely; každý nosil pěkné letní šaty, na které jsou španělští krejčí specialisté. Tlustí a blahobytní muži, elegantní ženy a drahé vozy všude kolem. (Soukromé vozy snad stále ještě nebyly povolené, ale vypadalo to, že každý, kdo byl „někdo“, měl k dispozici vůz.) Důstojníci nové Lidové armády — v době mého odjezdu z Barcelony ještě téměř neexistovali — se rojili v omračujícím množství. V Lidové armádě byl jeden důstojník na deset vojínů. Určitý počet těchto důstojníků sloužil v milici a byl odvolán z fronty na technickou instruktáž, většinu však tvořili mladí muži, kteří dali přednost nástupu do vojenské školy než do milice. Jejich vztah k mužstvu nebyl sice ještě přesně takový jako v buržoazní armádě, existoval však už určitý sociální rozdíl, vyjádřený jiným služným a uniformou. Mužstvo mělo hrubé hnědé kabáty, důstojníci elegantní khaki uniformu staženou v pase, podobnou uniformě anglického důstojníka. Předpokládám, že na frontě z nich mohl být tak každý dvacátý, všichni však měli na opasku připnutou automatickou pistoli; my jsme na frontě pistole nemohli sehnat za žádnou cenu. Když jsme kráčeli ulicí, všiml jsem si, že lidé zírají na naše špinavé obličeje a oblečení. Pochopitelně, asi jako na každého, kdo by byl několik měsíců na frontě, na nás musel být otřesný pohled. Byl jsem si vědom toho, že vypadám jako strašák. Koženou bundu jsem měl rozcupovanou na cáry, vlněná čapka ztratila jakýkoliv tvar a neustále mi padala na jedno oko, moje půllitry už byly jen vzpomínkou na vysoké boty. Všichni jsme byli ve víceméně stejném stavu, a navíc jsme byli špinaví a neholení, takže není divu, že na nás lidé zírali. Přesto mne to trochu rozlaďovalo a začínal jsem si uvědomovat, že v posledních třech měsících se musely udát nějaké divné věci.

Hned v několika prvních dnech jsem si podle nesčetných příznaků ověřil, že jsem se nemýlil. Město prošlo hlubokou změnou. Lze uvést dvě skutečnosti, které byly klíčem ke všemu ostatnímu. První, že lidé — civilní obyvatelstvo — ztratili většinou o válku zájem; druhá, že bylo opět nastoleno běžné rozdělení společnosti na bohaté a chudé, horní vrstvu a spodinu.

Všeobecný nezájem o válku byl překvapující a dosti nechutný. Hrozili se jí i lidé, kteří přišli do Barcelony z Madridu nebo dokonce z Valencie. Částečně to bylo způsobeno odlehlostí Barcelony od vlastních míst bojů; stejné věci jsem si všiml o měsíc později v Tarragoně, kde pokračoval téměř nerušeně normální život luxusního letoviska. Příznačné bylo také, že počínaje lednem toho roku po celém Španělsku téměř ustal zájem o dobrovolný vstup do vojenských jednotek. Katalánskem proběhla vlna nadšení v únoru při prvním velkém náboru pro Lidovou armádu, nevedlo to však k podstatnému zvýšení počtu dobrovolníků. Válka trvala teprve šest měsíců nebo tak nějak, když vláda musela přistoupit k vyhlášení všeobecné branné povinnosti, což je věc, která by se zdála být přirozená, pokud by šlo o válku mezi státy, pro občanskou válku to však byla anomálie. Nepochybně to souviselo s vystřízlivěním z revolučních nadějí, s nimiž se šlo do války na jejím počátku. Členové odborových organizací vytvořili efektivní milice a zahnali fašisty zpět do Zaragozy v prvních několika týdnech války hlavně proto, že byli přesvědčeni, že bojují za vládu dělnické třídy; začínalo být však stále zřejmější, že vláda dělnické třídy je ztracenou věcí, a nelze tudíž vinit z určité apatie normální lidi, zvláště městský proletariát, který musí sloužit v každé válce, ať už občanské či zahraniční. Nikdo nechtěl, aby se válka prohrála, většina lidí si však přála, aby už skončila. Na to jste mohli narazit kdekoliv. Všude jste slyšeli stejnou poznámku, jakoby mimochodem: „Tahle válka — hrozné, co? Kdy už to skončí?“ Politicky uvědomělým lidem začínalo být stále více zřejmé, že mezi anarchisty a komunisty zuří mnohem vražednější boj, než je boj proti Frankovi. A pro masy byl závažnější věcí nedostatek potravin. „Fronta“ se brala jako nějaké mytické vzdálené místo, kde mizí mladí muži a buď se vůbec nevrátí, nebo se vrátí po třech či čtyřech měsících s kapsami nacpanými penězi. (Milicionáři bylo obvykle zpětně vypláceno služné, odcházel-li na dovolenou.) Ranění, i když poskakovali o berlích, si nezasluhovali žádnou speciální pozornost. Být členem milice už nebylo v módě. Obchody, které jsou vždy barometrem zájmu veřejnosti, to ukazovaly jasně. Když jsem přijel do Barcelony poprvé, jakkoliv byly obchody chudé a vykoupené, specializovaly se na milicionářskou výstroj. V každém výkladu byly vyloženy polní čapky, bundy, opasky, lovecké nože, polní lahve, pouzdra na revolvery. Nyní byly obchody nepoměrně luxusnější, válka se v nich však stáhla do pozadí. Jak jsem zjistil později, když jsem si před návratem na frontu kupoval výstroj, daly se některé věci, které byly na frontě nutně potřeba, sehnat jen velice obtížně.

George Orwell, foto: BBC

Mezitím  probíhala  systematická  propagandistická kampaň proti stranickým milicím a ve prospěch Lidové armády. Tady byla situace velmi podivná. Od února tohoto roku byly všechny ozbrojené síly začleněny do Lidové armády a milice byly na papíře reorganizovány dle vzoru Lidové armády, to jest s různou výší služného, služebním postupem atd. atd. Divize byly formovány ze „smíšených brigád“, jež měly tvořit zčásti jednotky Lidové armády a zčásti milice. Jediné změny, ke kterým však skutečně došlo, byly změny názvů. Jednotky POUM, dříve nazývané Leninova divize, dostaly nyní označení 29. divize. Do června dorazilo na aragonskou frontu jen velmi málo jednotek Lidové armády, takže milice si mohla podržet samostatnou strukturu a zvláštní charakter. Na každé zdi však bylo vládní heslo: „Potřebujeme Lidovou armádu!“ a v rozhlase a v komunistickém tisku bylo možno zaznamenávat neustávající a někdy velice zlomyslné poznámky proti milicím, v nichž se tvrdilo, že jsou nevycvičené, neukázněné atd. atd. Lidová armáda byla vždy označována za „hrdinnou“. Z většiny této propagandy jste si nutně museli odvodit, že v dobrovolném přihlášení se na frontu je něco potupného a v čekání na odvod něco záslužného. Přitom v té době milice držely frontu, zatímco Lidová armáda se cvičila v týlu; tuto skutečnost bylo nutno inzerovat co nejméně. Jednotky milicí, které se vracely na frontu, už nepochodovaly za rachotu bubnů a třepotu praporů ulicemi města. Byly z města pašovány vlakem či nákladními auty v pět hodin ráno. Těch pár jednotek Lidové armády, které nyní začínaly být posílány na frontu, teď místo nich s parádou mašírovalo městem, i když dnes již s mnohem menší pompou, vzhledem k celkově klesajícímu zájmu veřejnosti o válku. Skutečnost, že na papíře byly jednotky milicí jednotkami Lidové armády, byla v novinové propagandě rovněž obratně využívána. Všechny úspěchy byly automaticky připisovány Lidové armádě, zatímco všechna hanba padala na milice. Občas se stávalo, že stejné jednotky byly chváleny v jednom ohledu a haněny v ohledu jiném.

Kromě toho všeho zde však existovala nápadná změna společenské atmosféry. To je věc těžko pochopitelná, pokud ji skutečně neprožíváte. Když jsem poprvé přijel do Barcelony, považoval jsem ji za město, kde téměř neexistuje rozdělení na třídy ani velké majetkové rozdíly. Tak to alespoň vypadalo. „Pěkné“ obleky byly výjimkou, nikdo se nechoval podlézavě ani nebral úplatky, číšníci, květinářky a čističi bot se dívali zpříma a oslovovali vás „soudruhu“. Neuvědomil jsem si, že to byla především směsice naděje a předstírání. Dělnická třída věřila v revoluci, jež začala, ale nikdy se nerozvinula, a buržoazie byla vystrašená a dočasně přestrojená za dělníky. V prvních měsících revoluce jistě existovaly tisíce lidí, kteří si navlékli montérky a vykřikovali revoluční hesla, aby si zachránili krk. Nyní se věci vracely k normálu. Luxusní restaurace a hotely byly plné bohatých lidí, krmících se drahými jídly, zatímco ceny potravin pro pracující obrovsky vyskočily, aniž to bylo kompenzováno zvýšením mezd. Kromě toho, že všechno bylo strašně drahé, opět a opakovaně nebyly určité věci k mání, což pochopitelně postihlo víc chudé než bohaté. Jak se zdá, hotely a restaurace neměly žádné potíže se sháněním zásob, v dělnických čtvrtích však byly fronty na chleba, olivový olej a další základní zboží stovky metrů dlouhé. Předtím mne v Barceloně zarazila nepřítomnost žebráků; nyní jich tu byly spousty. Před lahůdkářstvím na konci třídy Rambla vždy čekaly skupiny bosých dětí a obtěžovaly každého, kdo vyšel, škemráním o něco k jídlu. Také „revoluční“ formy mluvy přestaly být používány. Cizí lidé vás teď málokdy oslovili tú a camarada, obvykle používali seňor a usted. Buenos días začínalo nahrazovat salud. Číšníci měli opět fraky a obchodníci se opět chovali podlézavým způsobem. Šli jsme si se ženou koupit do jednoho obchodu nějaké punčochy. Obchodník se ukláněl a mnul si ruce takovým způsobem, jak to dnes není běžné už ani v Anglii, přestože před dvaceti či třiceti lety to bylo pravidlem. Pokradmu a nepřímo se vracela praxe spropitného. Dělnickým hlídkám bylo nařízeno, aby se rozpustily, a v ulicích se opět objevily předválečné policejní patroly. Jedním z následků tohoto opatření bylo, že kabarety a luxusní bordely, z nichž většinu dělnické hlídky uzavřely, byly okamžitě znova otevřeny.[1] Malý, ale příznačný příklad toho, jak bylo nyní všechno přeorientováno na majetnější třídy, byl nedostatek tabáku. Mezi lidem existoval takový nedostatek tabáku, že na ulicích se prodávaly cigarety plněné řezaným kořenem lékořice. Pár jsem jich jednou vyzkoušel. (Mnoho lidí je zkusilo jen jednou.) Franco obsadil Kanárské ostrovy, kde se pěstuje veškerá španělská produkce tabáku; následkem bylo, že jediné vládní zásoby tabáku byly ty, které existovaly ještě před vypuknutím války. A ty už byly natolik vyčerpané, že trafiky se otvíraly jen jednou za týden; když jste čekali několik hodin ve frontě, mohlo se vám poštěstit získat balíček tabáku o váze dvaceti gramů. Vláda teoreticky neměla povolovat nákupy tabáku v zahraničí, protože by to znamenalo snižování zlatých rezerv, které měly být využity na nákup zbraní a jiných potřebných věcí. Ve skutečnosti ale existoval stálý přísun pašovaných cizích cigaret dražších druhů jako Lucky Strike a podobně, na kterých šlo hodně vydělávat. Pašované cigarety se daly otevřeně koupit v lepších hotelech a zajisté o nic méně otevřeně na ulicích za předpokladu, že jste si mohli dovolit za balíček zaplatit deset peset, což bylo denní služné milicionáře. Z pašování těžili bohatí lidé, přimhuřovaly se nad tím tedy oči. Pokud jste měli dost peněz, mohli jste mít vše a v jakémkoliv množství, s výjimkou chleba, který byl přísně na příděl. Tento do očí bijící kontrast mezi bohatými a chudými by před několika měsíci, když byla ještě dělnická třída u moci — nebo se zdála být u moci — nemohl existovat. Nebylo by však správné připisovat to výlučně jen přesunu politické moci. Částečně to byl také následek bezpečného života v Barceloně, kde kromě občasných náletů válku připomínalo jen máloco. Každý, kdo byl v Madridu, říkal, že tam je to úplně jiné. V Madridu nutilo společné nebezpečí téměř všechny vrstvy obyvatelstva k určitému smyslu pro soudružství. Scéna, kdy se tlouštík cpe křepelkami, zatímco malé děti žebrají o chleba, je nechutná, ale pokud jste na doslech střelby z fronty, je pravděpodobnost, že něco takového spatříte, menší.

Překlad Gabriel Gössel.

[1] Říká se, že dělnické hlídky zavřely 75 % bordelů. (Orwell v soupisu errat poznamenává: „Nemám spolehlivé důkazy, že se prostituce během prvních dnů války snížila o 75 %, a domnívám se, že anarchisté bordely v zásadě nepotírali, ale ,kolektivizovali‘ je. Probíhala však kampaň proti prostituci [plakáty atd.] a je pravda, že luxusní bordely a striptýzové kabarety byly během prvních měsíců války zavřeny a otevřely znovu v době, kdy válka probíhala už zhruba rok.“ — poznámka editora anglického vydání.)