Historie se nedá zamknout do šuplíku

V kritice a následné diskusi reagující na rozhovor s Blaive lze identifikovat dva klíčové argumenty, které jsou zároveň dlouhodobými symptomy českého vyrovnávání se s komunistickou minulostí. Tím prvním je nařčení z „relativizace komunistického zla“, kdy je narušena posvátná hranice mezi zlem komunismu a dobrem antikomunismu. Druhý argument se opírá o přímou zkušenost s režimem, tj. vylučuje z debaty jednak mladší generace („vy jste to nezažili, víte o tom prd“) a jednak lidi s odlišnou geopolitickou zkušeností — větší právo vyjadřovat se v diskusi mají obyvatelé zemí sovětského bloku než ti původem ze „Západu“ a největší právo mají pak samozřejmě Češi.

Blaive, Chomsky a ti druzí

Užitečnou paralelu můžeme najít v případu tzv. chomskiády (podle vzoru „hilsneriáda“). Když profesor lingvistiky a světově uznávaný intelektuál Noam Chomsky navštívil v roce 2014 poprvé v životě Českou republiku, aby na jazykovědné konferenci v Olomouci pronesl zahajovací řeč, strhla se na jeho hlavu nepředvídatelná tsunami kritiky. Chomsky si totiž dovolil vzít do úst český komunistický disent — a nejen to, on si dovolil ho uvést do srovnání s disidenty v jiných zemích například v Latinské Americe, na Filipínách nebo v jihovýchodní Asii a tvrdit, že evropskému disentu se dostalo historicky větší pozornosti, i když zdaleka netrpěl více než jinde. Následně byl Chomsky označen za antisemitu, nemorálního troubu, nabubřelého žvanila či morální nedochůdče, kterému „by prospělo, kdyby strávil tři měsíce v komunistickém vězení“.

Společným rysem chomskiády a diskuse kolem ÚSTRu je zařazení obou badatelů do kategorie tzv. „salónních intelektuálů“, cizinců a lidí odtržených od drsných podmínek české historické reality. „Proboha, jak může takový člověk někomu radit, když o tom ví úplné kulové?“ ptají se obránci. Jak si může někdo, kdo „nemá s naší historií žádnou zkušenost“, osobovat právo nás poučovat a kritizovat?

V této souvislosti se často opakuje slovíčko „relativizace“ či „relativní“, např. v souvislosti s „relativizací zla páchaného za komunismu“ (Tachecí v rozhovoru s historikem Radkem Schovánkem, ČRo 30. 8.). Příznačné je, že Chomsky i Blaive skutečně činí české dějiny „relativními“ — totiž v původním slova smyslu „vztahujícími se“ (anglicky „to relate“, z latinského „relatus“ neboli odkazující, vztažené k událostem). Oba jsou badatelé a součástí jejich profese je pohybovat se mezi abstraktním a konkrétním, přecházet mezi různými časovými a prostorovými kontexty a tyto dávat do souvislostí, které mohou přinést nové užitečné poznání.

Muriel Blaive se z pochopitelných důvodů brání pojmu totalita. „Totální“, tedy jinak „úplný“ či „univerzální“, vychází především z definice politoložky a filozofky Hannah Arendt, podle níž totalitní režimy usilují o ovládnutí veškerých aspektů života lidí (O původu totalitarismu, 1951, česky vyšlo v Oikoymenh 1996). Takové totalitě se blíží například svět popisovaný Orwellem v 1984, v praxi bychom však skutečnou totalitu hledali jen těžko, protože by předpokládala i totální ovládání všech obyvatel. Naopak se ukazuje, že komunistický režim v Československu poskytoval velice různorodé podmínky pro život v různých časových obdobích a pro různé skupiny obyvatel, od brutálních represí přes propagandu a šíření strachu až po vztah, který historik Michal Pullmann (Konec experimentu, 2011) označuje jako „konformismus“, tedy jakousi společenskou smlouvu mezi ovládajícími a ovládanými, jež je určitým způsobem výhodná pro obě strany. Tento proměnlivý vztah, který Blaive pojmenovává jako „neustálý proces vyjednávání“, přesvědčivě popsal sociolog Ivo Možný v knize Proč tak snadno? (1991). Možný poukázal na fakt, že běžná česká rodina si našla způsoby, například skrze sociální sítě, bezpeněžní ekonomiku a obchod v tzv. šedé zóně, jak hájit rodinné zájmy a zajistit uspokojivé materiální podmínky pro život. Asi nejpřesvědčivější metaforou je zde opět Havlův zelinář, kterého Blaive rovněž zmiňuje, jenž má v obchodě nápis „Proletáři všech zemí, spojte se“, přestože ví, že je to nesmysl. Zelinář to nedělá proto, že by považoval normalizaci za lepší systém než demokracie západního střihu. Dělá to jednoduše proto, že chce mít pokoj.

Jak již po dlouhá desetiletí ukazují řady psychologických a sociálněvědných výzkumů, nemorální jednání je předmětem specifické interakce a kontextu a má velmi málo společného s tím, zda se někdo do jisté doby projevoval charakterně či nikoli. Philip Zimbardo ukázal tuto mrazivou skutečnost v roce 1971 v tzv. Stanfordském vězeňském experimentu, kdy v improvizovaném vězení ve sklepení fakulty rozdělil svoje studenty do dvou skupin na vězně a dozorce a dal jim za úkol, aby po několik dní vykonávali aktivity na základě přidělených rolí. Překvapivě vyvíjející se experiment musel Zimbardo předčasně ukončit, protože studenti v rolích dozorců začali druhou skupinu terorizovat a některým vězňům hrozila psychická újma.

Zimbardo tak mimo jiné potvrdil hypotézu psychologa Stanleyho Milgrama. Ten ve svém experimentu ukázal, že účastníci výzkumu dobrovolně a vědomě způsobovali jinému člověku fyzickou bolest ovládáním přístroje, který domněle vysílal elektrošoky. Pro Zimbarda i Milgrama přitom byla podstatná otázka, za jakých okolností se lidé k takovému jednání odhodlali. Svůj podíl měla například role přikazující autority (dozorci měli nařízeno být přísní a dobrovolníci se podřídili autoritě vědce, který je ujišťoval, že elektrošoky jsou pro dobro výzkumu) nebo fakt, že oběť nebyla vidět (u Milgramova experimentu nikdo ve skutečnosti elektrošoky nedostával, figurant ukrytý za stěnou ale na dobrovolníky křičel bolestí či do stěny bušil pěstmi).

Do zajímavého světla pro náš případ postavil výsledky podobných experimentů sociolog Zygmunt Bauman v kontroverzně přijaté knize Modernita a holocaust (1989, česky vyšlo v Sociologickém nakladatelství 2010). Ústřední teze Baumanovy knihy zní, že holocaust nebyl patologickým vybočením z jinak progresivního a pozitivního vývoje moderní západní civilizace, ale naopak jeho logickým důsledkem. Za mašinerií na likvidaci nežádoucích lidí nestálo podle Baumana nějaké „absolutní zlo“, které nepatří do našeho světa. Obří soukolí holocaustu do velké míry záviselo na drobných, každodenních aktivitách milionů lidí, kteří jinak před válkou žili spořádané a morální životy — a většina se k nim po válce opět vrátila. Právě takových obyčejných lidí, jako byli studenti navlečení do uniforem strážců v Zimbardově experimentu a dobrovolníci mačkající tlačítko na elektrošoky v experimentu Stanleyho Milgrama.

Motivací těchto lidí, ukazuje Bauman, nebylo „páchání zla“, ale často spíše řešení praktických, např. inženýrských problémů (jak efektivně dopravit co největší náklad z bodu A do bodu B?) nebo prostá obživa při vykonávání rutinní práce například někde na úřadě (podpora rozsáhlého byrokratického aparátu byla nezbytná). Baumanův přístup je pravým opakem relativizování ve smyslu zpochybňování či popírání viny. Snaží se naopak celý mechanismus „továrny na smrt“ popsat co nejpodrobněji, aby identifikoval příčiny v konkrétních každodenních situacích lidí, na jejichž místě by se mohl ocitnout kdokoli z nás.

Právě to má patrně na mysli Muriel Blaive, když připomíná výrok respondenta z výzkumu v Českých Velenicích: „Mezi dobrem a zlem neexistuje žádná jasná hranice.“ „Musíme studovat konkrétní lidi, jejich postoje, odvahu, obavy, strachy, motivaci, proč se účastnili odporu nebo se naopak podvolili či svůj postoj měnili v čase,“ říká Blaive. „Odhalit mechanismus, který lidi nutil, aby se ponížili.“

Úzkostlivé hledání viníků nás jednoduše zbavuje vlastní viny a ulevuje našemu svědomí. Je to forma společenské katarze, očištění, která umožňuje udělat tlustou čáru za neslavnou historií a s představou odvráceného zla budovat lepší společnost. Představa, že takový očistný rituál a následné kanonizování zla může zabránit příchodu nedemokratických tendencí v budoucnu, je ovšem scestná. Předpokládá totiž, že zlo lze identifikovat a pojmenovat, abychom se ho následně mohli jednou provždy zbavit. Taková esencializace snadno dělá z určitých lidí hrdiny a z jiných bezpáteřní krysy, aniž by se dívala na konkrétní motivace — a tím se sama stává totalitní.