Byl jednou jeden filolog
Jostein Gaarder se proslavil jako autor Sofiina světa, pozoruhodného a originálního úvodu do filozofie pro děti. I přesto, že se podobný literární úspěch norskému spisovateli zopakovat už nepodařilo, zůstali mnozí čtenáři, které Sofiin svět okouzlil v ten správný čas (tedy někdy kolem patnácti let), svému Gaarderovi věrní.
Ačkoli je tento spisovatel tvůrcem i několika románů pro dospělé (Vita brevis nebo Dívka s pomeranči), jeho literární know-how tkví trvale právě v dětské literatuře zpracovávající „dospělácká“ témata z oblasti filozofie a náboženství: otázky o bytí, času, smrti, trvání světa (za vše jmenujme knihy Jako v zrcadle, jen v hádance; Tajemství karet; Anna). Poslední do češtiny přeložený román Loutkář je však jakousi vykloubenou verzí Gaarderovy dosavadní tvorby.
Loutkář vypráví o stárnoucím filologovi Jakopovi, který se nedokáže vymanit z vlivu svého maňáska z dětství, z důvodu až existenciálně bezbřehé samoty navštěvuje cizí pohřby, aby zažil alespoň stín pocitu rodinné sounáležitosti, a aby toho nebylo málo, jediným orientačním bodem ve zdánlivě nesmyslném světě je mu obsedantní potřeba etymologické analýzy slov. Na první pohled tak román nabízí hned několik nápaditých motivů, které by se mohly změnit v plnohodnotný literární příběh. Mohly, ale jak je patrné na druhý pohled, nemění se. Asi proto, že se Gaarder nedokáže, podobně jako jeho hrdina, vymanit z vlivu dětsky přímočarého vypravěčského stylu, který je v tomto případě nedostačující a nepřesvědčivý. Celý příběh je ve výsledku jen přeplácanou mozaikou bizarních námětů nespojujících se v celkový obraz prostě proto, že se nedokážou seskupit v důvěryhodně vyprávěný a literárně přesvědčivý děj. K rozpačitému vyznění přispívá také volba epistolární formy vyprávění naznačující autorovu překvapivou stylovou bezradnost.
Přestože Gaarder už mnohokrát prokázal svůj spisovatelský um, Loutkář se nejspíš mezi jeho nejpovedenější díla nezařadí. Ačkoli svým tématem dokáže čtenáře přilákat a několikrát jej v průběhu četby potěšit i povedenými momenty, je líbivá vějička nakonec spíše zklamáním. Protože je vyznění románu dějově mdlé, ve vyjadřování povrchní a místy až sladkobolné, cítí se běžný dospělý trochu jako pozdně vychovávané dítko ve školní škamně. Trochu jako když si stárnoucí akademik pořád ještě hraje s maňáskem.
Jostein Gaarder: Loutkář, přeložila Jarka Vrbová, Plus, Praha 2017