Chybí-li odvaha, zůstává styl
Michal Viewegh vydal v letošním roce svou v pořadí třicátou knihu. Pod názvem Bůh v renaultu v ní najdeme celkem dvanáct kratších textů, které volně navazují na předchozí povídkovou knihu Zpátky ve hře z roku 2015.
Vieweghovy povídky jsou opět vesměs tragikomického rázu a jsou znovu, jak jsme u autora zvyklí, silně autobiograficky laděné. Oskar, autorovo obvyklé alter ego, v nich vystupuje, až na tři případy, jako protagonista a zároveň sarkastický komentátor nejen svých životních peripetií, ale i vlastních myšlenek. Oskar je tedy opět ironický a sebeironický, ale též příznačně sebestředný ve snaze předvádět čtenáři svůj ostrovtip.
„Co je mi platné, že jsem údajně nejčtenější současný český spisovatel, říkal si podrážděně, když si připadám jako negr vstupující v době rasové segregace do podniku pro bílé.“ Hned na druhé straně první povídky s názvem „Ruce“ jsme coby čtenáři nejpozději ubezpečeni, že jsme „zpátky ve hře“, která Vieweghovi vždy znamenitě vycházela. Rozpor er-formy vyprávění o „smyšlené postavě“ a věčně se vracejících autobiografických motivů Oskara-Viewegha stále baví. Stejně tak ho baví i motiv „psaní o psaní“, který v citované povídce graduje v závěrečném záznamu sporu s nakladatelem o tom, jak by měla vypadat pointa milostné etudy osamělého spisovatele trpícího dermatózou a absencí námětu pro novou povídku. „Popisuji, tedy jsem“ — ujišťuje se Oskar ve vnitřním monologu při hledání uspokojivých přirovnání toho, co zažívá. Popisování se mu stále daří, stejně jako se mu stále daří stavět věrohodně dialogy a líčit na malém prostoru věrohodné situace. Vypravěčské umění Michal Viewegh rozhodně neztratil. Snad až příliš vsadil jen na to, co jeho tvorbu vždy zdobilo.
Častým laděním dvanácti povídek Boha v renaultu je pocit samoty, prázdnoty, narušených vztahů, poněkud bolestínsky líčená nemožnost vyrovnávání se s důsledky nemoci a stárnutím ve spojení s vieweghovsky všudypřítomným erotičnem, které skýtá radost i trapnost zároveň. Oskarovy „směšné lásky“ smutní. Není to v důsledku „zajetí na hlubinu“, ale paradoxně spíše pro nemožnost opuštění vlastní tradiční oskarovské stylizace. Výjimečnou se jeví být mrazivě krásná povídka „Akt křesťanského milosrdenství“, v níž je Oskar pouhým svědkem statečného umírání svého bohémského přítele.
Na předsádce knihy se v redakční anotaci píše: „Mistr silné, mnohdy překvapivé pointy tentokrát nechává svou osvědčenou zbraň oněmělou. Vzdává se toho, co je bezpečně efektní, ve prospěch toho, co je nebezpečně pravdivé.“ Kéž by tomu tak bylo! Vieweghovým povídkám totiž nechybí pointy, ale odvaha překročit svůj stín. Oskar, unavený a léty i nemocí okoralý padesátník, žije stále v osvědčeném zajetí gravitace svého světa hořce vtipných odpovědí, v němž skutečně nemůže být prostor pro riziko hledání „nebezpečné pravdy“.
Michal Viewegh: Bůh v renaultu, Druhé město, Brno 2017