Věřit a měřit

Věř, ale komu věříš, měř. Když po vyslovení tohoto zaklínadla vystoupila bílá paní ve stejnojmenném filmu z obrazu a začala konat dobro, otřáslo to nejen stranickou honorací ve vesnici Komonice, ale také komunistickým režimem, který film poslal do trezoru. Nešlo totiž jen o to, že k vodovodu nebo novému mostu mohl lidem v té době pomoci pouze zázrak, a nikoliv vládnoucí partaj, ale také o poznání, že dobro se děje tehdy, když se člověk dokáže postavit ke své víře kriticky.

Zkoušku víry představují dnes v tomto směru parlamentní volby. A to i přesto, že už řadu let spíše než o dobro jde o výběr menšího zla. Ani to by ovšem nemělo vést ke skepsi a rezignaci na kritické posuzování programu, s nímž se jednotlivé strany o voliče ucházejí. Když nic jiného, lze z nich vyčíst to, jak moc ta která strana zcyničtěla a jakou pozornost je ochotná a schopná věnovat jeho promyšlení a sepsání.

Volební program je žánr, který by v ideálním případě měl popsat kýžený stav (v našem případě) kultury, pokud by dotyčná partaj získala 51 % poslaneckých mandátů a měla k dispozici plus minus neomezený rozpočet. To, že k tomu nejspíš nedojde, by přitom nemělo ubírat na jejich reálnosti vycházející z důkladné znalosti současného stavu, ani na smělosti plánů a vizí do budoucna. Už proto ne, že pokud na tuto „hru“ strany rezignují, mohou těžko chtít po voličích, aby chodili k urnám a věřili v demokracii.

Přestože pravicovo-levicové pnutí se z politiky vytratilo a hranice dnes vede spíše mezi stranami demokratickými a těmi, které chtějí něco jiného, ODS i ČSSD stále sázejí na ideologickou nostalgii. Nazve-li ODS příslušnou kapitolu „Svobodná a nezávislá kultura“ a požaduje-li „co nejmenší zásahy státu do kultury“, vrací nás to bratru o třicet let zpátky. Kultura dnes svobodná nepochybně je, mimo jiné i proto, že téměř nikoho nezajímá, a nezávislá (na státu) být nemůže, protože by bez grantů a subvencí nejspíš nebyla. Ocenit lze naopak zákon o veřejných institucích v kultuře a zejména slib odstranění administrativy a nastavení jednoduchých, srozumitelných a spravedlivých kritérií pro granty i výběrová řízení. Variace na tento bod se však v poměrně stručném programu objevuje třikrát, což už nevypadá jako zesílený důraz, ale jako bezradnost. Stejně jako témata patřící spíše do školství („Dlouhodobě stabilní financování uměleckých vysokých škol a ohodnocení jejich umělecké a tvůrčí činnosti obdobně jako při hodnocení vědy.“).

Sociální demokracie přichází s podobně „zásadním“ sdělením, když požaduje, aby „kvalitní kultura nebyla dostupná jen bohatým lidem ve velkých městech, ale všem, kteří o ni projeví zájem“. To lze samozřejmě vyřešit nejlépe tím, že se z chudých lidí na vesnici stanou bohatí a budou si moci dovolit koupit knihu nebo lístek na autobus a zajet si do divadla či galerie ve velkém městě. Pokud tím ovšem nemá být řečeno, že by Zlaté kapličky nebo Rudolfina měly stát v každé střediskové obci od Aše po Jablunkov. Obojí ale není nic, na co by ministerstvo kultury a ani celá sociální demokracie s 51 % mandátů mohly mít vliv. Sympatické je naopak zvyšování platů v kultuře, na které ministerstvo vliv mít může a které jsou ostudné a vůči umělcům i dalším profesím po řadu let přímo vyděračské. Pokud potom sociální demokraté chtějí věnovat „maximální péči digitalizaci kulturního obsahu“, je to sice správné, ale nepochybně to není jeden z největších problémů současné kultury.

Ať už se to někomu bude líbit, nebo ne, žánr volebního programu naplnilo bezkonkurenčně nejlépe hnutí ANO. A nejde přitom jen o to, že co do rozsahu je oproti ODS a ČSSD téměř trojnásobný. ANO vychází z toho, že umění je nejen „základnou pro estetické a emoční vnímání světa s obrovským vzdělávacím potenciálem“, ale také ekonomickou silou a peníze věnované státem do této oblasti jsou tedy investicí. Program je řazen od nejobecnějších témat (vyčlenění církví z gesce MK a naopak přičlenění cestovního ruchu) a legislativních změn (zákon o veřejných kulturních institucích, novelizace autorského zákona, omezení vlivu autorských svazů) přes sociální programy (volný vstup do muzeí a galerií), financování kulturních institucí (víceleté granty, zvýšení platů v kulturní sféře na 150 % současného stavu, financování Státního fondu kultury a daňové odpočty) až po plány na rekvalifikace a vzdělávání umělců, stipendijní programy, zahraniční spolupráci a podporu kreativního průmyslu.

Komplexnosti tohoto programu mohou konkurovat pouze Zelení, a to zejména v oblasti financování kultury (daňové asignace, víceleté granty, transformace kulturních institucí, investice do kreativního průmyslu) a její dostupnosti (digitalizace, volné vstupy do muzeí a galerií). A do jisté míry také Starostové a nezávislí, jejichž program se logicky soustředí na propojení státu, krajů a obcí jak ve financování kultury, tak v odpovědnosti za ni. Sympaticky vyhraněný je také program Pirátů, byť působí trochu zvláštně, že zatímco soudobé umění chtějí „znárodnit“ (zkrácení copyrightu na 14 let, zrušení nadvlády OSA, díla podpořená granty k volnému šíření po dvou letech atd.), to staré mají potřebu „ochraňovat“ tím, že je dají do správy Národního památkového ústavu, jehož rozhodnutí by měla být podle Pirátů pro úřady závazná.

Tím bohužel končí výčet programů, jimiž má smysl se zabývat vážně. TOP 09 nepovažuje za nutné věnovat ve svém programu kultuře samostatnou část a mluví o ní v rámci kapitoly „Občanská společnost, kultura, církve“. „Nejdůležitější nástroje kulturní politiky“ přitom představují bezobsažné fráze typu „Obnova, udržování a rozvíjení místních tradic“, „Úzká spolupráce s výukovými programy na univerzitách“, „Podpora rozvoje kreativních míst“ (ta jsou podle nich „kolem knihoven, kulturních zařízení a škol“). Z relevantnějších nápadů nabízí víceleté a vícezdrojové financování kultury a zákon o transformaci kulturních institucí. Zarážející však je, že strana, která se profiluje jako moderní a výrazně proevropská, se kulturně vrací téměř do devatenáctého století. Mluví se zde o „Národním kulturním pokladu“, o tom, že strana „nepřistoupí na naivní multikulturalismus“ (není kultura jako kultura) a bude hájit „anticko-židovsko-křesťanský duchovní odkaz“.

V tomto je Topce paradoxně nejbližší program KSČM, který se oblastí kultury zabývá ještě méně a který kromě frází o „posilování pozice národní kultury, možnost otevřenosti a svobody tvorby“ nabízí zákon o „ochraně českého jazyka“.

Ještě méně než komunisté ale slibuje program KDU-ČSL. Lidovci chtějí investovat do údržby památek, posilovat kulturní diplomacii a postavit „Moravské národní divadlo v Brně a Slezské národní divadlo v Ostravě“ na stejnou úroveň jako Národní divadlo v Praze. V případě KDU-ČSL je tato stručnost nicméně pochopitelná. Ministerstvo kultury dlouhodobě spravují, a protože zřejmě předpokládají, že je budou mít i v jakékoliv příští vládě, nechtějí se zavazovat k ničemu konkrétnímu. Ostatně instituce, které chtějí stavět na roveň Národnímu divadlu, ani neexistují: v moravské metropoli je Národní divadlo Brno, v Ostravě Národní divadlo moravskoslezské (v poslední verzi lidoveckého programu je to už naštěstí opraveno).

V pomyslné stupnici je to jen o příčku lepší než Okamurova SPD, která má na svých webových stránkách pod označením „volby“ číslo účtu a ve stručném programu je kultura přítomna pouze jako součást slova „multikulturalismus“, který je nástrojem džihádu.

Lidovci a Okamurovci jsou taky jedinými stranami, které neslibují, že do kultury dají větší peníze. První zřejmě proto, že vědí, že by to po nich voliči mohli požadovat, druzí proto, že nevědí vůbec nic.

Sociální demokraté naopak mazaně slibují, že „zásadně zvýší prostředky do živého umění“, aniž by uváděli cokoliv konkrétního. ODS oproti tomu přichází s „navyšováním prostředků na kulturu až na 1 % z celkové výše státního rozpočtu“. Podíváme-li se na čísla, tak vzhledem k výši státního rozpočtu v letošním roce (1 309 mld. Kč) a výdajům ministerstva kultury (127 mld.) by to znamenalo vskutku dramatické zvýšení o cca 300 milionů. Bylo by v takovém případě dobré výslovně uvést, že se do toho nepočítají výdaje na církve, nebo si takové „přehnané“ sliby raději nechat od cesty. Komunisté sice navrhují jedno procento bez církví, což by znamenalo zvýšení o dobrých několik miliard, ale vzhledem k tomu, že by božímu stádu zřejmě nedali vůbec nic, mohly by nás tyto jidášské granty taky přijít po smrti pěkně draho.

Jako podařený vtip naopak působí návrh TOP 09, která chce ono magické procento dát nikoliv ze státního rozpočtu, ale z HDP, což by při jeho současné úrovni (4 831 mld.) znamenalo zvýšit rozpočet ministerstva téměř čtyřnásobně. Pro někdejšího předkladatele zákona o rozpočtové odpovědnosti je to tak nejspíše slib z říše „o čem sním, když popíjím“.

ANO stejně jako Zelení nabízí 1,5 % ze státního rozpočtu bez výdajů na církve, což by bylo podstatné zvýšení, ale stále se ještě držící jednou nohou na zemi. Nicméně vzhledem k tomu, že symbolické jedno procento se ve vládních prohlášeních objevuje od konce devadesátých let a přiblížili jsme se mu na dohled teprve nyní, odpovídá i toto více žánru programu než realitě. I kdyby oba Stropničtí spolu náhodou koalovali.

Sečteno a podtrženo: většina stran se shoduje na tom, že je nutné transformovat instituce působící v kultuře, a slibují navýšení rozpočtu. Jestliže k tomu ale lidovci neříkají nic, víme, že na jejich slova nejspíš dojde.

Je tu však ještě jedno téma, které jde napříč stranami a které je pro kulturu jedním z nejdůležitějších: svoboda a nezávislost veřejnoprávních médií. Tu mají ve svých programech všechny strany s příznačnou výjimkou dvou: ANO a KSČM. (Pomineme-li SPD.)

ANO se k nim nevyjadřuje vůbec, KSČM pouze v tom smyslu, že je chce omezit zákonem o „kultivovanosti jazykového projevu a odmítnutí vulgarit v České televizi a Českém rozhlasu“. Obojí je nebezpečné. Svoboda veřejnoprávních médií je navýsost aktuální ve chvíli, kdy se velká komerční média dostávají pod přímý politický vliv jedné strany a stávají se nástrojem manipulace. Zvláště hnutí ANO, které skrze svého předsedu tato média fakticky ovládá a které je podle průzkumů také potenciálním vítězem voleb, by proto mělo ve svém programu otevřeně a jednoznačně deklarovat, že tuto nezávislost ctí a garantuje. Pokud to neudělá, je to, i s ohledem na pečlivost, s níž je vypracovaný jejich program, důvod k obavám. Zvlášť potom, pokud by po volbách došlo na spojení se stranou, které leží na srdci jen to, aby se do éteru nedostala nějaká ta kunda. Mohlo by se totiž stát, že na další „měření“ programů už nedojde nebo bude odesláno do trezoru jako Podskalského slavný film.

„Fide, sed cui fidas, vide,“ stálo na obrazu, ze kterého vystoupila bílá paní, aby konala dobro. Abychom mohli měřit, je tedy nejprve potřeba věřit. A v tom nám sebelépe napsaný program nepomůže.