Překlady, mandaly a byznys
Uplynulý čtvrtek hostila Knihovna Václava Havla debatu o literárním překladu a jeho stavu v Česku. Diskutovali překladatelé Anežka Charvátová a Martin Svoboda a nakladatel Marek Turňa z Knihy Zlín. Nemluvilo se o tom, co a jak překládat, ale za kolik, proč a jestli vůbec. Jak je na tom současný literární překlad? Celou akci zorganizovala překladatelka a spisovatelka Tereza Semotamová.
Tereza Semotamová, foto: David Konečný
Před pár dny zemřela Eva Kondrysová, v létě Jaroslav Kořán a na začátku roku Antonín Přidal, dnes už legendy českého překladu. Co s touto překladatelskou generací odchází? Málokdo trpí tou úchylkou, že se při výběru knihy v knihovně dívá, kdo danou knihu přeložil. Jména Kondrysová, Kořán i Přidal pro mě kdysi při listování knihami v Městské knihovně Blansko byla lákadlem, reklamou na knihu. Miluju jazyk Spolčení hlupců, jazyk Rozumu a citu, jazyk Staré lásky, a to zmiňuji jenom něco málo z toho, co tu po sobě zanechali. Odchází s nimi generace těch, kteří pracovali za ztížených podmínek, a přitom velmi odvážně, statečně a nadšeně. Všichni tři zmínění překladatelé jsou osobnosti, odvedli tuny mravenčí práce a jejich vytříbený jazykový talent se svébytně otiskl do děl, která překládali. Důstojně dokázali čelit politickým problémům doby, v níž žili — v případě některých knih dokonce buď byli takzvanými „pokrývači“, nebo se nechali „pokrývat“. Aby daná kniha vyšla, pro ně prostě bylo nadevše. Jsou to pro mě hrdinové. Překladatelé navíc nejsou jen lidi, co sedí u stolu a pořád něco přepisují, literaturou žijí. Často staví důležité mosty mezi kulturami, které na sebe nabalují důležité kulturní i lidské kontakty. O Evě Kondrysové jsem četla, že některým spisovatelům za komunismu pomáhala i osobně: pokud navštívili tehdejší Československo, pokoušela se řešit jejich potíže. Amerického básníka Allena Ginsberga prý pozvala domů na švestkové knedlíky. Byla to generace doslovů bez Googlu a na všechno tehdy prý bylo víc času. Ale jak už to bývá: něco odchází, ale také něco nového přichází. Velké překladatelské osobnosti tu rostou a zrají i dnes. Všechny tři formovala nakladatelská zkušenost z totality a normalizace, kdy se sice nemuseli hnát za každou zakázkou, zato ale museli dělat hodně často bolestných ústupků systému. Co formuje dnešní generace překladatelů? Dnešní generaci překladatelů formuje svobodný trh a obrovské možnosti. Pozitiva jsou ta, že díky internetu a všeobecné mobilitě si můžete pohodlně přečíst a vybrat knihu, rešeršovat problematická místa, konzultovat s autorem, pozvat jej do České republiky a prezentovat jej. Mezi negativa patří přehlcenost trhu, čím dál menší náklady a prodejnost knih v důsledku toho, že vládne obrovská konkurence v podobě jiných druhů zábavy. Ze čtení se stalo něco jako háčkování. Problémem je distribuce knih malých nakladatelství. Vydat knihu dnes nestačí — je třeba se postarat také o to, aby se o ní vědělo, a to chce někoho, kdo to opravdu umí. To doposud ovšem pochopilo jen pár chytrých nakladatelů a nakladatelé vydávající nepříliš dobré knihy. K tomu je třeba připočítat všeobecný úpadek české mediální scény — o knihách se obecně v médiích čím dál méně píše a diskutuje. Pro překladatele není nic více frustrujícího než to, že něco, co tři měsíce tvrdě zlepšoval, není k vidění v obchodech a nebylo téměř nijak reflektováno v médiích. A nejbanálnější negativum je fakt, že honoráře za literární překlad se během dvaceti let nezvýšily, přitom ceny všeho ostatního od tiskárny přes nájem až po limonády šly nahoru. Na druhou stranu je třeba říct, že překladatelé jsou obecně zvyklí být spíše v pozadí a nejsou příliš sebevědomí. Zatímco opravář rolet si řekne o pětistovku za patnáct minut práce a ani nemrkne, překladatelé často pracují za 160 korun za normostranu a o víc se prostě stydí říct. Přitom doporučení Obce překladatelů zní 200 korun za normostranu. Samostatnou diskusi a uznání by si zasloužili také redaktoři, kteří jsou na tom ještě hůř a bez jejichž práce se přitom dobrá překladová kniha neobejde.