To aneb je důležité zůstat věrní

Problém rozhodně není v tom, co napadne každého jako první — v ději. Ano, kompozice románu není nejjednodušší — dvě časové linie, které sledují hrdiny v dětském a dospělém věku, se vzájemně prolínají a do toho v mezihrách King sází jednu exkurzi do historie fiktivního města Derry za druhou — hezky až k založení a dobám indiánů a odvážných dřevorubců. Jenže když se podíváte na to, co se v románu skutečně děje, zjistíte, že se jedná o scény, kterých by sice mohlo být klidně dvakrát tolik (ano!), ale také dvakrát míň (jen to ne!), aniž by se na vyznění knihy cokoliv změnilo.

Přesto je toho v knize na jeden celovečerní film příliš mnoho. Mnoho ale neznamená mnoho děje. Celé To lze totiž interpretovat mnoha způsoby. Dětští hrdinové čelí nikoliv konkrétnímu monstru, ale především svým vlastním strachům, které To šikovně zhmotňuje, ale také stárnutí, probouzející se sexualitě a sociálním interakcím na malém městě (každý z hrdinů je jinak znevýhodněný — kokta, maminčin mazánek, ukecánek, holka z problematické rodiny, žid, černoch). Krom toho je ale román také o černém svědomí společnosti — maloměstské i obecně americké —, o zapomínání, vymazávání historie, o procesech, kvůli nimž se stává společnost krvežíznivá a kvůli nimž zároveň dokáže odvracet zrak od zla. Vedle toho ještě King stihne rozvést svou víc než jen mírně new age kosmologii s chcíplou velkou hodnou želvou a nechutně živou pavoučí mrchou, kterou se To v závěru ukáže být. (Řekl tady někdo Odula? Máte bod!) Místo, kde straší, je podle Kinga místem, kde se krmí zvířata. Jaká zvířata a čím, to si už domyslete během čtení (nebo posezení v kině) sami.

A ještě krom toho je To o důležitosti představivosti (právě ta k dětem To láká a právě díky ní a jedině jí mohou nakonec zvítězit — u jejich dospělých verzí je samozřejmě notně okoralá a je třeba ji pořádně nakopnout). Ale nad tím vším je To o letní únavě a letních radostech, o přátelství a lásce. Pro mnohé čtenáře je docela šokující, když finále dětské části románu vyrukuje se scénou společného milování všech dětských protagonistů (a opět, ne se souloží, s milováním — prvním, nejistým, vlastně i trapným, ale scelujícím a definitivně potvrzujícím jejich vztah). Je to něco, co by zfilmoval možná tak Stanley Kubrick, kdyby jej King někdy vzal na milost, nebo Wes Anderson, ale rozhodně ne věc, kterou byste čekali v jakémkoliv hollywoodském filmu. A také se jí nedočkáte. Její vypuštění — nebo opatrné obcházení, které předvádí především televizní verze z roku 1990 — s sebou přitom nese potřebu razantních změn.

Stephen King, foto: Wikimedia Commons

Filmaři si musejí víc než kdy jindy vybrat, co vlastně budou točit — a tady přichází další z pastí „mnohosti“, které To skrývá. Těch víc než tisíc stran totiž neslouží jen k rozvinutí přehršle témat a motivů (už jsem napsal, že je román také skvělá referenční příručka k dějinám filmového hororu nebo rock’n’rollu?). Slouží také k přirozenému střídání žánrů a vypravěčských přístupů. To totiž není horor. Lépe řečeno — není to pouze horor. Podobně jako jeho titulní monstrum je i román svého druhu chameleonem. Začátek je vlastně pohádka o lodičce a bratrské lásce dvou chlapců. Pak následuje drama, horor, příběh o dospívání, za který by se nestyděl ani Mark Twain, ani Karel Poláček, ba ani Jaroslav Foglar. Objeví se psychologický thriller, maloměšťácké žánrové obrázky a dokonce prvky epické fantasy. Protože King má Tolkiena rád a To docela dobře splňuje třeba požadavky kladené na epickou fantasy teoretikem Johnem Clutem — je to příběh o nemocné zemi, kterou se snaží zachránit skupina určitým způsobem vyvolených hrdinů, jež cestuje po místech „bezpečných“ a „nebezpečných“ a jež musí zaplatit za vyléčení země tragickou cenu, aniž by její členové získali právo těžit z finálního „ozdravení“.

Podobné přepínání módů ale není ve filmu možné (snad v seriálu, přičemž je logicky zmiňován především netflixovský seriál Stranger Things, který To přímo inspirovalo), a tak si tvůrci situaci zjednodušují na hororovou linii a linii dětského twainovského příběhu. A zatímco v tom prvním je nové To až příliš poplatné rádobyakční dynamice současných nedomrlých hororů, jako je série V zajetí démonů, v té druhé linii exceluje. Perfektně obsazení dětští herci si film — stejně jako jejich knižní předobrazy román — kradou pro sebe. Jejich interakce je radost sledovat, vrací diváky do jejich vlastního dětství a nás k oprávněnosti označení románu To za „nejmilovanější“ román.

V samotném románu zazní věta: „Měl jsem vás, bando, rád.“ Právě ona pro mnohé definuje v tomto případě požitek z četby — a zhlédnutí . Proto se jedná o román (a film), ke kterému je třeba přistupovat hlavně srdcem, nikoliv intelektem. Právě proto nevadí, pokud bude méně lekaček a více scén společného toulání hrdinů ulicemi Derry. A právě proto je tak smutné, že s takhle skvěle obsazenými Smolaři (kteří se navíc mohou ve své linii opřít také o skvělý scénář, který respektuje jejich charaktery a nabízí vzhledem ke knize zajímavé zkratky a odkazy) se setkáme jen na poli celovečerního filmu, když bychom s nimi chtěli být alespoň jednu televizní sezónu.

A ještě jedna věc. Je možné si všimnout, jak se stává povinností (viz i zde) osvětlit neznalým, jak je kniha super, jakou má hloubku, jak je geniální, kolik významů se v ní skrývá…, až úplně zapomínáme na to, že Bill „Kokta“ Denbrough v jednom místě říká arogantnímu überintelektuálovi: „To nemůžete nechat příběh jen příběhem?“ King by se jistě smál, když by si přečetl pojednání Roberta Darntona, kterak psychoanalytici rozebírali Červenou karkulku a její pozření vlkem jako sexuální iniciaci, aby posléze zjistili, že příběh o holčičce, kterou sežral vlk (a ve starších verzích lidé), je prostě příběhem z dob, kdy malou holčičku opravdu občas vlk sežral. A tak je skvělý příběh o partě Smolařů, která bojuje s kosmickým zlem a šikanou a prožívá své lásky, prostě přesně tím. Všechno ostatní je sice zajímavé, ale pro nás, co máme tu bandu rádi, vlastně nedůležité.

To je skvělý příběh o těch, kteří se měli rádi, a i když na sebe časem zapomněli, zůstali si věrní.