Manaraga

13. března Večer: šašlik z jesetera na Idiotovi. Román plnohodnotný, váha polotěžká, 720 g, 509 stran, papír bezdřevý, celoplátěná vazba. Plně to postačilo na osm špízů. Jak bylo dohodnuto, kolem rožniště se usadil klient + sedm jeho hostů. Samozřejmě nejen proto, aby se přesvědčili, že pálím opravdu první vydání, konkrétně knihu za 8 700 liber, a že jsem jim nepodstrčil nějakou severskou detektivku z 21. století o sto padesáti odstínech šedi. Žádali si umění. A to taky dostali. Všechno dokonale sedělo. Byl jsem na výši. I když jedině book’n’griller ví, kolik ho čeká úskalí. Ale to už je naše interní kuchyně. Romány se, jak známo, vždy tiskly na různých papírech. Hořet proto mohou taky různě. Myslitelné je jak pouhé doutnání, tak i prudké zážehy, po nichž se hořící papír vznáší vzhůru, lepí se na maso nebo poletuje klientům nad hlavami. Naše rožniště proto mají speciální vývěvy, které dokážou podobné anomálie v podobě zbytků shořelého papíru odsát. Ty však používají převážně začátečníci. Skutečný mistr musí tvořit jedině rukama a hlavou. Ty vývěvy totiž vždy přidusí nejen plameny, ale i podívanou: kniha musí být jasná a výrazná, musí plápolat a ohromovat. Zkušený mistr je povinen celý tento proces propočítat jako šachovou partii a poté chladnokrevně balancovat nad propastí. Vazba, kapitálek, koženka, karton, látkové vložky ve hřbetě, záložky, kaseinové lepidlo, sušené květinky mezi stránkami, ale také knižní vši a štěnice — to všechno jsou skryté hrozby, s nimiž musíme počítat. Jednomu kuchaři kdysi vzplanul mikrofilm ukrytý ve hřbetu knihy někdy v polovině 20. století. Jiný měl zase problémy se Sto dvaceti dny Sodomy ve vazbě z lidské kůže. Možné je zkrátka všechno, naprosto všechno… Stačí sebemenší pochybení, nejistota nebo naopak přílišná sebejistota — a katastrofa je nevyhnutelná. Moje profese je spojena s velkým rizikem. V nejlepším případě přijdete o peníze a dočkáte se vína vychrstnutého do tváře či ran do hlavy drahým nádobím. V horším případě si vykoledujete měkkou, ale začasté i tvrdou kulku. Antikvární hostiny si v naší době stále častěji objednávají kriminálníci — a po válce je Evropa přecpaná zbraněmi. Dnešní Němec je ohlas zlaté předválečné doby. Riziko vzrůstá, když se pánové ve smokinzích a dámy s brilianty posadí kolem grilu a kuchař nemá zajištěný týl. Proto jsem taky kuchař na turné, a ne řadový book’n’griller. Když rožniště ze všech stran obklopí klienti s prázdnými talíři, okamžitě si vybavím onoho legendárního kouzelníka, který kdysi objížděl evropská města a fascinoval publikum trikem, při němž si prst prorážel hřebem. Je to fórek vskutku elementární, s výsledkem plně závislým na zorném úhlu prosťáčků v obecenstvu. Jednou ale přiožralí prosťáčkové polapili „kouzelníka“ někde na náměstí a halasně se dožadovali svého. Hřeb mu přinesli a obstoupili ho ze všech stran. Iluzionistovi tak nezbylo než si prst doopravdy probodnout. Bolestnou grimasu pak lid vnímal jako úsměv. V tu chvíli kouzelník došel skutečného uznání. Jenže my si želbohu ani nemáme co probodnout. Celá moje výlučná profese buduje čistě na faktickém umu. Chvála Ohni jsem se za těch devět let naučil zacházet s knihami správně. Mezi námi se tomu říká, že kuchař dobře čte. Já čtu obstojně. Což znamená, že stránky planou jedna po druhé, klienty fascinují, maso syčí, oči se lesknou a honorář roste…

Vladimír Sorokin, foto: Elke Wetzig

Pokud si ke knihám nenajdete ten správný přístup, jsou jako koně — divoké a svéhlavé. Já si k nim však přístup našel, bez ostruh a bez bičíku. Jsem ztělesněná laskavost, jen a jen laskavost… Knihy pro mě nejsou prostě dříví, jak se jim říká v našem ilegálním kuchařském bratrstvu. Však je taky kniha celý svět, byť navždy zmizelý. V tomhle ohledu jsem romantik. Jsem potomek humanitně vzdělaného otce, vnuk stomatologa, pravnuk advokáta a prapravnuk rabína. Proto dobře vím, že když má člověk takovou knihu opravdově rád, ona mu odevzdá všechno své teplo. No a já chovám v oblibě ruskou klasiku, i když alespoň doprostředka jsem nepřečetl jediný ruský román. Rozhodně však nehodlám připravovat steaky na druhořadém autorovi typu Gorkého. Jinak ale společně s mou chytrou blechou známe celou klasiku nazpaměť: stručný námět, životopis autora se všemi detaily i přesné datum, kdy poleno vyšlo. To musí bezpečně znát každý kuchař, dokonce i kdyby knihy vůbec číst neuměl. A takových lidí je bohužel stále víc. I když je na druhé straně pravda, že má-li knihu dobře přečíst kuchař, tak ji nakonec ani číst nemusí. Takový je paradox 21. století. „O tempora, o mores!“ volával můj nebožtík otec, vysokoškolský profesor. A já si jako chlapec myslel, že mluví o tempuře, kterou nabízeli v jedné japonské jídelně hned za rohem. Už tehdy se ve mně zřejmě probouzela kuchařská duše. Za těch devět let mi právě ruská literatura přinesla velmi slušný příjem. Díky jejím planoucím stránkám jsem prošel strastiplnou cestou od řadového kuchaře v ilegálních hongkongských pajzlech až po tříhvězdičkového chefa on call a mohu si dovolit zájezdní šňůry po celém světě. A zapomínat nesmím ani na Zkušenost, tu „dceru krušných omylů“, jak praví Puškin. A na její matku Náhodu. A sestru Intuici. Všechno přichází s léty, opravdu všechno… Proto musíme knihu milovat. A jistě není náhodou, co říkával můj patron Zokal, který dostal za legendární noční banket v Aténské knihovně doživotí: „Nejkrásnější dárek je kniha.“ Ke čtyřicátinám jsme mu my tehdejší kuchtíci věnovali první vydání Dr. No, protože jsme věděli, že připravuje obrovskou grilovací party na sebraných spisech Flemingových pro rodinku jednoho amerického miliardáře, který byl celý blázen do Jamese Bonda. Takže ať žijí ty správné knihy v ohni! Já měl dnes k dispozici vel-l-l-mi správnou klasiku — svazek Dostojevského vydaný už za spisovatelova života. Mým klientem byl bohatý Berlíňan a k tomu sedm dalších hostů obou pohlaví. Jídelníček byl přirozeně ruský: kaviár, vodka, pirozhki + jediné teplé jídlo v mém podání — jeseter na Dostojevském. Vše proběhlo hladce. Knihu jsem dokázal přečíst ideálně — ani pomalu, ani rychle a s minimem dýmu. Prostě klasika. A byl jsem ve formě! Jednou ze základních premis naší profese je kuchařova schopnost listovat hořícími stránkami tak, aby planuly rovnoměrně. Obracíme je speciálním kovovým mečíkem, jemuž se v naší hantýrce říká „excalibur“. Každý kuchař má svůj vlastní, vyrobený na zakázku. Já si po poslední šťáře v Palo Altu pořídil nový, titanový s kostěnou rukojetí. Můj meč mě nezklamal ani tentokrát. Osm špízů s kousky šíleně chutného jesetera jsem servíroval na stříbrném podnosu bez oblohy a zeleného zdobení. Potrpím si na čistotu žánru. A k tomu roederer, mimochodem ročník mé dospělosti. „Bon apetit!“ popřál rezervovaně pán domu svým hostům. Jakmile se na talíři před každým z hostů ocitla grilovací jehla s ještě syčícím jeseterem v ceně pěti tisíc liber, věštícím eventuální pětiletý nepodmíněný trest odnětí svobody, dosavadní nenucená společenská konverzace, komentáře k mým kejklům nad roštem, bezděčné výkřiky a citoslovce zmlkly. Ostatně ty dvě pětky jsem v jejich gurmánských zřítelnicích jasně četl. Nad bíle jantarovým jeseteřím masem se zlatavou kůrčičkou se vznášela lehká pára.

Osm pohárů se potkalo a tiše cinklo do naprostého ticha. Dámy a pánové usrkli sektu a chopili se příborů. Po porcelánu skříply nože a vidličky dopravily do jejich úst první sousta dýmajícího jesetera. Následovaly sotva postřehnutelné zvuky opatrného přežvykování. Dámy a pánové žvýkali svůj vlastní trestný čin. Právě tenhle zvuk a napjaté ticho se nedají srovnat s ničím. To je ta neviditelná odměna, jež není měřitelná ani penězi, ani rizikem. Je to naše konkrétní hudba. I Cage by záviděl. Vše, co následovalo, se dalo předpokládat: bezděčná zvolání a vzdechy, křečovité vtípky i chvála na adresu toho, kdo v bílém stál hned vedle roštu: „Opravdu jste se překonal, maestro!“ „Susanno… Cítíš pach sta tisíc, jež Nastasja Filipovna hodila do plamenů?“ „Koliks vlastně dnes kvůli mně propálil, miláčku?“ „Jsme delikventky, Barbaro!“ „Ach bože, ta ryba má příchuť šílenství!“ „Až se stydím to přiznat, ale vlastně i jesetera jím dnes poprvé, Thomasi.“ Taková je zkrátka milá nezáludná buržoazie, automaticky respektující každou módu. To jsou nejklidnější a nejméně úskoční klienti.   Překlad Libor Dvořák   Vydává nakladatelství Pistorius & Olšanská.