Architecture macabre

Co vlastně čteme? Psychologický thriller, historický román, postmoderní hříčku, svědectví o zlu i současnou detektivku. Všechny tyto nálepky si román Hawksmoor vysloužil a všechny termíny na něj částečně pasují, aniž by jej dokázaly plně vystihnout. Originální, strukturně komplikovaný a ideově nesmírně bohatý text se běžné produkci vymyká, a to i po více než třiceti letech od svého prvního vydání. Román Hawksmoor se totiž odehrává ve dvou proplétajících se časových rovinách, jejichž hranice není zřetelně oddělena a s přibývajícím časem se k sobě obě linie nepříjemně přibližují. První linií, situovanou na počátek osmnáctého století, nás provází vypravěč Nicolas Dyer, architekt, jenž dostal za úkol navrhnout sedm kostelů, které by měly po morových ranách a Velkém požáru Londýna přivést místní obyvatelstvo k duchovní obrodě a v novém, optimistickém duchu zvelebit prostor stižený ranami osudu. Jenomže pod Dyerovým racionálním zevnějškem se skrývá zapřisáhlý satanista a chrámy temnoty je tak nutné vysvětit nevinnou krví. V druhé linii odehrávající se v osmdesátých letech sledujeme detektiva Hawksmoora při pátrání po pachateli vražd, které se odehrály právě v blízkosti Dyerových kostelů. Že by se historie opakovala? Stop není mnoho a obvyklé detektivní postupy nikam nevedou. V tíživé atmosféře šedivé metropole a s vědomím, „že jisté ulice a místa dokážou vyvolat k životu zlo postrádající viditelnou příčinu“, bude třeba pátrat jinak a jinde.

Historický Dyer a jeho současný protějšek Hawksmoor ale nejsou hlavními hrdiny svých časových rovin. Role protagonistů přebírají Dyerovy kostely, do nichž „velekněz temnoty“ zakódoval okultní šifry a snad i klíč k současným sériím záhadných úmrtí. Sedm kostelů (šest skutečných a jeden fiktivní) zde představuje osy románového prostoru, kolem nichž se celý příběh točí a které svou magickou gravitační silou dokážou přitahovat senzitivní jedince a nutí je konat. Namísto útulku, křesťanské lásky a odpuštění zde nebožáci nacházejí pouze utrpení a smrt a nevědomky se stávají součástí vyššího tajného plánu, který propojuje pohřbenou historii s děsuplným kosmickým řádem. Ackroyd tak ilustruje své přesvědčení o transhistorické kontinuitě, jež prochází určitými místy se silným (nejlépe tragickým) příběhem a působí napříč časem. Na bývalém hřbitově stojící pyramida, pod níž údajně v minulosti mizely děti, prostě není vhodným místem ke hraní ani dnes, kdy na strašidelné báchorky už nevěříme. Temná minulost je totiž mnohem blíže, než bychom si přáli.

Ackroyd v Hawksmoorovi vzdává hold temným stránkám britské metropole, jejím podpovrchovým silám, které vyplouvají na světlo v podobě násilných činů. Román je poctou bizarní architektuře skutečných kostelů architekta Nicolase Hawksmoora, v jejichž základech leží hromadné hroby obětí moru. Ackroydův Londýn se svými pohnutými dějinami přitahuje čtenáře překračováním všech myslitelných hranic: zákona, morálky, smyslového vnímání i toku času. V tomto románu asi nejlépe zachytil jakousi druhou, odvrácenou tvář města, jeho paralelní svět ke všemu krásnému, vznešenému a dobrému. Chtě nechtě jsme vtaženi do Dyerova tmářství, do jeho okultní konspirace vůči Christopheru Wrenovi, reprezentujícímu racionální, osvícenské myšlení, a stáváme se figurkami v jejich nevyřčeném zápase o naše duše. Vyvrcholení románu nahlodává naše přesvědčení o tom, která z těchto ideologií nakonec celý souboj vyhrála.

Čtenáře i kritiky mnoho let láká nejen žánrová neuchopitelnost románu, ale zejména autorovo osobité nakládání s konceptem času, jeho kreativní práce s historickými fakty (která se zde, na rozdíl od Ackroydových biografií, snadno odpouští), bohatost kompozičních a obsahových paralelismů a přiznaná interpretační otevřenost. Ackroyd je zajímavý i tím, že nedává jasné návody, ale otevírá prostor pro spekulace a dráždí fantazii. Naznačuje, podsouvá, dává pouze tušit. Zkuste si po přečtení odpovědět, kdo je vrah. Vydejme se tedy na napínavý závod s časem napříč staletími, v němž se hraje nejen o životy obětí, ale také o vlastní zdravou mysl, kterou zatemňuje postupující fantasmagorie a začíná se roztáčet šílené víření tance smrti.

Hawksmoor je bezpochyby Ackroydův nejúspěšnější román, který jej v roce 1985 vystřelil mezi elitní spisovatele kalibru Salmana Rushdieho nebo Juliana Barnese. Postmoderní experiment, v němž středověký mysticismus prostupuje odlidštěnou thatcherovskou Británii, učinil z románu moderní britskou klasiku. První česká recenze Hawksmoora vyšla ve Světové literatuře již v roce 1990, ale čeští čtenáři čekali celou jednu generaci, než text spatřil svou českou podobu. Zásadní komplikaci pro překlad originálu bezpochyby představovala stylizovaná barokní angličtina, kterou hovoří i píše architekt Dyer, a její převedení do odpovídajícího českého jazyka vyžadovalo značnou odvahu a invenci překladatelky. Nutno dodat, že se s náročným textem vypořádala velmi důstojně. Díky ní se tak můžeme po třiceti letech ponořit do temných stínů Dyerových kostelů a nechat působit skličující prostředí neutěšeného města plného děsů a mrazivých tajemství. Dávejme přitom dobrý pozor na to, kudy vedou naše kroky…

Peter Ackroyd: Hawksmoor, přeložila Johana Labanczová, Paseka, Praha 2016