Loď z vody

Znavená tou plavbou tady plachty spouští

loďka moje nová...

Marulić

Dodnes si dobře vzpomínám na první knihu, kterou jsem četl. Bylo to v první třídě na podzim. Už jsem měl za sebou ono nezapomenutelné zářijové ráno, kdy jsem v bílé košili a modrých krátkých kalhotách, s rovnou pěšinkou ve vlasech a s hrdostí v doširoka otevřených očích, stál v neslýchané vřavě školní chodby a držel mámu za ruku. Už se vytratil onen strach ze všeho: z ohromnosti čerstvě smazané třínohé tabule s červenými linkami, z učitelky v růžové americké halence, z cizího pláče, kterému jsme se všichni smáli, chtějíce plakat. A když uplynuly ony první dny horečky a noci krásných i tíživých snů o škole, když zmizelo to kouzlo, začal jsem číst Pinocchia. Už jsem se zklidnil a každý den jsem po napsání úkolů mohl dělat, co mě napadlo. Byl už říjen, zrána měla obloha barvu vojenského sukna a vzduch voněl rosou. Vše nasvědčovalo tomu, že co nevidět bude zapotřebí obléknout dlouhé kalhoty, v kuchyni se začne topit a máma brzy otevře některou ze sklenic višňového kompotu, které stály na almaře. Měl jsem z toho všeho radost, bylo příjemné schoulit se na starém sukovitém otomanu v kuchyni a číst Pinocchia s dlaněmi schovanými v rukávech starého pestrého pulovru.

Kniha byla docela tlustá, v lepenkových deskách, se spoustou nádherných a ztřeštěných obrázků na přebalu i uvnitř. Velká písmena podobná domům, míčům, židlím, hadům či postavám v pohybu vyhovovala mým prvňáčkovským očím. Máma látala ponožky, do nichž strkala velkou dřevěnou houbu, otec seděl za svým stolem v rohu a v malé záři ostrého světla opravoval hodinky. Venku bylo pošmourno, ve vlhkém podzimním větru vadly na dvoře jiřiny. Udělal jsem si pohodlí, chvilku jsem se kochal tím tak příhodným okamžikem pro četbu, potom jsem otevíral knihu a načínal novou kapitolu.

Nejvíce ze všeho mě oslňoval způsob, jakým na sebe kapitoly navazují. Všechny byly tak nabité událostmi, že se mi na konci každé z nich zdálo, že Pinocchio teď už konečně bude šťastný, nebo že pro něj není záchrany, všechno však pokračovalo a skvěle navazovalo na to, co bylo řečeno v minulé kapitole nebo v té před ní, a nikde nebyla žádná chyba, vše plynulo tak krásně a přitom tak nečekaně.

Konec knihy se mi sice nelíbil – nemohl jsem pochopit, jak se Pinocchio stal chlapcem, když jeho dřevěné tělo dál leží v rohu (přišlo mi, že mělo zmizet) – přesto jsem chtěl vědět, co bylo dál s tím dřevěným panáčkem, s jeho otcem Geppettem, vílou Modrovláskou, cvrčkem a ostatními, a to mě přimělo hned si půjčit další knihu. Přihodilo se, že to byl Zlatý klíček Alexeje Tolstého. Všechno tu znamenitě pokračovalo. Nevadilo mi, že se Pinocchio jmenuje Buratino a že všechno začíná od začátku, trochu jinak a s jinými podrobnostmi, protože to bylo pokračování. Proto jsem si přál, aby to tak bylo i s jinými knihami.

A kupodivu to tak bylo. V každé knize mi něco připadalo jako pokračování předchozích, jako něco, co vyplývá z již přečteného. Jména se měnila, přišli lovci, stařečkové, dívky v zakletých zámcích, rytíři v brnění, mořeplavci, trpaslíci, hajní, Indiáni, a dokonce zvířata: zajíci, ježci, lišky. Ale v tom všem jsem nacházel nějakou skrytou příbuznost, něco, co na sebe navazuje: zdálo se mi, že všechny knihy tvoří jakousi jednotu a každá svým způsobem popisuje podobné události a postavy, a tak jsem četl a četl, máma rozsvěcovala už brzy odpoledne, abych si nekazil oči, a dávala mi peníze, abych šel do obchodu a nadýchal se čerstvého vzduchu.

Pavao Pavličić, foto: Nacional.hr

Navazování knih jedněch na druhé mě přitahovalo více než cokoli jiného a skýtalo mi pravý požitek z četby. Když jsem četl nějakou knihu, s netrpělivostí a příjemným mrazením jsem očekával místo, kde se děje spojí, kde narazím na něco známého. To místo se někdy objevilo až úplně na konci knihy, a někdy až když jsem ji dočetl a začal se vracet k těm nejzajímavějším místům, tehdy jsem si najednou vzpomněl, otevřel onu stránku a pln radosti, jako bych to sám stvořil, se znovu začetl.

Tak jsem se začal zabývat myšlenkou, jaké by to bylo, kdybych mohl brát z knih jen některé kapitoly, jen úryvky, které spolu ladí, a sestavit je, sednout si a přepsat je, jak jdou po sobě, pospojovat místa, která se shodují, tak, aby se to nepoznalo. Získal bych tím novou knihu, kde by nebylo nic, co by na sebe nenavazovalo, a kde by zůstala jen ta místa, která jsou nejhezčí. Radostně jsem si představoval, jak velká by to byla kniha a že by ještě mohla narůst, až bych do ní zahrnul vše, co teprve přečtu, a jaká by to byla pěkná práce, kterou bych se pořád zabýval, četl bych, psal a myslel si, že zrovna já jsem jediný, koho to napadlo.

Nevěděl jsem, proč jsou všechny knihy propojené. Bylo mi jasné, že je píší různí lidé, ale vždycky se mi zdály podobné, možná proto, že se jako knihy odlišovaly od všeho ostatního, a já jako nezkušený čtenář jsem se potřeboval opřít o něco známého, abych pochopil to nové. Prostě se mě zmocňovalo stále stejné vzrušení, když jsem se dotkl desek z barevné lepenky, které nahrazovaly ty pravé, už opotřebované, když jsem otáčel ohmatané listy, na nichž se modrají vybledlá razítka knihovny a tu a tam je tužkou naškrábána nějaká poznámka, kresba nebo sprosťárna. Věřil jsem, že knihy jsou jen příběhy, ale nějak se mi zdálo, že vyprávějí o něčem, co se možná přece jen někde stalo a co se možná přihodí i mně.

Přirozeně byly týdny, ba dokonce měsíce, kdy jsem nečetl. Stávalo se to časně zjara, kdy sníh taje a voda kape ze střech, kdy mě slunce táhlo ven, podívat se, jak zpod někdejšího sáňkoviště vystupuje nažloutlá vlhká země, co vypadá, jako by byla horká, pozorovat, jak se nad loukami zvedají mlhy a nebe je bílé a modré jako louže na cestě; nebo později, když nadešel čas chození naboso a kdy jsme se my z ulice učili společně plavat. Tehdy jsem nečetl, nebo jsem přečetl jen pár stránek denně, přesto, jakkoli jsem byl nepozorný, jsem vždycky našel nějaké místo spojené s něčím v předchozí knize, na kterou bych se s námahou rozpomenul.

Potom ale přišly roky, kdy jsem musel myslet na tolik jiných věcí: na své místo mezi kamarády, na své sympatie pro to či ono – začal jsem si všímat skrytých not v rozhovorech, vztahů mezi rodiči, statečnosti a zbabělství, spravedlnosti, prvních stránek novin. Myslel jsem na to, čím budu, a knihy mi připadaly jako podnět a ilustrace pro nějaké jiné zájmy, a ne jako něco soběstačného, a proto se jen máloco z nich udrželo v mém vědomí. Zůstávaly ve mně jen stíny, fragmenty, a tak jsem stále slaběji vnímal ono propojení knih, snad i proto, že se mi zdálo, že lépe vím, co jsou, že jim rozumím. Nemohl jsem už najít ona místa, která mě kdysi tak okouzlovala a která mi říkala, že Pinocchio je Buratino, že Robinson je Gulliver a že učedník Hlapić je Patnáctiletý kapitán.

Spojování jsem se ale nevzdal: nyní jsem si řekl, že bych možná mohl spojovat věty. Dokonce se mi zdálo, že je to lepší. Už jsem nemusel spojovat postavy a děje (takové spojování se mi jevilo jako naivní), stačilo přebírat věty, přebírat to, co znamenají v knihách, na nejdůležitějších a nejdramatičtějších místech, a spojovat je a spojovat, dokud nevznikne něco nového o tom, co mě zajímá, o čem žádná kniha ještě nevypráví. Chtěl jsem, aby si ty věty zachovaly významy, které měly ve svých knihách, a aby se zároveň účastnily tvoření toho, co jejich spojováním získám.

Ale i to mě brzy přešlo. Byl jsem stále starší, četl jsem hodně a hodně se mi toho nelíbilo, jen málokterá kniha mě dokázala nadchnout. Můj život se měnil, byl jsem kritičtější ke knihám, stejně jako ke všemu ostatnímu, začal jsem si uvědomovat relativnost toho, o čem vypovídají a v co věří, relativnost jejich důležitosti a role ve světě, jakož i relativnost jejich důležitosti pro mě samého. To samozřejmě neoslabilo moji lásku k nim, jen ta láska byla zralejší, a proto nezřídka i trpká.

Tak jsem se přes slova omezil jen na písmena a teď spěchám dokončit započatou práci, než mě i písmena opustí. Zřekl jsem se úmyslu spojovat různé knihy (teď, když jsem se rozhodl zasvětit knihám svůj život) i jednotlivé věty z nich. Chybí mi vůle, už nedokážu vidět ony skryté vazby, které se mi kdysi tak zřetelně ukazovaly. Proto je mi jasné, že rozhodnutí sestavit něco z písmen má v sobě cosi umělého a studeného, bez správného zápalu, přesto to musím provést, abych uchoval vzpomínku na to, co jsem si představoval jako dítě a mladík, a abych se odvděčil za to, co mi knihy poskytly.

Beru tedy písmena z některých knih a veršů, v nichž mají nějaký osobitý význam, který je vyzdvihuje nad ostatní a díky němuž nosí v sobě velkou část krásy toho díla. Taková písmena hodlám vzít, složit je a vytvořit z nich slova, jež tím získají nový, svébytný význam, budou krásnější než tatáž slova, sestavená z jiných, obyčejných písmen, a zazáří v pravém lesku. Rád bych využil písmena z nejrůznějších knih, z titulů o všech vědách a uměních, z matematiky, kde jsou symboly, ze slabikářů, kde jsou onomatopoeia.

Tato povídka je tím pokusem s písmeny. V této chvíli, dokud ji píšu, nemohu posoudit, nakolik se povedla, nakolik se zdařila jednotlivá slova, protože nevidím celek. Bral jsem je odevšad a o každém písmenu, které jsem napsal, i o těch, která právě píšu, vím, odkud pocházejí a co tam znamenají, nebo alespoň co znamenají pro mě. Teď mám strach ji dokončit, udělat z této povídky něco uceleného, dát všemu konečný význam, který se už nebude moci měnit. Kladu si totiž otázku, co se stane, až opět začnu číst knihy, ze kterých jsem bral písmena, bojím se proměny, která nastane. Možná bych dokončením této povídky završil, pro sebe i pro čtenáře, své užívání cizích písmen, které je možná špatné.

Teď, když se zabývám pouze písmeny, se přede mnou otevřely nedozírné možnosti jejich kombinování a valí se na mne velké množství děl, do nichž jsem ještě nenahlédl. Tato povídka tedy možná bude ještě pokračovat a toto není její konec. Proto nepíšu tečku

Překlad Jan Doležal

Vydává nakladatelství Runa.