Opuštěná společnost

Češi a idea státu po roce 1989 „Přišel jsem, abych vyjádřil podporu tomu, co se děje v naší zemi. Hlavní podstatou je, že se tu čtyřicet let vede třídní boj. Ten třídní boj měl za následek to, že jsme vybudovali pyramidu strachu. Každý se bojí, kvůli něčemu se bojí. Bojí se kvůli dětem, bojí se kvůli posudku, bojí se kvůli zaměstnání. Přestaňme se už bát a zbourejme tu pyramidu, pod kterou měl být pohřbený celý národ.“ Tak odpověděl vítkovický učitel, když se jej televizní redaktoři v listopadu 1989 zeptali, proč vyšel do ulic demonstrovat. Slovo strach je klíčové, vytvářel totiž nejsilnější tmel totalitního systému. Milan Šimečka v eseji Společenství strachu z roku 1980 popisoval, že konec éry nesvobody pocítíme ve chvíli, kdy onen všeobjímající strach vyprchá z našich pórů. „Předpokládám, že takový okamžik lehce poznáme. Zajdeme večer k bývalému příteli a on nám beze strachu otevře dveře, budeme se procházet s jinými přáteli a nehledat noru, do které bychom zalezli.“ Ještě v říjnu 1989 se přitom zdálo, že totalita bude Československo dusit i nadále. V Maďarsku, východním Německu či Polsku se režimy hroutily jeden za druhým, ale tady to vypadalo, jako by vše mělo zůstat při starém. Demonstrace k výročí vzniku republiky byla v říjnu rozehnána obušky a propagandistická televize informovala, že „o narušení klidu, veřejného pořádku a státního svátku se dnes odpoledne na Václavském náměstí v Praze pokusilo asi tři tisíce osob“. Až listopadové události vyvolaly tak silný poryv větru, že se najednou vyjevilo, jak snadné je ony ohně, o nichž psal Šimečka, sfouknout. Rok 1989 ukázal sílu veřejného hlasu. Předseda vlády Ladislav Adamec se dlouho odmítal setkat s Václavem Havlem, protože podle něj byl „nula“. To je třeba mít stále na paměti. Z každého Ladislava Adamce se může brzy stát nula a z každé nuly se může stát Václav Havel. To by mělo všechny vést k pokoře – a naopak zároveň k sebevědomí. Rychlost změn, které se odehrály po 17. listopadu, budí i po tolika letech úžas. Už za jedenáct dní Federální shromáždění ruší vedoucí úlohu KSČ, za dalších devět dní podává demisi premiér Ladislav Adamec a tři dny po něm skládá úřad i prezident Gustáv Husák. Rok vrcholí zvolením Václava Havla prezidentem. Tempo událostí zastihuje víceméně všechny nepřipravené. Nic nelze plánovat, dějinné zlomy jsou rychlejší než osobní příběhy. Lidé jsou postaveni před nečekaná rozhodnutí. „Já jsem si například nikdy nenaplánoval, že budu disidentem. A jaksi nevím, jak jsem se jím stal. Já mohu říct, co bych chtěl v tuto chvíli, ale nemohu vědět, před jaké úkoly mě život a historie postaví,“ odpověděl Václav Havel na otázku novinářů, co bude v nejbližší budoucnosti dělat. Bylo jen pár dní po potlačení poklidné demonstrace studentů a čas na rozjímání nepřicházel. Stejně zásadní, a navíc nečekanou proměnu však zažila většina zdejších obyvatel. V Česku máme zvláštní tradici zpochybnit a umazat špínou vše, co se tu odehrálo. Konec roku 1989 ale ukazuje to nejlepší ze zdejší společnosti. Ať už to byla pokojná podoba protestů, pocit sounáležitosti či ochota riskovat a formulovat požadavky, ale také připravenost převzít odpovědnost. Touha po svobodě byla znát všude. Tíže čtyřiceti let života v totalitním státu ale pochopitelně hned nezmizela (nezmizela ostatně zcela dodnes), vždyť společnost po tu dobu intelektuálně a politicky stagnovala. Podobně jako kdysi Masaryk, i tentokrát se stal hlavním hybatelem nečekaný aktér – esejista, dramatik a disident Václav Havel. Jejich osudy jsou si v mnoha ohledech podobné, oba byli přední intelektuálové, kteří nechtěli stavět emancipaci české společnosti na přikrášlování reality. Podobně jako Masaryk v případě rukopisů, Havel odmítl vytvoření mýtu o výjimečných Češích, který tu někteří pěstovali v souvislosti s pražským jarem. Debata o českém údělu, kterou vedl se spisovatelem Milanem Kunderou, dokládá v tomto ohledu Havlovu pozici naprosto jasně, a proto se k ní ještě dostaneme.

Erik Tabery, foto: Ben Skála

Když se Václav Havel stal prezidentem, bylo z jeho projevů a kroků více než zřejmé, že navazuje na tradici založenou Tomášem G. Masarykem. V roce 1993, kdy vznikl po oddělení Slovenska samostatný český stát, například v projevu řekl, že „zcela přirozeně navazujeme na vše cenné, co nám odkázala první Československá republika“, mimo jiné zmínil parlamentní demokracii, ideu právního státu a orientaci na západní liberální civilizaci. Až potud jde o obecné, spíše politologické proklamace. Havel ale dodal také charakterové ideje: „K těmto hodnotám patří i tolerance, slušnost, humanita a spoluodpovědnost za věci obecné. Tvůrci nové republiky vycházeli z naděje, že ideály francouzské a americké revoluce o občanské rovnosti se stanou základem nových vztahů mezi evropskými státy a národy. Masaryk nejednou vysvětloval, že naše otázka je otázkou lidskou. Chtěl tím říct, že nejlepším a vlastně jediným možným národním a státním programem je vytvářet dobré lidské společenství, ctící univerzálně platné morální a občanské zásady.“ Nikdo to nezpochybňoval, právě naopak, zdálo se to samozřejmé a logické, vracíme se ke kořenům, k tradici, kterou nám určil Masaryk. Na konec osmdesátých a začátek devadesátých let je možné dívat se s hrdostí. A to nejen kvůli elitě, která tehdy převzala od komunistů moc, ale především kvůli většinové společnosti, jež se dokázala nebývale rychle adaptovat na nové podmínky. Stačí se podívat na pár čísel: Ještě v roce 1990 pracovalo ve státních či komunálních službách osmdesát procent obyvatel, o tři roky později to bylo už jen čtyřicet procent, a v roce 1997 dokonce pouhá jedna pětina Čechů. A počet podnikatelů vzrostl z nuly na více než půldruhého milionu v roce 1997. To znamená, že drtivá většina společnosti musela změnit svou práci nebo aspoň přístup k ní. Lidé byli nuceni vypořádat se s obrovskou proměnou vlastních životů, otevíraly se nové možnosti, ale zároveň mizely jistoty, které totalitní režim nabízel. Jako každou velkou dějinnou událost i český přechod k demokracii doprovázela celá řada chyb. Zřejmě tou největší – a nejčastěji zmiňovanou – byla představa, že klíčem ke všemu je ekonomika a cokoli dalšího je pouze její nadstavba. Kvůli absenci kvalitních pravidel, která by vytvořila mantinely divokému kapitalismu, se brzy začalo množit tunelování podniků i bank, různé spekulace s majetkem či jiné podoby rozkrádání. Politická reprezentace pod vedením Václava Klause odvedla v mnoha aspektech výbornou práci, vždyť se poměrně rychle podařilo přejít od státem plánované ekonomiky ke kapitalismu, povedlo se zvládnout rozpad obřích státních podniků, které byly uměle drženy při životě, atd. Ale svůj vlastní úspěch podkopala tím, když tvrdila, že na vytváření právního rámce není čas a vše vyřeší neviditelná ruka trhu. Klaus ve svých rozhovorech a projevech často opakoval tezi, že nejlepší regulací je, že když někdo nebude nabízet kvalitní práci nebo výrobky, tak o něj ztratí zákazníci zájem a zkrachuje. Jenže to v postkomunistické společnosti nefungovalo. Lidé přicházeli o své investované peníze a nemohli se domoci práva. Ať už šlo o krachy bank či kampeliček nebo různé jiné podvody. Chyběly zákony. Přesto měli lidé stále dojem, že se nemusí nějak moc zajímat a angažovat, protože to ti nahoře zařídí. Tak jako si to kdysi mysleli u Beneše, jen teď byl tím vyvoleným Václav Klaus, který přece ví, co je třeba dělat. Nikoho moc netrápil fakt, že Klaus je ve své nové roli stejný amatér jako všichni kolem, protože zkušení politici u nás zkrátka nebyli. Lišil se od ostatních zejména tím, že mluvil sebejistě. Tehdy se jevilo jako zbytečné o něčem moc debatovat, polemizovat. Ostatně opozice téměř neexistovala a média byla víceméně nekriticky proklausovská. Nebylo tudíž vyhnutí, že musela přijít chvíle, kdy lidé začnou cítit z průběhu komplikované transformace zklamání. A že zase budou hledat viníky mimo sebe – třeba v politicích, které si zvolili, ale přitom je vůbec nekontrolovali. První větší problémy přišly v roce 1996, kdy se zadrhl ekonomický růst a vláda musela přijmout úsporné balíčky. Začala se šířit „blbá nálada“, jak to pojmenoval Václav Havel. Těžko hmatatelný dojem, že revoluci někdo „ukradl“, že to prostě mělo být jinak.

Zlom pak přišel v roce 1997, kdy padl kabinet Václava Klause. Příčinou nebyly jen ekonomické problémy země, které vláda jako by už neuměla řešit, ale taky odhalení, že vládnoucí ODS sice všechny vyzývá k odříkání a poctivosti, ale sama získává nejasné černé peníze od falešných sponzorů. Politická krize a předčasné volby nicméně nepřinesly uklidnění situace. Občanští demokraté a Václav Klaus neprošli sebereflexí, za pádem své vlády viděli spiknutí Václava Havla ve spolupráci se vzbouřenými členy ODS Ivanem Pilipem a Janem Rumlem, takže rebelové místo očisty partaj raději opustili a založili si novou – Unii svobody. Václav Klaus obdařený talentem pro chytlavé pojmenování událostí překřtil pokus o své odvolání na „sarajevský atentát“ (byl totiž zrovna na zahraniční cestě v Sarajevu, když ho Ruml s Pilipem vyzvali kvůli černým penězům k rezignaci) a od té doby evidentně ztratil důvěru v klasické pojetí politiky, kdy se dohody uzavírají na základě blízkosti politických programů, a upřednostňoval domluvy založené především na rozdělení moci a vlivu. To se projevilo hned po volbách v červenci roku 1998, když spojil síly se svým doposavad nesmiřitelným protivníkem Milošem Zemanem a oba podepsali opoziční smlouvu, která zajišťovala ČSSD jednobarevnou vládu podporovanou ODS. Ta výměnou za to získala hlasy sociálních demokratů pro některé ústavní změny a především slib, že se staré kauzy nebudou vyšetřovat. Součástí dohod bylo rozdělení moci ve státě, příprava změny volebního systému, zmenšení pravomocí prezidenta (tehdy Václava Havla) či omezení nezávislosti centrální banky. Vedle toho probíhal pokus o zlikvidování bezpečnostních útvarů, které se snažily vyšetřovat velké kauzy, a získání kontroly nad veřejnoprávními médii. Byl to první významný test společnosti, jak se vypořádá s pokusem o okleštění demokratických pravidel. Veřejnost z toho vyšla úspěšně, většina pokusů o změnu neprošla, ozvala se – prostřednictvím demonstrací, apelů, prohlášení – silná občanská společnost, média odhalovala skandály a kladla nepříjemné otázky, zasáhla i opozice, justice a prezident. Pakliže bychom se ohlédli za posledními sedmadvaceti lety a chtěli hodnotit naše společné dílo, nepochybně by se názory lišily podle ideologické orientace, případně vlastní životní zkušenosti. Těžko ale popřít fakt, že česká společnost vykonala velký kus práce, ze všech postkomunistických zemí, snad s výjimkou Slovinska, mají zdejší lidé nejvyšší životní standard. Jsme poměrně bezpečná země, s krásnou přírodou a kulturním bohatstvím, které se na mnoha místech podařilo po letech ničení opravit. Přesto každý rok, zejména vždy před výročím 17. listopadu, probíhá debata, jestli mají Češi vůbec co slavit. Podle mnohých nikoli. Opakovaně zaznívá argument, že dnes už se sice lidé nemusí bát tajné policie, ale naopak jim přibyly jiné strachy: strach, že kvůli krachu firmy přijdou o práci, že je za pár dávno zapomenutých černých jízd tramvají najednou exekutoři připraví o úspory či dům, že nezvládnou zaplatit dětem kvalitní vzdělání atd. Pravda je, že to jsou všechno vážné problémy a ještě celá řada dalších by se dala vyjmenovat. Demokratická společnost není dokonalá, ale nabízí řešení problémů vycházející ze svobodné vůle veřejnosti, ne příkazu diktátora ukrytého za armádou, sítí donašečů a cenzurou. Nic ze současných těžkostí není argumentem proti svobodě, kterou jsme v roce 1989 získali. Minulý režim usiloval o to, aby každý pocítil trochu sociálních jistot (například že když se nebude zajímat o věci veřejné a komplikovat mocným život, nepřijde o práci), ale zároveň aby ani na chvíli nepocítil „jistotu“ svobodného občana, který může třeba veřejně kritizovat vládu. To by mohlo vést k sebevědomé společnosti a následně k ohrožení režimu. Chtěl občany ponížené, schoulené do sebe a odměňoval především ty, kdo byli ochotni stoupat na úkor druhých, což se projevovalo mimo jiné tím, že všichni měli buď donášet, anebo se bát, že je na ně donášeno. Dnešní systém nestojí na státní ideologii rozeštvávání a nenávisti. V tomto ohledu je nutné naučit se rozlišovat. Stejně jako to třeba dokázali odboráři ve Velké Británii v roce 1933. Vedli silnou kampaň proti tehdejší podobě kapitalismu, ale odmítali volání komunistů, aby se k nim přidali. Odboráři totiž dobře věděli o rozdílech mezi systémem, který chtěli zlepšit, a tím, co nabízeli komunisté. Jak to trefně shrnul vrcholný orgán britských odborů: „Stát zatím nemá pravomoc střílet občany bez soudu. Lidé také nemizí v rukou tajné policie a ani kritika vlády není považována za zločin. (…) Instituce svobodného občanství a existence demokratických organizací představují naši nejsilnější obranu.“ Dnešní nespokojenost vychází z nespokojenosti se stavem politiky. Správa země přestala být po vstupu do Evropské unie srozumitelná, zřejmě potřebujeme jasný a nezpochybnitelný cíl. Bez něj hledáme složitě cestu a ztrácíme se. Vlády se střídaly, ale jen těžko by někdo byl schopný vyjmenovat, co vlastně pro veřejnost udělaly. Vedle toho všemožné kauzy by pravděpodobně dokázal připomenout kdekdo. Frustrace z nenaplněné a mnohdy nerealistické představy o tom, jak by měla vypadat ideální politika, se opět, jako už v českých zemích tolikrát, přetavila do hledání někoho, kdo by to za nás všechno napravil a zařídil, a my se v tom vůbec nemuseli angažovat. Hledáme, doufáme, zkoušíme – nové projekty se střídají a ty novější a novější jsou stále prázdnější, jen nabízejí čerstvá jména možných spasitelů. V knize Vládneme, nerušit o opoziční smlouvě Václava Klause a Miloše Zemana jsem napsal, že jejich úspěch vyvěral z přílišné personifikace české politiky, kterou tu provádíme od 19. století. Místo toho, abychom sázeli na pravidla a instituce, spoléháme se na jedince, protože je to jednodušší: „Základním nepochopením této knihy by byl závěr, že problematická opoziční smlouva se mohla konat jen kvůli Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi. Ne, oni pouze jako první využili nedostatky systému, který nemá dostatečnou veřejnou kontrolu.“ Všechny varovné signály upozorňují, že jsme jen krok od zopakování tohoto modelu, pouze s lehce vyměněnými aktéry a za vážnějších okolností. Nyní nám totiž chybí silnější společný konsenzus o tom, jak má země vypadat, jaká je naše společná idea. Nejsilnějšími nositeli myšlenky humanitní, prozápadní demokracie tu byli Masaryk a Havel. Dnes ani jednoho z nich nemáme, což je slabina, ale i příležitost. Ujme se tentokrát jejich myšlenek širší veřejnost? Pocítí každý svou vlastní odpovědnost za svobodu a demokracii a udělá na jejich obranu a pro jejich rozvoj, co bude moci? Anebo protože chybí ten, kdo by to zařídil za nás, budou řady stoupenců svobody řídnout a naopak posílí proudy, které chtějí nový začátek? A ovlivní naše vnitřní směřování znejistěná západní Evropa, od Unie se trhající Velká Británie a do svých problémů zahleděné Spojené státy?   Vydává nakladatelství Paseka.