Literatura jen pro vyvolené?

Pro příklad můžeme sáhnout po obsáhlé bilanční publikaci V souřadnicích mnohosti (Academia 2014), v níž všichni autoři úvodních kapitol, Piorecký, Hruška a Fialová (vyjma části o dramatu, kterému se zde nevěnuji), krouží kolem otázky vztahu literatury a společnosti, jako by šlo o neznámou nakažlivou nemoc. Extrapolací některých dominantních akademicko‑populárních trendů je pak nedávná debata o tzv. literárním mainstreamu, z níž může posluchač snadno nabýt dojmu, že široká obec českého čtenářstva je jakási pologramotná masa, kterou je zapotřebí (kým? jak? proč?) edukovat, nebo přinejmenším pro vědecké účely důkladně prozkoumat.

Následující komentář vychází do velké míry ze zkušenosti, které se mi dostalo díky dálkovému kurzu tvůrčího psaní Power of the Pen, jejž v květnu tohoto roku spustili organizátoři světově proslulé Spisovatelské dílny na University of Iowa. Jedná se o sérii dvou šestitýdenních kurzů, které postupně pokrývají žánry jako povídka, román, esej, publicistika, drama, poezie atd. Kurzy jsou odkudkoli volně a zdarma přístupné, jedinou podmínkou je připojení k internetu. Každý účastník kurzu má k dispozici videa publikujících autorů, ukázkové texty ke studiu, a především prostor k zaslání vlastních výtvorů a možnost získat k nim zpětnou vazbu. Právě na zpětnou vazbu a komunitní fungování studujících je kladen největší důraz. Prostřednictvím diskusních fór lze rozebírat konkrétní díla, ale i obecné principy tvůrčího procesu jak s dalšími účastníky, tak se zkušenějšími moderátory a publikujícími autory a autorkami.

Když pomineme specifika anglofonní literární produkce (globální publikum, možnosti financování, konkurenční boj…), můžeme si ve vztahu k české literatuře všimnout výrazných odlišností především ve způsobu, jímž se lidé k literatuře a její tvorbě vztahují a jak o ní hovoří. Tento „diskurz o literatuře“ odhaluje, že zatímco v jednom případě se o literatuře mluví úzkostlivě, pedanticky až autoritářsky, druhý nejvíce vyzdvihuje kvality jako sdílení, otevřenost a účast. Hádejte, který případ je Česko.

Nic než krev, dřinu, slzy a pot

V Česku je zvykem udržovat a hýčkat si obraz spisovatelů a spisovatelek jako „divných brouků“, kteří si zvolili, nebo spíše jim byl kýmsi vybrán, výjimečný, a proto osamocený úděl. Jedná se o zvláštní tvory s bohatým vnitřním světem, jenž jim neumožňuje standardně fungovat ve společnosti, neboť jsou ze všeho nejraději zalezlí mezi stohy knih a zaprášených popsaných papírů, které jim skýtají jediné útočiště. V těchto výjimečných, géniem obdařených jedincích byl objeven zvláštní „dar“, který si oni musí jaksi retrospektivně zasloužit tím, že se budou krčit u psacího stolu v nekonečném „boji se slovy“.

Proces psaní samotný můžeme popsat jako magický rituál, při kterém se záhadná (božská? vesmírná?) energie v autorovi či autorce nahromadí, takže dojde takřka k mytickému vytržení, během něhož jsou na papír nebo obrazovku počítače chrlena písmena. Typicky se hovoří o zvláštním proudu vědomí či téměř extatickém stavu, kdy vše racionální ustupuje iracionálnímu a nepopsatelnému. Takto například Jáchym Topol s oblibou popisuje, jak napsal svoji Sestru (namátkou Tvar 1995/10, či z nedávné doby Liberatura). I když hrstka píšících a publikujících to tak skutečně může prožívat, podobný obraz pomáhá mytizovat obecně přijatou podobu spisovatelství jako něčeho, co není dostupné běžným smrtelníkům.

V součinnosti s mytizací tvůrčího procesu se objevuje i požadavek „autenticity“, tedy toho, že spisovatel či spisovatelka píše na základě svých upřímných (pravdivých, nezištných atd.) pocitů a jedinečných vjemů. Za jeden z největších „prohřešků“ českých autorů a autorek je považováno, když přiznají, že při psaní myslí na svoje publikum. Takový přistup je ztotožněn s vypočítavostí a snahou zalíbit se. Pravé umění podle této teze nachází svoje opodstatnění kdesi mimo lidská měřítka, jeho hodnota je nadčasová, a nikoliv poplatná dobovému vkusu. U nároku na autenticitu je zajímavé, že mu často propadají i literární vědci a vědkyně, když například tvrdí, že to, co dělá literární dílo hodnotné právě pro naši dobu, je jeho nadčasovost (sic!).

Pokud se potenciální začínající spisovatelé a spisovatelky náhodou nezhroutí pod tíhou paradoxů na ně kladených požadavků, pak ještě zdaleka nemají vyhráno. Jsou tu totiž „strážci literární kvality“, gatekeepeři, kteří mají velice často jasno v tom, co je kvalitní literatura a jak má vypadat, a především neváhají tuto svoji představu dát ostře najevo. Pokud se těmto strážcům nějaká literární produkce nezamlouvá, neváhají o ní psát jako o „sračkách“, „balastu“, „masochismu“. Byť by se mohlo zdát, že jde o interní půtky v literárních kruzích, je to právě atmosféra uzavřenosti, odsuzování a stigmatizace, co navenek dělá z literatury místo posvátné i hrozivé zároveň.

Nic jako špatná literatura neexistuje

Základní pravidlo pro poskytování zpětné vazby v online kurzu Power of the Pen zní: „Vždy najdi něco pozitivního k ocenění. Ke každému dílu buď laskavý, protože za ním vždy stojí autor či autorka, kteří měli odvahu a investovali do díla spoustu tvrdé práce, která si zaslouží respekt.“ Neznamená to, že nemáme být v hodnocení kritičtí – právě naopak. Pokud si dáme práci najít silné stránky textu, můžeme lépe upozornit na ty slabé. Po shlédnutí kolem čtyřiceti videí se čtyřiceti různými publikujícími autory a autorkami z celého světa jsem nezaznamenal jedinou zmínku o „nekvalitní“ či „špatné“ literatuře, nebo dokonce literatuře, která by raději neměla vzniknout. Všichni totiž dobře vědí, že nic jako „negativní motivace“ neexistuje: taková „motivace“ vede pouze k „demotivaci“.

Dalším klíčovým principem kurzu je heslo „Jedeme v tom všichni společně“. Cílem není najít tajemnou esenci psaní, kterou nikdo jiný nemá, ale naopak pojmenovávat věci, které mají všichni účastníci společné. Spisovatelský blok tak například přestává být osobní traumatickou anomálií jednotlivce, ale stává se společně sdílenou zkušeností, tedy něčím zcela normálním, s čím bojují všichni. Pokud účastník na server uloží báseň, která nadužívá klišé nebo balancuje na hranici kýče, nikoho ze zkušenějších autorů či autorek by ani v nejmenším nenapadlo napsat dotyčnému přispěvateli, že nemá talent. Naopak se zpravidla objeví projevy empatie a sdílení vlastních podobných zážitků, kterými si většina autorů ve svých začátcích prošla.

Všichni jako by si byli dobře vědomi, že text neprýští shůry, ale rodí se v samotném řemesle (anglicky craft) psaní. Pojmy jako „cílové publikum“, „efektní metafora“ nebo „modelový čtenář“ nejsou sprostá slova, ale naopak užitečné – a často nezbytné – prostředky, jak sdělit to, co chceme. Kurz se netají tím, že chce rozvíjením tvůrčího psaní jako řemesla „dát hlas“ (giving voice) lidem z nejrůznějších koutů světa, aby tito mohli sdílet příběhy a zkušenosti svých komunit a rozvíjet tak určitou formu globální (literární) empatie. Jde tedy o to rozumět si navzájem – tedy přesný opak tajemného zamlžování.

Angažovanost smrdí?

Česká literatura dostala, podobně jako další evropské státy, silný impulz v podobě romantizující mýtotvorby národního emancipačního hnutí. Řada děl se stala součástí posvátného kánonu právě proto, že reagovala na společenskou (tj. národnostní) poptávku doby. Výsledkem tohoto „posvěcení“ ovšem zároveň je, že tato díla uctíváme jako produkty jejich geniálních tvůrců, kteří se neváhali pro svůj národ obětovat. Tento paradox jako by se v české literatuře udržel dodnes: objeví-li se tzv. velké (tedy vysoce hodnocené) dílo, je považováno za produkt velkého ducha – jakési zbožštěné esence velkoleposti. Málokdy se dává do souvislosti, že „každý Hemingway“ a „každý Hrabal“ začínali svého času na Písmákovi. Že musela existovat nějaká formální či neformální struktura „lidí od literatury“, spřízněných duší, která umožnila velikánům, aby se stali velikány.

Na University of Iowa to dobře vědí. „Angažovat se“ tam, kde jsem doma, kde je to pro mě důležité, znamená nestát opodál, zapojit se do společnosti, která mě udělala tím, kým jsem. Nemusí se nutně jednat o angažmá politické, byť řada autorů a autorek, jako Kei Miller nebo Gabrielle Calvocoressi, tvrdí, že politická je už sama existence ve společnosti. Fakt, že se téma obou kurzů točí kolem „sociálních otázek“ (social issues), vysílá podstatnou zprávu: pokud je tvůrčí psaní činnost nanejvýš společenská, pak otázkou není, zda by se měla literatura „společensky angažovat“. To se rozumí samo sebou. Otázky, které si pokládají organizátoři Power of the Pen, znějí: Jak dát hlas lidem, kteří dosud žádný nemají? Jak vytvořit otevřený a přátelský prostor pro kohokoli, kdo se chce věnovat literatuře, kdo chce rozvíjet svůj jazyk a svoji kulturu, a zároveň respektovat kultury ostatní? Jak rozvíjet empatii a sounáležitost napříč národy a světadíly?

Nikdo samozřejmě netvrdí, že americké, resp. anglofonní literární pole nemá své mouchy. Protože v něm jde o velké peníze, je zároveň extrémně kompetitivní. Možná právě proto ale nikdo nemá potřebu dělat z autorů a autorek nádoby transcendentálního vědomí a z literatury tajuplnou sektu zasvěcených podivínů. Literatura není jen pro vyvolené. Pokud si to uvědomíme i v Česku, možná se dostane i na ty zakřiknuté a introvertní „budoucí Hrabaly“, kteří dosud opomíjeni stojí v koutě.