Zdaleka ne jen rybí puch
Obecný problém mangy je její nekonečnost. Nakladatelství Crew, které na český komiksový trh přináší mangu v nejširším spektru a stojí zároveň za vydáním recenzovaného díla, samo vydává několik takových nekonečných děl, jako jsou Naruto (v češtině třicet dva dílů) nebo manga Usagi Yojimbo (v češtině dvacet devět dílů) Stana Sakaie, autora americko-japonského původu. A obsáhlost je právě často kamenem, o nějž zakopne každý, kdo se chce s mangou seznámit. V tomto je právě dílo Džundžiho Itóa výjimkou.
Již jeho komiks Spirála (česky Zoner Press, 2010—2011) se vešel do tří útlých svazků, a tak dal příležitost ochutnat mangu i těm, kteří nechtěli nezbytně podstupovat čtení dvacetidílných sérií. Ryby jsou ještě kratší, neboť sestávají pouze ze dvou dílů v jednom svazku a celý příběh se vejde na pouhých tři sta šedesát stran.
Děj začíná u mladého páru, mladíka Tadešiho a dívky Kaori, kteří si vyjedou na idylický výlet k moři. Poté, co Tadeši při potápění zahlédne podivnou neidentifikovatelnou věc a následně je z vody vyhnán skupinkou žraloků, se pár vrací do městečka, kde si Kaori začíná všímat toho, jak vše najednou odporně páchne. Touto zatím pouze nepříjemností začíná katastroficko-hororový příběh. Co se zpočátku může zdát jako přírodní pohroma rybího útoku, se však ukáže jako výsledek lidských vojenských experimentů. Nechybí zde šílený vědec ani jeho odbojný protivník nebo linka stále bizarnější „love story“. Hororová atmosféra vyniká kombinací smrtící technologie vymknuté kontrole spolu s biologickou odporností pachů.
Ryby zapůsobí silnou a detailní kresbou. Tak jak je u mangy zvykem, detaily se kloubí s často karikaturním vyobrazením — postavy jsou vyvedeny v jednoduchých linkách, aby při každém drobnějším přidaném detailu byl patrný emoční stav, který postava prožívá. Naproti tomu prostředí a mizanscéna tíhnou k detailnímu vykreslení (podobně pracovala v Evropě belgicko-francouzská škola, například Hergé, Uderzo). Už na začátku je patrný odkaz na Spielbergovy Čelisti, když žraloci vyženou Tadešiho z vody. Žraloci i zde představují hrozbu, která je později vztažena na všechny vodní živočichy. Ryby samotné jsou však vykresleny nejsugestivněji a do nejmenších detailů. Při prvním odhalení, tedy když Tadeši honí neznámého tvora, který se vloudil do jejich domku, je panelovou výstavbou budováno napětí, které spěje k odhalení onoho tvora. Hrůza je zde často umocňována velikostí. Ač je první ryba malá, následujícím návštěvníkem je bílý žralok obrovských rozměrů. Pak už je otázkou, co vše může z moře vylézt, a tak vrchol přichází, když se nad nekonečnou masou malých rybek a chobotniček migrujících na souš vyškrábe z vody i obrovský vorvaň.
Žánr hororu funguje na umocnění aspektů vnější skutečnosti, které nám nikdy nepřišly nebezpečné, a naopak je chápeme jako normální součást života. Podobně jako v Itóově předchozím díle Spirála, i zde začíná celý příběh na realistickém základě, který je narušen běžným prvkem. Ovšem od druhé poloviny obou děl se začíná fikční svět přetavovat, brzy z něj vše reálné mizí a svět se za chvíli vůbec nepodobá tomu, z něhož vyšel. S tím přichází i možné zklamání ze závěru celého příběhu, který působí jaksi nedořešeně, neukončeně.
Svazek mimo Ryb obsahuje rovněž ještě dvě Itóovy povídkové práce. „Přesmutný příběh o nosném pilíři“ je satirickou historkou, zato „Záhada zlomu v Amigaře“ představuje výtečně vystavěnou hororovou povídku.
Ač jsem krátkost Ryb na začátku pochválil, nakonec přece jen celou knihu nejspíš kazí. V poslední třetině už sledujeme, jak se příběh snaží co nejrychleji dospět ke konci, tím, že narychlo vysvětluje, co může, ale ani konec sám nepřináší uspokojení, ať už z rozřešení, či z nějakého výsledku. Když „obrázky“ mluví, potřebují zkrátka prostor.
Džundži Itó: Ryby. Útok z hlubin, Crew, Praha 2017