Nastavovat labyrint

„Řekněte mi svůj nejdebilnější nápad,“ řekl minulý rok Tatum při hledání dalšího projektu svému kreativnímu týmu, režiséru Rhysi Thomasovi a scenáristům Brianu Gatewoodovi a Alexi Tanakovi. Scenáristé neváhali, už dlouho se jim honila hlavou myšlenka předabovat nějaký cizojazyčný seriál tak, jak to provedl například Woody Allen v Co je nového, kotě?. Allen v roce 1966 vzal o rok starší japonský snímek Kokusai himitsu keisatsu: Kagi no kagi (Mezinárodní tajná policie: Klíč klíčů) a nechal ho předabovat vlastním scénářem a vznikl úplně nový film.

První díl Soudruha detektiva ve vší vážnosti uvádí Channing Tatum společně s dokumentaristou a filmovým žurnalistou Jonem Ronsonem. Vzpomínají na vlastní dětství, naplněné osmdesátkovou americkou propagandou snímků jako Rocky IV. nebo Rudý úsvit, a ozřejmují tím rozhodnutí představit americkému diváctvu propagandistické dílo ze stejné doby, ale z opačné strany železné opony. Rumunský seriál Soudruh detektiv po pádu komunismu ležel v archivech a cesta k němu vedla „přes čtyři kontinenty“, leč po trpělivé badatelské práci i péči pracovníků Rumunské společnosti pro filmovou archivaci dnes může v restaurované podobě a s exkluzivním dabingem (kromě Channinga Tatuma dabuje také Joseph Gordon-Levitt, Nick Offerman, Chloë Sevigny, Daniel Craig nebo Mahershala Ali) americký divák ocenit propagandistickou snahu tehdejší Rumunské televize.

Samozřejmě, neexistuje žádný Soudruh detektiv z osmdesátých let, neexistuje dokonce ani Rumunská společnost pro filmovou archivaci. Gatewood s Tanakou dlouho nemohli narazit na žádný seriál, který by se hodil do jejich dramaturgického plánu, případně k němu nešla sehnat práva. Zároveň při hledání narazili na dokument stanice PBS z poloviny osmdesátých let, v němž vědci z University of Minnesota experimentálně přijímali signál sovětské satelitní televize, nahrávali její obsah, analyzovali a každý týden přispěli s dalšími informacemi o komunistické televizi. Americké diváctvo se tak už v osmdesátých letech mohlo setkat s Třiceti případy Majora Zemana.

S těmi se setkali i dva televizní tvůrci — a dostali nápad dotáhnout původní ideu do ještě absurdnějšího konce. Až na režiséra a kameramana tak v kompletní rumunské produkci vznikl seriál Soudruh detektiv, který následně předabovala sestava hollywoodských hvězd a uvedl Amazon Prime.

Třicet případů Mela Gibsona

Autorům je nutno přiznat perfekcionismus. Nevznikla žádná pitvořící se parodie: nebýt kvalitního obrazu a střihu tempem odpovídajícího spíš jednadvacátému století než rumunským osmdesátkám, mohlo by se klidně jednat o autentický detektivní seriál komunistické propagandy z ranku Majora Zemana.

Rumunští herci s anglickými hlasy — včetně nesedících postsynchronů — v bukurešťských reáliích vypráví příběh detektiva Gregora Anghela, jemuž v první epizodě zemře při akci parťák. V rámci žánru i prvního dílu hned dostává parťáka nového, Iosifa Baciu, dávného přítele zavražděného policisty, s nímž si přes první neshody začíná rozumět a rozjíždějí spolu drsnou pátračku po vrahovi kolegy a přítele, policejnímu vedení i okolnostem navzdory. Záporným hrdinou je tu muž v gumové masce Ronalda Reagana, který do Rumunska tahá džíny, kokain, zločin a kapitalismus.

Gatewood a Tanaka staví klasické vyprávění o dvou správných chlapech na krvavé cestě za spravedlností, které musel vidět každý, kdo se v životě dostal před televizní obrazovku. Šablonu buddy cop filmu ale plní novým obsahem. Namísto obhajoby amerického způsobu života je tu jeho obžaloba; jako by Bruce Willis říkal věty napsané pro Vladimíra Brabce. A byť se v seriálu najdou úsměvné okamžiky — detektiv Anghelo vysvětluje za pomoci Marxovy teorie, proč může spát s více ženami najednou, na chodbě americké ambasády vždy sedí dva vypasení Američané u hromady hamburgerů —, jako celek lechtá spíše mozek než bránici.

Může za to zmíněná autenticita. Pokud se uzávorkují některé výrazové a stylové prostředky, pak lze předpokládat, že by podobný seriál s daným scénářem mohl ve východním bloku vzniknout. Všechny postavy by stejně jako dnes říkaly své repliky s naprostou vážností — a publikum by je tentokrát pravděpodobně s velkou vážností i poslouchalo; taková byla doba.

Trauma diváctví

V jednom z dílů najdou detektivové deskovou hru Monopoly, zašitou do sedačky podezřelého auta. Chvilku trvá, než s pomocí kolegů i vězněných intelektuálů vůbec zjistí, že se jedná o hru. A když zjistí, o co v ní jde, nedokážou zakrýt své znechucení: co to je za hru, jejímž cílem je všechny vyvlastnit a následně vydírat?

Boj detektivů s vrahem je ideologický boj, nahánějí kapitalistu, a proto je i celý seriál ideologickou obžalobou kapitalismu. Ovšem ne z dnešních, „nově levicových pozic“, nýbrž z perspektivy tuhého socialismu. Podle tvůrců proto nejde ani tak o samotnou kritiku politických a ekonomických systémů — i když občas dostane tvrdý, ironický zásah jedna i druhá strana studené války —, ale o tematizaci propagandistické síly samotného televizního média. Komunistická agitka fungující uvnitř západního policajtského narativu podtrhuje přítomnost té (neo)liberální, kterou si diváci ať už v osmdesátých letech nebo i dnes nemusí uvědomovat.

Podle jednoho z dabérů, herce Josepha Gordona-Levitta, Soudruh detektiv kopíruje argument mediálního teoretika Neila Postmana z jeho nejslavnější knihy Ubavit se k smrti z roku 1985: zprávy, fakta, informace a ideologie se postupně formálně promění v zábavu. Lidstvo nezotročí Velký bratr s knírem a ostrým pohledem, nýbrž Velký bratr s vířivkou a bandou exhibicionistů. Podle Postmana je jediná šance v tom, že lidé pochopí, jak média fungují, že se myšlenka dá zabalit do té největší blbiny. Rumunští detektivové v kalhotách do zvonu a koženkových bundičkách jsou při odsuzování kapitalistického způsobu života v roce 2017 možná srandovní, ale v pozadí smíchu se krčí děsivá kolektivní divácká zkušenost.

Tatum s Tanakou a Gatewoodem se rozhodli nastavit zrcadlo všem dříve nastaveným zrcadlům. Vznikl tak prostor nekonečného odrazu připomínající zrcadlový labyrint. Ten je ještě zahnutější a deformovanější pro diváka z postkomunistického prostoru, kde se s každou reprízou Třiceti případů strhává tuhá ideologická bitva a kde už je zároveň generace dnešních minimálně třicátníků odkojená spíš tím Rambem než Majorem Zemanem. Možná proto ale ještě více vyniká formální cizelování a prázdnota frází: vyprávění zvládne unést všechno.

Soudruh detektiv s největší pravděpodobností v současné seriálové produkci zapadne. Možná právem, diváky nelze vinit z toho, že nebudou mít zájem o čtyřicet let starou rumunskou kriminálku. Ale kdo se podívá, bude odměněn — nejen zvláštní metaintertextuální hrou, ale možná i do budoucna zvýšenou diváckou citlivostí.