Tři otázky pro… Michala Přibáně

Povoláním jste literární historik a vědec. Jaké pro vás bylo debutovat coby prozaik a zažít literární provoz „z druhé strany“? Především pro mě bylo velmi přitažlivé samotné psaní románu. Jakési čtenářské zázemí i redakční zkušenosti mi určitě pomáhaly, ale byla to naprosto nová práce, jejíž možnosti jsem si musel postupně vyzkoušet, a taky jsem se musel pokusit zavčas pochopit její pravidla. Neméně zajímavé je sledovat ohlasy: dnes si myslím, že kritikova osobnost se svými přednostmi i limity je v recenzích přítomna mnohem víc, než jsem si myslel dřív (a to jsem zrovna tento fakt nikdy nepodceňoval!). Poprvé jsem taky trošku víc nahlédl do nakladatelského byznysu a snad jsem se o něm aspoň něco málo nového dozvěděl. V jednom rozhovoru jste prohlásil, že vás na „normalizaci zajímá její nadčasový rozměr“. Co jste tím myslel? Předpokladem úspěšné normalizace (a já myslím, že byla úspěšná) byla schopnost společnosti adaptovat se na nadiktované podmínky a schopnost mnoha jednotlivců z nich dokonce profitovat. Myslím, že tyto předpoklady trvají, že listopad 1989 nebyl tak zásadním zlomem v sociokulturních dějinách národa, jak jsem si tehdy myslel a později doufal. Vidím okolo sebe kulturní otupělost velmi podobnou té, kterou jsme jako studenti zazlívali předchozím generacím, vidím trvající přesvědčení, že kdo neokrádá stát, okrádá rodinu, vidím touhu po kariérách, kterou znám už od svých dávných spolužáků-svazáků, a co hůř, vůbec si nejsem jist tím, že můj „morální profil“ je natolik čistý, abych zrovna já měl právo to všechno komentovat a soudit. Vidím obecnou rezignaci na věci veřejné, ale nevidím žádného Dona Quijota, který by byl pro mě tak důvěryhodný jako kdysi Václav Havel. Koneckonců kolem sebe nevidím ani žádnou normalizaci. Jen tuším ty nadčasové předpoklady.

Michal Přibáň, foto: Jan Němec

K rukopisu románu Všechno je jenom dvakrát prý měli připomínky i vaši kolegové. Bylo těžké oddělit badatelskou a spisovatelskou práci? Kolegové, kterým jsem dal rukopis přečíst, mi pomohli velmi — někteří zaplašili mé původně dost agresivně působící pochybnosti, jiní poskytli rady či dokonce dílčí nápady. Badatelská a spisovatelská práce jsou odděleny ze své podstaty, ale ne po všech stránkách: i mé odborné práce se týkají českých dějin, zejména poválečného období, i v odborných textech se jako literární historik snažím vyhýbat apriorismům či paušálním a generálním soudům. Tak jako v románu a tak jako v těch příštích, jestli se mi ještě někdy podaří nějaký dokončit.

---

Narozen 1966 v Brně. Vystudoval český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity tamtéž. Pracoval jako novinář a vysokoškolský učitel, od roku 1997 je zaměstnancem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, kde se věnuje zejména české literatuře v exilu. (Spolu)autor a editor řady odborných publikací, například Česká literární nakladatelství 1949—1989 (2014) a Jedno jméno, dva osudy (2013). V roce svých padesátin debutoval jako prozaik titulem Všechno je jenom dvakrát. „I když se vydáte po vlastních stopách, sami sebe nenajdete. Román o návratech a neshledáních,“ stojí v anotaci.