Tři otázky pro… Jiřího Hájíčka
Spisovatel Jiří Hájíček dnes vystoupí v brněnském Divadle Husa na provázku v rámci Měsíce autorského čtení.
Vaše knihy jsou pevně spojeny s jižními Čechami, s venkovem. Nelákalo vás někdy napsat něco naprosto odlišného, třeba velkoměstskou detektivku?
V tuhle chvíli netuším, z jakého prostředí budu psát nový román a jestli vůbec. Bavím se poslední dobou psaním haiku do svého diáře. Říkám tomu spíš trojverší, protože přesná pravidla haiku asi nedodržuju. Je to hodně úsporná forma, zapisuju si nápady hlavně ráno v kuchyni při snídani. Takže prostředí je moje kuchyně, říkám tomu kuchyňská haiku. Vystupují tam kuchyňské spotřebiče, žaluzie a taky výhled oknem ven a třeba zvuky z ulice.
Máte své oblíbené místo?
Když se jede z Hluboké směrem po proudu po pravém břehu Vltavy, klikatá silnička je obklopená lesy, dojede se do malé vesnice. Před jedním stavením je lavička, na které sedává hodně starý pán. Pamatuje si mé prarodiče z vesnice na druhém břehu řeky, mého otce, který tudy kdysi jezdil jako řidič modrého autobusu na místní lince ČSAD, taky pamatuje školičku jednotřídku, která už dávno zmizela pod hladinou Vltavy a kam jsem chodil jako kluk. Mám svá oblíbená místa zabydlená lidmi. A mám rád ten sentiment s tím vším spojený.
Narozen v roce 1967 v Českých Budějovicích. Absolvoval Vysokou školu zemědělskou tamtéž. Od roku 1993 je zaměstnaný jako bankovní úředník. Bytostný prozaik, stylem realista, tematicky čerpá z paměti jihočeské vesnice po druhé světové válce. Autor povídek (Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku, 2014), novel (Fotbalové deníky, 2007) a především ceněných románů: Zloději zelených koní (2001; zfilmováno 2016), Dobrodruzi hlavního proudu (2002), Selský baroko (2005), Rybí krev (2012) a Dešťová hůl (2016).
Jiří Hájíček, foto: David Konečný
Vaše knihy sklízejí velmi pozitivní recenze i reakce čtenářů. Překvapila vás nějaká? Myslím, že na každou knihu vyjde vždycky celé spektrum recenzí, od kladných až po negativní a moje knihy nejsou výjimkou. Někomu se líbí víc, někomu míň. Já třeba zažívám zajímavé věci s románem Zloději zelených koní. Po loňské premiéře filmu se mi přihlásil další čtenář, hledač vltavínů, který má doma první vydání románu z roku 2001, úplně odřené a ohmatané, tvrdí, že román je o něm a že ho přečetl už jedenáctkrát. Už několik dalších chlápků před ním mi řeklo: „Ty vole, ten román je o mně…“Narozen v roce 1967 v Českých Budějovicích. Absolvoval Vysokou školu zemědělskou tamtéž. Od roku 1993 je zaměstnaný jako bankovní úředník. Bytostný prozaik, stylem realista, tematicky čerpá z paměti jihočeské vesnice po druhé světové válce. Autor povídek (Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku, 2014), novel (Fotbalové deníky, 2007) a především ceněných románů: Zloději zelených koní (2001; zfilmováno 2016), Dobrodruzi hlavního proudu (2002), Selský baroko (2005), Rybí krev (2012) a Dešťová hůl (2016).